reklama

Kam kráčí české porodnictví?

České porodnictví prochází důležitou proměnou. Dorůstá generace lékařů i porodních asistentek, kteří se snaží vyjít vstříc dlouholetému přání matek rodit bez zbytečných zásahů. Porodní přání už nejsou něčím nemístným a ubývá invazivních vstupů. Progresivní porodníci na oplátku žádají, aby jim rodičky více důvěřovaly. Neplatí to obecně a všude.

České porodnictví prochází důležitou proměnou. Dorůstá generace lékařů i porodních asistentek, kteří se snaží vyjít vstříc dlouholetému přání matek rodit bez zbytečných zásahů. Porodní přání už nejsou něčím nemístným a ubývá invazivních vstupů. Progresivní porodníci na oplátku žádají, aby jim rodičky více důvěřovaly. Neplatí to obecně a všude. Spor mezi zastánci co nejalternativnějších porodů a zdravotníky, kteří si takzvaně "neradi nechají mluvit do práce", stále existuje. Z vypjaté diskuse reprezentované příkladem statisticky marginálních porodů doma se ale pomalu rodí rozumný střed.

V sérii článků se dozvíte, na co se v následujících měsících připravit před porodem, během porodu i po něm. V rozhovorech se zkušenými rodiči, porodníky i psychology se věnujeme trendu zvyšujícího se věku matek a umělého oplodnění, píšeme o porodních komplikacích, o nichž předporodní kurzy často mlčí, díváme se na úroveň péče v zahraničí a neopomíjíme těžká, ale zásadní témata, jako je ztráta dítěte nebo jeho předčasné narození. Porodem vše ale teprve začíná. Poradíme, jak při péči o dítě nevyhořet, věnujeme se důležitosti kojení a také změnám, kterými po narození dítěte zákonitě prochází ženské tělo. Celý speciál doplňují statistiky, které kromě celkového obrázku o českém porodnictví napoví, jak si vybrat tu nejlepší porodnici.

Těhotenství

Mít dítě je pro tělo vždy oběť. Tohle byste měla vědět, pokud rodíte kolem čtyřiceti

Může to znít příkře, ale přivést na svět dítě je svého druhu oběť. Pro rodící ženu nejde o žádnou abstraktní metaforu, ale o skutečnou fyzickou zátěž, která je zkouškou jejího zdravotního stavu. A čím je žena starší, tím je její zdraví zranitelnější. Přesto Češky z mnoha důvodů rodí stále později. V jakém věku je ještě bezpečné mít prvního potomka? A jak se může na porod starší matka připravit?

Foto: Shutterstock

Text: Petr Kořínek

Poskytnout jednoznačnou odpověď se většina zdravotníků oslovených Aktuálně.cz zdráhá. "Doba se mění a matky stárnou a s tím se mění i náš pohled," říká vedoucí lékař porodnice Na Bulovce Jan Matěcha. Zatímco dříve bylo normální rodit kolem dvaceti, dnes lékaři považují za nízkorizikovou ženu, které je 30 let. "Takže od 20 do 35 to bereme jako normální stav a většina žen takhle rodí," vysvětluje porodník.

"Průměrný věk mých klientek je kolem 37 let," říká naproti tomu Adéla Lančová, která pracuje jako dula ve Středočeském kraji. Jako jakási průvodkyně těhotenstvím pomáhá ženám se na příchod potomka připravit, učí je uvolnit se a během porodu jim stojí po boku. Právě schopnost vnímat své tělo a napojit se na něj považuje Lančová za důležitější aspekt než fyzický věk matky. "Obecně nemám pocit, že by starší ženy rodily hůř než ty mladší, není to na první pohled patrné," myslí si žena, která sama přivedla na svět tři děti. Poukazuje na sedavou dobu, která nepřeje pohybu, ale potrpí si na kancelářský výkon. "Umíme všechno na sílu utáhnout, urvat, ale neumíme uvolnit tělo."

Dula Adéla Lančová Foto: Jakub Plíhal

Na nástrahy "života na židli" bez pravidelného pohybu jedním hlasem upozorňuje jak doktor Matěcha, tak jeho kolegyně z Bulovky, porodní asistentka Alžběta Samková. "Jestli máte za sebou ve čtyřiceti letech třetí cyklus umělého oplodnění a jste sekretářka, která patnáct let seděla na zadku, tak to bude trochu jiný porod, než když jste jogínka, která se vegetariánsky stravuje," říká rázně zkušená zdravotnice.

Připouští, že starší žena, která se o sebe stará, může v některých případech být na porod připravenější než o deset a více let mladší rodička. Přesto podle její zkušenosti bývá fyziologický rozdíl v připravenosti těla dvacátnice a pozdní třicátnice zásadní. "Mladé tělo rodí jinak. Je pružné, ohebné, tkáň je elastičtější, než když je ženě kolem čtyřiceti a tělo stárne," popisuje a kloní se k ideálnímu věku porodu mezi dvaceti a sedmadvaceti lety.

Čím starší, tím náchylnější k nemocem

Jan Matěcha zdůrazňuje, že roli hraje i biologický věk, který nemusí odpovídat datu narození rodičky. Pro názornost nicméně vycházejme z toho, že stáří těla stáří v občance odpovídá. "Ve dvaceti je ten porod většinou snazší, hlavně se ale objevuje méně komplikací nejen během porodu, ale i během těhotenství," myslí si zkušený porodník. S ubíhajícími léty bývá tělo nemocnější.

Mladé tělo rodí jinak. Je pružné, ohebné, tkáň je elastičtější, než když je ženě kolem čtyřiceti a tělo stárne.

Těhotenství coby zatěžkávací zkouška tak u matky může probudit, či dokonce zhoršit třeba vysoký tlak nebo cukrovku, zároveň také ženě naznačuje, s jakými problémy se bude možná potýkat v budoucnu. Pokud už starší rodička o nemocech ví, musí je lékaři stabilizovat, v těhotenství by se totiž mohly zhoršit natolik, že by mohly ohrozit ji i její plod.

"Čím je žena starší, tím větší je oběť, kterou přinese. Mám na mysli zejména poranění pánevního dna," konstatuje porodník. To vše profesionálové shrnují jako prostý fakt, jedním dechem ale dodávají, že každá žena je samozřejmě odlišná. Čtyřicetiletá matka očekávající třetího potomka je tak "úplně jiný příběh" než stejně stará prvorodička po umělém oplodnění. 

