Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Na snímku: Libuše Zemková (Henrietta Astfeldová) a Jaromír Spal (Josef Slavík) ve filmu Housle a sen (1946) režiséra Václava Kršky.

Poté, co Libuše Zemková v roce 1956 dotočila svůj poslední film, se po ní doslova slehla zem. Pro veřejnost, která ji zbožňovala pro její krásu a talent, byl její odchod ze scény naprostou záhadou. Herečka na vrcholu slávy, které ležel filmový svět u nohou, se dobrovolně stáhla do ústraní. Důvody tohoto kroku nebyly nikdy plně objasněny a staly se předmětem spekulací. S největší pravděpodobností se rozhodla dát přednost osobnímu životu a rodině. Provdala se za Jiřího Sobotku a přijala jeho příjmení. Zdálo se, že vyměnila záři reflektorů za klid a soukromí manželského života, daleko od zvědavých očí veřejnosti a náročného světa filmu a divadla.

Její tichý život v ústraní však netrval dlouho. Na jaře roku 1960 zasáhla československou kulturní scénu šokující zpráva. Libuše Zemková, žena, která na plátně představovala ztělesnění života a krásy, náhle a naprosto nečekaně zemřela. Její smrt byla o to tragičtější, že přišla v pouhých 35 letech, ve věku, kdy měla mít celý život ještě před sebou. Pro veřejnost, která si ji pamatovala jako oslnivou hvězdu, to byl blesk z čistého nebe. Vzhledem k jejímu stažení z veřejného života nikdo netušil, že by mohla mít jakékoli zdravotní problémy. Ticho, které kolem sebe v posledních letech vytvořila, bylo prolomeno tou nejsmutnější možnou zprávou.

Příčina jejího předčasného odchodu byla tragická a bolestně prozaická. Nebyla za ní žádná skrytá nemoc, o které by se dlouho vědělo, ani dramatická nehoda. Osudnou se jí staly fatální zdravotní komplikace způsobené mimoděložním těhotenstvím. Tato náhlá a akutní zdravotní příhoda ukončila její život dříve, než jí lékaři stihli účinně pomoci. Smrt, která přišla tak náhle a z tak nečekaného důvodu, zanechala v jejích blízkých i v celé společnosti pocit hluboké nespravedlnosti a smutku. Příběh krásné herečky, která toužila po rodinném štěstí, tak skončil tou největší možnou tragédií.

Odkaz Libuše Zemkové, přestože její kariéra trvala sotva desetiletí, zůstává nesmazatelnou součástí historie českého filmu. Její příběh je mementem křehkosti života, který může vyhasnout na samém vrcholu tvůrčích i osobních sil. Ačkoliv se sama rozhodla odejít ze světel ramp, její role zůstaly živé na filmovém plátně a uchovaly její krásu a talent pro další generace. Její osud připomíná, že za každou zářící hvězdou se skrývá lidská bytost se svými touhami, sny, ale i zranitelností. Libuše Zemková tak zůstává v paměti nejen jako jedna z nejkrásnějších hereček své doby, ale také jako tichá připomínka toho, jak blízko vedle sebe mohou stát sláva a tragédie.