Do těhotenství a porodu může promluvit i způsob, jakým došlo ke zplození potomka. S umělým oplodněním (IVF) je totiž spojeno větší riziko klasických těhotenských potíží. "Je tam vyšší mrtvorozenost, i když ne o moc, jsou tam vyšší rizika komplikací z vysokého tlaku a komplikace předčasného porodu. To znamená, že to těhotenství nemůžeme považovat za nízkorizikové," vysvětluje lékař Jan Matěcha.

Porodní asistentka Alžběta Samková Foto: Lukáš Bíba

Podle porodní asistentky Alžběty Samkové také v případě IVF nejde vždy o hladce běžící porodní proces: "Leckdy potřebují ženy po IVF při porodu pomoci nějakým vstupem. Protože plod přirozeně nevstoupil do těla, tak ani přirozeně neodchází. Neznamená to, že to je komplikované vždy, ale není to úplně ono," myslí si porodní asistentka Samková. 

Určitou hranici pro první dítě svým způsobem stanovují pojišťovny. Dělicí čáru nakreslily den před čtyřicátými narozeninami, ženě, které už bylo čtyřicet let, umělé oplodnění neuhradí. Pokud chce IVF podstoupit, musí si ho zaplatit sama. 

Dula Adéla Lančová přemýšlí nad etickou rovinou umělého oplodnění a v souvislosti s náročností porodu po IVF uvažuje, jestli tělo, které nemůže přirozeně otěhotnět, vlastně nedává najevo, že nechce ani rodit. "Ale mně se to se třemi dětmi lehko říká a určitě bych to viděla jinak, kdyby mi bylo 39 a žádné bych ještě neměla," dodává jedním dechem.  

Odnosit a porodit dítě je jen začátek

Jak probíhá porod, je ale vlastně jen začátkem nejasné odpovědi na otázku, v jakém věku je ještě vhodné mít první dítě. "Vždycky, když řeším starší matky, přemýšlím nad tím, kolik jí bude, až tomu dítěti bude patnáct," říká Alžběta Samková a Lančová její myšlenku doplňuje: "Odnosit a porodit dítě zdaleka není to nejnáročnější, je to iniciace do celé etapy rodičovství." Připravenost starších matek na péči o miminko úzce souvisí s tím, proč vlastně neměly dítě už kolem dvaceti. "Pozdější mateřství je dáno spíše okolnostmi. Žena nepotkala vhodného partnera, má práci, která ji baví, nebo si chce vybudovat pozici, do které se jí bude lépe vracet po mateřské," uvádí nejčastější důvody svých klientek dula.

Psycholožka Eva Šimotová Foto: Aktuálně.cz / Eva Šimotová

Psycholožka Eva Šimotová ve své praxi matky na porod připravuje a pomáhá jim zvládnout rodičovskou roli. Na "hromadu" důvodů oddalování mateřství přihazuje ještě věk dokončení vysoké školy. Ve 26 letech se ženy po zdolání studia do rodičovství logicky neženou. "Zároveň se vytváří jakýsi tlak na to, aby se žena realizovala. Společnost vlastně chce se vším tím feminismem a emancipací, aby ženy dělaly také něco jiného, ať už před mateřstvím, nebo v jeho průběhu. Jako by mateřství bylo málo. Tím, jak se možnosti otevírají, neumí si spousta žen vybrat, protože má obavu, že si nevybere dobře," uvádí Šimotová. 

Dítě nelze delegovat

Marketingová specialistka Miluše otěhotněla v 38 letech a v mnohém zkušenosti psycholožky potvrzuje. "Nepřemýšlím o tom tak, že mě něco zdrželo. Možná jsem o dítěti uvažovala již dříve, ale prostě jsem do té doby neměla toho správného partnera, u kterého bych si dokázala představit, že to bude otec mých dětí. Také jsem dost pracovala a cestovala a přišlo mi, že je ještě čas," vysvětluje s odstupem matka šestileté dcery. S dítětem jí pomohlo umělé oplodnění, porodila přirozeně a bez epiduralu. Jestli by se jí rodilo lépe o deset let dříve, neumí říct.

"Rekonvalescence byla dlouhá, ale nepociťuju nějaké problémy. Aktuálně mi přijde, že jsem v nejlepší kondici za posledních 10 let. Možná bych obecně měla jako třicetiletá na všechno víc energie," uvádí.

Dítě jsem měla v momentě, kdy už jsem měla jasno, co chci a chtěla jsem intuitivně zpomalit tempo. To se povedlo. To ale neznamená, že to byla pohoda – vůbec ne.

Miluše naplňuje stereotyp starší matky z hlediska vybudovaného zázemí a životního rozhledu, ale na druhou stranu i typicky úzkostlivějšího přístupu k mateřství. "Dítě jsem měla v momentě, kdy už jsem měla jasno, co chci, a chtěla jsem intuitivně zpomalit tempo. To se povedlo. To ale neznamená, že to byla pohoda - vůbec ne. Můj styl života, můj osobní prostor se dost umenšil a navíc, když byly holčičce dva roky, začal covid," vzpomíná.

První dítě "dost prožívala", musela pochopit, že miminko není úkol, který by šel "delegovat" nebo jednorázově vyřešit a jít dál, jak byla zvyklá v práci. "Hodně jsem také řešila nedostatek spánku, to bylo šílené. Jsem taková sova a zároveň velký spáč a to mě hodně frustrovalo," říká dnes čtyřiačtyřicetiletá matka.

Po mateřské se vrátila do práce, což by nešlo bez "součinného" partnera a funkčních babiček. Příběh Miluše má dobrý konec, což není vždy zaručeno, I když se dítě narodí zdravé, happy ending se podle Alžběty Samkové nemusí ani tak dostavit. "Jsou matky, které se s tím mateřstvím strašně perou a vzpomínají na předchozí život, a jaké by to bylo, kdyby dítě neměly. Ona se o to dítě sice dobře postará, ale nenaplní ji to."

Má vůbec porodník nějakou preferenci, kdy nejpozději by ženy měly rodit? Jan Matěcha krčí rameny: "My s tím nic neuděláme, můžeme si doporučovat, co chceme. Ženy jsou tlačené systémem, který je kolem nich, jsou těhotné, kdy být těhotné mají. My to rozhodně neovlivníme, to je daleko složitější úkol než přesvědčit kuřáka, aby přestal kouřit," uzavírá lékař.

Jak se mění věk českých matek?

Data: ČSÚ / přeskočit grafy

Průměrný věk matek při porodu se vyšplhal z necelých 25 let na konci 80. let na aktuálních více než 30 let.

První dítě ženy aktuálně rodí průměrně v téměř 29 letech, před sametovou revolucí to bylo už po jejich 22. narozeninách.

Věk matek nejvíce narostl zejména v případě prvorozených dětí. Matky prvorodičky jsou o šest let starší než na sklonku komunismu.

Okamžitě přestaň myslet na růžového slona! Umělé oplodnění by měl provázet psycholog

Je to stále tabu. Čím si pár usilující o umělé oplodnění prochází, někdy neví ani jeho rodina.  Ženy ztrácejí víru ve své tělo a zažívají stres kvůli nejistotě, zda otěhotní. Partneři nebo partnerky někdy neplodnost svému protějšku podvědomě vyčítají, při dárcovství zase pochybují, zda jsou rodiči potomka. Psycholožka a porodní asistentka Kristina Zemánková radí, jak proces zvládnout.

Foto: Tomáš Vocelka

Text: Klára Elšíková

Co prožívá žena, která prochází umělým oplodněním?

Zemánková: Zažívá hlavně velkou nejistotu, protože neví, jestli se to povede. V první řadě se musí plod v její děloze uhnízdit, a pokud se tak stane, ještě není vyhráno. Sleduje se a čeká, jestli se plod vyvíjí, a bohužel velmi často dochází v prvním trimestru k potratu. A to se v některých případech i několikrát opakuje. Znám ženy, které prošly devět cyklů, než se to podařilo. To znamená, že přišly o osm dětí.

Ovlivňuje počáteční nejistota i další průběh těhotenství?

Zemánková: Ano, protože se během těhotenství dělají různé genetické testy. S každým dalším vyšetřením může narůstat stres a nejistota. A náročné na tom je, že právě stres a nejistota těhotenství vůbec neprospívají. Ženy tak slyší, že by měly být v klidu a v pohodě, ale nejde jim to.

Ženám říkám, že prochází náročným procesem a že je úplně v pořádku, když cítí nejistotu, úzkost, lítost nebo vztek.

Co jim radíte?

Ať v klidu nejsou. Na to konto se většinou začnou smát a uleví se jim. Je to stejný princip, jako když řeknete člověku, ať nemyslí na růžového slona. Bude na něj myslet. Ženám říkám, že prochází náročným procesem a že je úplně v pořádku, když cítí nejistotu, úzkost, lítost nebo vztek. O všech těchto emocích si povídáme a normalizujeme je. Nemá smysl tvářit se, že jsem v klidu, když nejsem. Účinnější je přiznat si, že jsem v nepohodě, a ptát se na to, co by mi pomohlo. Když si připustíme své pocity, tak s tím můžeme dále pracovat a hledat řešení. V ten moment se pak žen ptám, co jim pomáhalo, když se v jiných situacích cítily špatně. Hledáme praktický způsob, jak jim ulevit.

Nevíme, co páry procházející IVF potřebují

Podceňuje se psychická zátěž související s umělým oplodněním?

Zemánková: Psychika je podceňovaná v celé zdravotnické sféře. Proces umělého oplodnění ovlivňuje jak partnery individuálně, tak jejich vztah. Navíc jej stále vnímáme jako tabu. Nemluvíme o tématu v práci a někdy o něm neví ani nejbližší rodina. Problém probíhá v zákulisí a je to velká prověrka vztahu, protože v tom jsou partneři sami. Proto společnost, zaměstnavatel ani zdravotnictví potřeby těchto lidí zatím nezohlednili, nikdo o nich totiž nemluví.

Na co konkrétně žena usilující o dítě formou umělého oplodnění myslí?

Připadá si například jako nedostatečně dobrá žena, protože je přesvědčená, že rodit je přece její přirozeností. Často ztrácí důvěru ve své tělo, má pocit, že ji zradilo. To pak může ovlivnit i její očekávání ohledně těhotenství a samotného porodu. Žena, která potřebovala externí pomoc, má jiné psychické výchozí podmínky než žena, která počala přirozeně a věří svému tělu. Dobře rodit ale mohou obě. Asistovala jsem u porodu několika žen, které prošly umělým oplodněním, a vždy to byly krásné porody.

Partnerovi to můžete podvědomě vyčítat

Na jaké psychologické aspekty by se měl pár připravit v případě, kdy se jedná o darované sperma či vajíčka, a jeden z dvojice tak není biologickým rodičem dítěte?

Zemánková: Když to vezmeme do důsledků, znamená to, že žena má dítě s jiným mužem, nebo muž s jinou ženou. Každý z páru by si tak měl zodpovědět otázku, jestli je tohle pro něj v pořádku. Když si řeknu nahlas "Budu mít dítě s cizím mužem nebo můj muž bude mít dítě s jinou ženou", nějak na informaci zareaguji. Můžu zjistit, že s tím nemám problém, vnímám to jen jako genetický materiál a jinak půjde o naše dítě, protože jej budeme společně vychovávat. Někdo z toho ale může mít nepříjemný pocit a klást si třeba otázku, jestli je ve skutečnosti jeho otcem či matkou. S tím vším se ale může dál pracovat.

Psychika je podceňovaná v celé zdravotnické sféře. Proces umělého oplodnění ovlivňuje jak partnery individuálně, tak jejich vztah.

Proces umělého oplodnění je pro partnerský vztah náročný. Co může dvojice udělat, aby z něj vyšla posilněná?

Zemánková: Umělé oplodnění může do vztahové dynamiky přivést spoustu pocitů. Například i podvědomé výčitky, že mi partner či partnerka nebyla schopná dát dítě. A to i přesto, že jsme dospělí a racionálně důvody chápeme. V podvědomí můžu být na druhého naštvaná, že si tím vším musím projít. Jediné, co se s tím dá dělat, je opět si své pocity přiznat. Nejdřív sama sobě a pak tomu druhému. Všechno, co jsme ochotni přinést z našich temných hlubin na světlo a říct "Nejsem na sebe hrdá, ale to jsou mé pocity a chci ti to říct", může do vztahu vnést daleko větší intimitu a napojení.

Receptem je naučit se spolu o pocitech, které se v nás odehrávají, mluvit. Nevyhýbat se konfliktům a náročným rozhovorům a nevnímat konflikt jako hrozbu, která náš vztah rozbije, ale jako prostředek, jenž nám pomáhá najít rovnováhu.

IVF by mělo doprovázet psychologické poradenství

Na jaké praktické situace by se pár, který má dítě z darovaných vajíček nebo spermií, měl dopředu připravit?

Zemánková: Například na to, že typická otázka zní, komu je dítě víc podobné. Jestli mamince nebo tatínkovi. Dvojice ne vždy okolí řekne, že dítě je z darovaných gamet, a v této situaci se můžou cítit velmi nepříjemně. Neví, jak reagovat, a může to v nich probudit nějakou bolest. Právě kvůli takovým situacím by bylo skvělé, kdyby umělé oplodnění z dárcovských gamet automaticky doprovázelo psychologické poradenství. Je to sice jiná situace, ale u změny pohlaví to tak je nastavené. Účelem je, aby se určilo, zda to jedinec zvládne a zda je to pro něj dobrá cesta. V případě dárcovské spermie či vajíčka nikoho nezajímá, jestli je dvojice psychicky připravená. Přitom jde také o něco velkého, nevratného a člověk s tím žije do konce života.

Když se potomek nechová podle představ rodičů, napadá je někdy, že dítě raději neměli mít a bylo by lepší takzvaně poslechnout přírodu? Je to obvyklé?

Zemánková: V krizových situacích lidi napadá cokoliv. I otázka, na kterou se ptáte. Takové myšlenky se nejspíš objeví poprvé v intenzivní pubertě potomka. Rodič se může ptát sám sebe, jestli to má zapotřebí. S tím také často souvisí, že dvojice může vše více prožívat a být úzkostnější, protože si jednoduše kvůli početí zažila více.

Dítěti to netajte

Měli by rodiče potomkovi říct, že pochází z darovaných vajíček nebo spermií?

Zemánková: Ano, jsem zastánkyně názoru, že se s dětmi má mluvit o všem a brzo. Nicméně je rozhovor vždy třeba přizpůsobit jejich věku. To znamená, že dvouletému dítěti nebudu vysvětlovat těžkosti světa, ale téma s ním bude růst postupně. Malé děti do sedmi let mají přirozený, nedualistický přístup ke světu. Nedělí věci na špatné a dobré, to je naučíme až my. Právě v této fázi je dobré mluvit o důležitých věcech, tedy i o způsobu, jakým přišly na svět.

Jak tedy začít?

Zemánková: Věřím, že bychom měli mluvit už s miminky. Například ženám, které měly těžký porod a mají obavy, že dítě bude mít psychické následky, radím, ať si o jejich narození s potomkem povídají. Ať mu říkají, že to chtěly jinak a jaký porod si přály. To může být pro matku velmi léčivé. Stejně tak můžete dítěti říct, že jste si jej moc přáli, ale protože to jinak nešlo, tak jste zvolili tuhle cestu a jste moc rádi, že je tady teď s vámi. Pro naše psychické zdraví potřebujeme, aby byl svět pro nás smysluplný, abychom mu rozuměli a věděli, co jsme zač a co se s námi děje. Říct tak dítěti v pubertě u večeře, že není stoprocentně biologicky naše, je ta nejhorší varianta. Právě to je totiž období, kdy se jedinec ptá, kdo je, a hledá se.

Navíc se jedná i o jistou férovost z hlediska zdraví. Člověk by měl mít právo vědět, jakou má genetiku a že se nemusí například obávat rakoviny prsu, kterou má jeho nebiologická matka. Když se jej lékař navíc bude ptát na rodinnou anamnézu, jedinec může uvádět chybné informace, a lékař mu tak může poskytovat zdravotní péči, která je neadekvátní.

Reprodukce genů by neměla být životní meta

Jaké další věci páry kvůli umělému oplodnění trápí a často je dopředu nenapadnou?

Zemánková: Mají například obavu, že potomek z darovaných spermií někde potká svého sourozence a zamilují se do sebe, ale to se může stát a nic s tím nenaděláme. Navíc k tomu může dojít i v případě, že je dítě adoptované nebo si dvojice není vždy věrná.

Proč je pro nás psychicky náročné, když s námi dítě není biologicky spojené? Neměla by být na prvním místě spíše touha o někoho pečovat než genetika?

Zemánková: Myslím, že touha po dítěti je v nás hluboko intenzivně zakořeněná. Ilustrují to například dvojice, které mají potomky už z předchozího vztahu, ale často chtějí mít ještě jedno dítě společně. Sama mám zajímavý zážitek se svým třetím dítětem. Když se syn narodil a podívala jsem se na něj, měl pusu přesně jako já na fotkách z dětství. Předchozí dvě děti se mi nepodobaly a myslela jsem si, že je mi to jedno. Ale ta podobnost mě u syna neuvěřitelně vzala, až jsem byla překvapená, jak je to možné. Zároveň by ale nemělo být jedinou životní metou a hodnotou, že vychovám potomka se svými geny. Samotná příležitost být s nějakým člověkem od jeho narození a vidět, jak roste, je nádherná.

Úspěšnost IVF

Data: ÚZIS / přeskočit grafy

Těhotenstvím končí třetina cyklů asistované reprodukce. V roce 2020 to bylo dle ÚZIS 2658 žen.

Výrazný rozdíl je ale mezi jednotlivými věkovými kategoriemi. Ženy mladší 35 let otěhotní ve 40 % případů, naopak čtyřicetileté a starší otěhotní pouze ve 14 % cyklů.

Pouze 27 % žen mladších 35 let zakončí cyklus asistované reprodukce porodem, u těch starších 40 let je to pouze 6 %.

Kde mám dítě, co se děje? Kurzy připravují na hezký porod. Co když přijdou potíže?

Každý rok se v Česku narodí přes sto tisíc dětí, většina z nich přirozenou cestou, 26 procent novorozenců přijde na svět císařským řezem. Tyto dva nejčastější porody se také probírají na předporodních kurzech. Lekce určené pro nastávající rodiče zahrnují popis průběhu porodu, informace o kojení či základní péči o dítě. O možných komplikacích se na nich však většinou nemluví.

Foto: Shutterstock

Text: Magdaléna Daňková

V Česku existují stovky předporodních kurzů, nastávající rodiče si mohou vybrat z obecně pojatých přednášek porodnic i speciálních lekcí zaměřených například na hypnoporod. Na mnoha z nich se však nedozvědí, co se stane, pokud porod neprobíhá standardně. Důvodem může být nejen snaha nastávající rodiče uklidnit, ale také nezájem frekventantů kurzu se o možných komplikacích dozvědět.

Jak se ale shodují tři třicátnice, jejichž těhotenství proběhla bez komplikací, ale porody byly traumatické, o nestandardních situacích by raději věděly, aby na ně dokázaly lépe reagovat.

Řekli mi: “Tak a teď čekejte.” A já jsem nevěděla, na co mám jako čekat, co se bude dít? Co se může stát? Na kurzu se nic takového neprobíralo.

"Určitě bych chtěla vědět, co by se mi mohlo stát. Chtěla bych znát všechny možné varianty a následky," říká 32letá Eva, která před téměř čtyřmi lety přivedla na svět zdravého chlapce. Její porod byl kvůli opatrnosti zdravotníků okresní porodnice na severu Moravy vyvoláván dvěma způsoby. Hotelové manažerce totiž údajně hrozila kvůli vyššímu tlaku v závěrečné fázi těhotenství takzvaná preeklampsie. Jde o velmi závažné onemocnění. U těhotné ženy nedochází ke správné činnosti placenty, která nedokáže zásobovat vyvíjející se plod kyslíkem a živinami z krve matky. 

Eva si však nevzpomíná na to, že by jí zdravotníci objasnili, jak moc vážný její stav byl. Utrpěla četná porodní zranění a její syn docházel několik měsíců na fyzioterapii kvůli špatnému úklonu hlavy.

"Tak a teď čekejte, až začnete rodit"

Počet vyvolávaných porodů podle statistik společnosti Aperio v posledních letech stoupá. Zatímco v roce 2018 jich bylo 17 procent, vloni již téměř o deset procent více.

"K umělému vyvolání porodu lékaři přistupují kromě situací, kdy se objeví nějaké těhotenské komplikace (vysoký krevní tlak, cukrovka ad.), pravděpodobně stále častěji také z důvodu samotné délky těhotenství. V České republice je vyvolávání porodu doporučováno Českou gynekologickou a porodnickou společností již při trvání těhotenství 41 týdnů plus 3 dny," vysvětluje Miloslava Kramná, koordinátorka Průvodce porodnicemi společnosti Aperio, a pokračuje: "Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje jako prodloužené těhotenství takové, které trvá déle než 42 týdnů. S indukcí porodu jsou spojena různá rizika, některá data naznačují například vyšší riziko ukončení porodu císařským řezem," varuje.

Eva přivedla dítě na svět tři dny po plánovaném termínu, po vyvolávání léky a Hamiltonovým hmatem, který má pomoci s porodními kontrakcemi. Řekli mi: “Tak a teď čekejte.” A já jsem nevěděla, na co mám jako čekat, co se bude dít? Co se může stát? Na kurzu se nic takového neprobíralo," vysvětluje.

V rámci předporodních příprav přitom absolvovala celkem dva předporodní kurzy. Jeden pražský s názvem Jemné zrození, který byl zaměřený především na práci s psychikou při porodu, a druhý, pořádaný porodní asistentkou přímo z porodnice, ve které přišel na svět její syn.

Pražský kurz vedený porodní asistentkou hodnotí Eva kladně, po jeho absolvování se totiž přestala porodu obávat. Ročně tento kurz absolvuje 3500 párů. "Vzala jsem si z něj především to, že celý porod a bolest se odráží i v nastavení myšlení a že bolest se dá překonat i prodýcháváním. Jenže když si to pak člověk spojí s praxí, je to jiné. Můžete být v hlavě nastavená jakkoliv, ale když se pak něco odehraje jinak, než si myslíte, budete z toho vykolejená," říká.

"Na kurzu nám říkali, co smíme odmítnout v rámci těhotenství, na co máme právo. Ale o konkrétních zákrocích během porodu, jako je třeba císařský řez, jsme se nic nedozvěděly. Nemluvilo se ani o předčasných porodech, vyvolávaných porodech nebo porodech zvonem či kleštěmi. Padla jen zmínka o překotném porodu," vypočítává. "Na kurzech o hypnoporodu nám říkaly, že devět z deseti žen přijde do porodnice, chce odrodit a nic moc je vlastně nezajímá. Jen jednu z deseti zajímá přesně, co se děje, jak to probíhá a podobně," dodává.

Rodiče zajímají hlavně praktické informace a péče o novorozence

Oslovení pořadatelé předporodních kurzů připouští, že většina nastávajících rodičů se pídí především po obecných informacích a praktických tipech. "Nejvíce rodiče zajímají praktické informace a tipy nejen o průběhu porodu, ale i jak pečovat o novorozence," uvádí Tereza Kochová z Aperia.

Také Tereza Šefrnová, která společně se svým partnerem Janem Hájkem vydala knihu Kurz otcovství, potvrzuje, že partneři žen nejčastěji pátrají po tom, jak jim mohou být při porodu užiteční. V individuálních kurzech pak autoři probírají i možnosti komplikovaných porodů. "V naší knize zmiňujeme detailněji císařský řez i následnou péči o partnerku. Vždy ale klademe důraz především na důvěru v lékařský personál a ideálně na včasné navázání dobrého vztahu s ošetřujícím lékařem a sestrami," dodává Šefrnová.

Evu druhý kurz, vyučovaný porodní asistentkou okresní porodnice, zklamal. Dozvěděla se, co si sbalit do tašky do porodnice a který typ anestezie může využít. "Šest lekcí bylo o teorii kolem porodu, jak kojit, proč si vzít epidural, že nástřih 'je v pohodě'. Přišlo mi, že kurzy byly o tom zpracovat rodičku před příchodem do porodnice, aby si ji připravily k obrazu svému. Paní, která vedla kurz, byla velmi milá a byl to příjemně strávený čas, ale byl zaměřený hlavně na ženy, které se o okolnosti porodu příliš nezajímají," vzpomíná.

I Michaela Kalusová ze společnosti Jemné zrození potvrzuje, že v českých porodnicích "se stále nosí, že žena by měla slepě naslouchat postupům a nemá nárok na to cokoli odmítat nebo se dále dotazovat". Některé předporodní kurzy poskytují i tipy na komunikaci s personálem a tipy na porodnice, které svými službami nejlépe odpovídají představám budoucích rodičů.

"Po komplikovaném porodu s námi nikdo nemluvil"

Třicetiletou novinářku Michaelu právě na předporodním kurzu ubezpečili, že jí vybraná porodnice ve středních Čechách patří k nejlepším. Komplikovaný porod, porodnické násilí (viz box - pozn. red.) a nevhodná komunikace ze strany personálu v ní však zanechaly trauma. Její syn přišel na svět se zástavou dechu, zdravotníci podle ní komunikaci s ní i partnerem v danou chvíli nezvládli.

Dítě odvezli po porodu pryč a vůbec jsme netušili, v jakém je stavu. Ze strany personálu byla vůči nám minimální komunikace.

"Dítě odvezli po porodu pryč a vůbec jsme netušili, v jakém je stavu. Ze strany personálu byla vůči nám minimální komunikace. Samozřejmě jsem v tu chvíli netušila, co všechno bylo potřeba k záchraně našich životů, což bývá ale taky velmi často argument zdravotníků. Možná je ale pro zdravotníky nezřídka jednodušší o tom mluvit takto," říká. "Nikdo mi neřekl, co se zrovna děje, kde syn je. Opakovaně jsem se ptala a nikdo mi neodpovídal. Netušila jsem, kam jej odnesli. Až za desítky minut se vrátila porodní asistentka, aby mi jen stručně sdělila, že dítě žije," svěřuje se novinářka.

Michaela před narozením syna přečetla řadu knížek a absolvovala jednodenní předporodní kurz společnosti Aperio, vedený dulou. O tom, co všechno se může stát v případě, že je dítě potřeba resuscitovat, se však nikde nedozvěděla. Chyběly jí také informace o tom, jak se bránit takzvanému porodnickému násilí.

"Zpětně mě mrzí a chybělo mi, že nás nepřipravovali dostatečně na to, jak se porodnickému násilí bránit, jak postupovat, když vás separují od dítěte. Chápu, že nechtějí na předporodním kurzu nikoho strašit a vysvětlovat právnické fráze nebo mluvit o případech, kdy lze volat policii. Ale i do těchto extrémů se to může dostat. Málokdo navíc ví, že rodič má právo být se svým dítětem 24 hodin denně. A vzhledem k tomu, jak vypadá porodnictví v Česku, si myslím, že by to mělo být nedílnou součástí těch kurzů," dodává.

Společnost Aperio však tvrdí, že toto téma postihuje jejich bezplatný Průvodce zákony pro rodiče, kde se právům nastávajících rodičů věnuje několik kapitol. "Pravidelně pořádáme webinář Dítě v nemocnici a vaše práva. Na kurzu předporodní přípravy se tématu věnujeme v souvislosti s porodem," vysvětluje Tereza Kochová z Aperia. Kromě toho mohou rodiče využít také bezplatnou právní poradnu.

Několik pojmů

Hamiltonův hmat

Jedna z metod vyvolání porodu, kterou je však možné provést pouze se souhlasem matky. Jeho cílem je vyvolání kontrakcí, ne vždy je však efektivní. Lékař či lékařka nejprve zjistí, zda je děložní hrdlo alespoň částečně otevřené. Poté uvnitř děložního hrdla krouživými pohyby prstem oddělí vak blan od poševního vchodu. Metoda je však značně kontroverzní, protože zasahuje do přirozených porodních procesů, kromě toho při ní hrozí zavlečení infekce do porodních cest a krvácení. 

Porodnické násilí

Jde o fyzické i psychické násilí, které zasahuje do těla ženy i dítěte. Spočívá například v nerespektování práva rodící ženy rozhodovat o svém těle. Může jít o manipulaci, zastrašování a další formy nepřípustného nátlaku. Časté je zneužívání léků, změna přirozených procesů na patologické, ztráta autonomie a možnosti rozhodovat o svém těle.

Mezi porodnické násilí patří také zákroky, které jsou provedeny bez svobodného a informovaného souhlasu rodičky, s výjimkou případů, kdy souhlas není nutný, například při ohrožení života.

Práva rodičů a rodiček zdůrazňují také autoři Kurzu otcovství. "Když mají nastávající rodiče v jakékoliv situaci pocit, že se děje něco nezákonného nebo neadekvátního, mají okamžitě volat organizacím a společnostem, které se konkrétně tímto problémem zabývají. Čísla i veškeré kontakty jsou dobře dostupné i na internetu," říká Tereza Šefrnová.

Podle Michaely by měly kurzy kromě právních aspektů zahrnovat také psychické potíže, které mohou matky postihnout. "Možná by ženy měly dopředu vědět, co udělá porod s psychikou. Třeba že je normální mít poporodní blues, tedy být po porodu náladová a plačtivá. A mluvit by se mělo také o základních příznacích porodního traumatu, jak vypadá poporodní deprese a kdy a kde vyhledat odbornou pomoc. Podle mě rodičky nemají po propuštění z porodnice absolutně žádnou péči, kromě jedné kontroly po šestinedělí u gynekologa. Do té doby se přitom chodí velmi často k různým lékařům, když dítě přijde na svět, tak už ne. Gynekolog se podívá na hojení po porodu, a když je opravdu osvícený, zeptá se, jak se žena má, a tím to končí," popisuje novinářka.

Nejvíc mě po předčasném porodu zasáhla nevědomost

S dopady porodu se po narození syna potýkala také Brňanka Marie. Zdravý chlapec přišel na svět o šest týdnů dříve, přestože v průběhu těhotenství neměla žádné potíže a nepatřila ani do rizikové skupiny matek, kterým by předčasný porod hrozil. "Porod se mi totiž spustil bez jasné příčiny v 34. týdnu, musela jsem do porodnice, kterou jsem si nevybrala, a to bez doprovodu své porodní asistentky," popisuje.

Mnohem náročnější než samotný porod však pro ni byly následující týdny. Bezprostředně po narození její syn pobýval dva dny v inkubátoru, měl zavedenou výživovou sondu a podstoupil řadu vyšetření. Poté následoval dvoutýdenní pobyt na neonatologickém oddělení porodnice. Na nic z toho ji předporodní kurzy nepřipravily. Během těhotenství si přitom načetla také běžnou literaturu určenou nastávajícím rodičům a zaplatila si porodní asistentku.

"Navštěvovala jsem komplexní předporodní kurz, který trval 13 týdnů - dvě hodiny jednou týdně. Z toho hodina byla cvičení, hodina teorie - a rozšířila jsem si ho i o přednášky o kojení a o péči o novorozence, ta byla i pro partnera," popisuje. V kurzech probírali praktické informace od výživy a předporodní péče přes přípravu základních potřeb pro miminko po přehled o podmínkách v lokálních porodnicích. Kromě toho si zaplatila také online kurz o vhodném cvičení v těhotenství, o psychickém a duševním uklidnění, uvolnění, ale třeba i o výživě.

"Pro mě nastal zásadní rozkol v realitě a informacích z předporodního kurzu v tom, že problematiku předčasných porodů ani ten nejkomplexnější kurz zkrátka nepokryl. Jedním dechem ale musím dodat, že vědomosti získané na kurzu agentury Větrník a následná podpora Mirky Tomické ve dnech po porodu pro mě byly největší záchrana, díky které jsem v polních podmínkách úplně neztratila hlavu," přiznává. Jak sama říká, nejvíce ji zasáhla nevědomost o souvislostech předčasného porodu.

"Z kurzů i jiných zdrojů jsem si odnesla silné přesvědčení o nenahraditelné důležitosti bondingu a těsného a intenzivního kontaktu kůže na kůži s miminkem v prvních hodinách po porodu i v šestinedělí. O kouzle takzvaného samopřisátí, tedy prvního přisátí k prsu do dvou hodin od porodu. Těšila jsem se na to a bezprostředně po porodu mi zdravotníci suše oznámili, že miminko se mnou může být jen hodinu a potom musí do inkubátoru a na sondu s umělým mlékem, zatímco já půjdu minimálně na dva dny na oddělení šestinedělí. Dozvěděla jsem se, že poprvé kojit mám až další ráno, šestnáct hodin po porodu. Postupně jsem pak ze sestřiček vytáhla, že pobyt na neonatologii bude spíš v řádu týdnů než dnů, což byl pro mě nepříjemný šok," vzpomíná.

Na neonatologii, kde byla na pokoji s dalšími dvěma ženami a jejich dětmi, navíc panovala řada pravidel, která šla proti jejímu přesvědčení a na která nebyla ani teoreticky připravena. "Bylo by skvělé, kdyby se do kurzu vešlo něco o systému v porodnicích a jak jej 'ustát'," říká.

"Když se něco pokazí, oukej, ležte, podepište, my to vyřešíme"

Oslovené ženy se shodují, že předporodní kurzy se drží jen klasických a standardních případů možná i proto, aby těhotné ženy nevystrašily. "Možná prostě některé porodní asistentky v porodnicích chtějí, aby ženy nevěděly, co se všechno může stát, že by se něco mohlo pokazit, a když se něco pokazí, 'oukej, ležte, podepište, my to vyřešíme'. Myslím si ale, že i mezi matkami jsou takové, které chtějí vědět, co se děje a co se bude dít, jaká jsou rizika a podobně," říká Eva. "Chápu, že se na předporodních kurzech vyhýbají možným špatným scénářům, protože i mě takové myšlenky stresovaly," připouští Michaela.

Někteří z oslovených pořadatelů kurzů připouští, že kvůli omezenému času nezachází často do hloubky u nestandardních typů porodů.

"To je téma, které každá žena s partnerem musí probrat se svým lékařem," říká Michaela Kalusová z Jemného zrození. Tereza Kochová z Aperia uvádí, že se u nich soustředí na nejčastější situace, které mohou ženu potkat. "Podporujeme důvěru ženy v to, že dokáže porodit. Specifické situace kvůli omezenému času do hloubky neprobíráme, k tomu je určená například naše individuální předporodní příprava, ale zmiňujeme je. Záleží také, co účastníky zajímá, dáváme prostor dotazům, případně odkazujeme na kvalitní literaturu a jiné zdroje," vysvětluje.

Právě další zdroje jsou podle oslovených žen zásadní. Přestože by předporodní kurzy i přes své zkušenosti doporučily, rozhodně by podle nich neměli nastávající rodiče spoléhat jen na ně.

Porod

České matky často neví, co je čeká při uměle vyvolaném porodu

Většina žen si přeje porodit přirozeně, vyvolání porodu se ale řada z nich nevyhne. Když k němu nakonec opravdu dojde, nemá o něm mnoho matek dost informací a neví, co se děje. Sdílní nebývají ani přednášející na předporodních kurzech či někteří lékaři. Nedostatek informací ale může vést až porodnímu traumatu.

Foto: Shutterstock

Text: Eva Kupcová

V následujícím textu vystupují tři ženy, každá už porodila dvě děti. Z těchto šesti porodů však jen jeden proběhl bez indukce, tedy umělého vyvolávání porodu. K tomu se v České republice přistupuje například při takzvaném pravém přenášení plodu. Nastává, když ve 42. týdnu fyziologického těhotenství rodičky ještě neporodí, což může ohrozit život miminka.

Podle porodní asistentky Kristýny Matulové z pražské porodnice U Apolináře, tedy z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN, se k vyvolávání porodu přistupuje zhruba v 15 procentech těhotenství: "Je běžné, že hlavně prvorodičky občas přenáší dva až čtyři dny proti původnímu termínu porodu, který se stanovuje ultrazvukem plodu po prvním trimestru těhotenství. Aby se přistoupilo k vyvolávání, musí původní termín překročit alespoň o 10 dní."

Podle lékařů z Gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice Nymburk nejsou příčiny přenášení dosud objasněny. Častěji prý přenáší prvorodičky, matky čekající chlapce a také ženy s nadváhou.

Nejsem člověk, který by se moc ptal nebo zasahoval do toho, co řekne doktor. Věřím, že určí správný postup.

Veronika Š. musela indukci podstoupit kvůli hrozbě preeklampsie, závažné komplikace v těhotenství, kdy se špatně vyvíjí placenta. Poprvé zažila úspěšnou - tedy zakončenou vaginálním porodem - indukci v porodnici Fakultní nemocnice Bulovka v Praze, podruhé právě v porodnici v Nymburku.

Primářka zdejšího porodnického oddělení Kateřina Münzbergerová říká, že kromě přenášení a preeklampsie může být důvodem pro vyvolání porodu dlouho odteklá plodová voda, růstová restrikce plodu nebo jiné těhotenské onemocnění. "Takové komplikace mohou nastat kdykoli v druhé polovině těhotenství. Důvody ale mohou být i sociální, například v místech se špatnou dostupností porodnice, nebo i přání maminky. V tom případě hovoříme o programovaném porodu," dodává.

Psychická pohoda je důležitá

Ve srovnání s Bulovkou, kde rodila poprvé, chválí Veronika Š. nymburský personál za osobní přístup během čekání na výsledek indukce. Sestry ji chodily kontrolovat a zajímaly se o její stav. V obou porodnicích však Veronice scházely přesné informace o tom, jak bude vyvolávání postupovat, jaké zákroky a metody ji čekají a jaký mezi nimi bude prostoj. Lékařům však důvěřuje: "Nejsem člověk, který by se moc ptal nebo zasahoval do toho, co řekne doktor. Věřím, že určí správný postup."

Její slova pak potvrzuje i Nela H., jejíž jméno bylo pro účely článku změněno, která se s Veronikou na Bulovce i setkala. "Absolvovala jsem tamější předporodní kurz, ale vyvolávání porodu se mezi informacemi neobjevilo. Stejně tak v těhotenské poradně, i když už jsem přenášela několik dní a hrozila indukce, mi nikdo nepopsal, jak bude probíhat, nikdo se mě nezeptal na mé preference," tvrdí.

Psycholožka Lenka Emrová však říká, že právě dobrá informovanost a také komunikace mezi klientkou a personálem je klíčová pro duševní pohodu nastávající matky: "Informace o nutné indukci je pro ženu často stresující. Většina žen ve 40. týdnu již touží po tom, aby porod přišel co nejdříve, ale také touží po tom, aby přišel přirozeně. Často vyvolávání porodu považují za vlastní selhání, zvláště pak když se vyvolání nedaří, porodní bolesti nepřichází nebo porod nepostupuje. Taková situace občas končí akutním císařským řezem."

To je i případ Nely H., která po několikadenním neúspěšném vyvolávání a akutní sekci trpěla dlouhodobou poporodní depresí. Profesor Michal Zikán, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka a 1. LF UK reaguje na Nelinu zkušenost takto: "Informace o průběhu indukce porodu dostává žena v naší těhotenské poradně. O doporučení vyvolání porodu rozhoduje atestovaný lékař, který toto doporučení se ženou konzultuje. Těhotná žena, které byla indukce doporučena, dostává samozřejmě také písemný informovaný souhlas, kde jsou popsány různé možnosti, rizika a způsoby indukce porodu. Tato informace je pak se ženou probírána ještě při příjmu k hospitalizaci, tedy před samotným zahájením indukce porodu."

Spokojenost s péčí v českých porodnicích (Průvodce porodnicemi, Aperio, 2022)

Data: Aperio: Průvodce porodnicemi

"Je třeba, aby zdravotnický personál uměl citlivě a bez vyhrožování vysvětlit rizika a důvody indukce," dodává Lenka Emrová s tím, že pokud mezi matkou a personálem důvěra a spolupráce vznikne, snižují se rodiččiny pocity jakéhosi znásilnění, zklamání i naštvanosti na zdravotnický personál a smutku nad tím, že porod neproběhl přirozeně.

"Tato nenaplněná očekávání vedou u některých žen k tomu, že vnímají porod jako traumatický zážitek, který se potom samozřejmě projevuje i v prožívání období šestinedělí, kdy jsou ženy přirozeně velmi zranitelné," dodává ještě. Nela H. se tak rozhodla druhý porod, tentokrát spontánní, podstoupit jinde.

Zásadní a přitom nedostatečné informace

Rovněž v Nymburce je podle personálu standardní praxí informovat ženy o průběhu indukce před jejím samotným vykonáním. Zástupci porodnice rovněž doporučují prostudovat internet.

Informace o nutné indukci je pro ženu často stresující. Většina žen ve 40. týdnu již touží po tom, aby porod přišel co nejdříve, ale také touží po tom, aby přišel přirozeně. Často vyvolávání porodu považují za vlastní selhání.

Naděje na lepší informovanost svítá rodičkám U Apolináře, Kristýna Matulová totiž tvrdí, že informace o vyvolávání porodu jsou součástí předporodního kurzu: "Ženám sdělíme, kdy a proč nejčastěji vyvoláváme porod, jak probíhají první i následující dny i samotný porod. Ženy samozřejmě dostanou tipy, co dělat, abychom vyvolávat nemuseli."

Zkušenost s nedostatkem informací má i Kristýna Ď. z Písku, která v tamější nemocnici porodila dvě děti, a to vždy sekcí, které předcházelo vyvolávání. "Když jsem nastupovala na svou první indukci, nikdo mi neřekl, jaké metody se použijí a co se bude postupně dít. Při zavádění balonku mi praskla plodová voda, ale přes noc mě nikdo nekontroloval. Personál tak nezjistil, že mi balonek také prasknul. Porod nepostupoval, takže mi zavedli tabletu a pak mi poměrně dlouho říkali, že už budu brzy rodit," vypráví Kristýna.

To se však nakonec nestalo a Kristýna musela podstoupit akutní císařský řez. "Tenkrát byl pro mě vysvobozením, při druhém porodu jsem si přála, abych porodila vaginálně," říká s tím, že ani napodruhé se přání nevyplnilo. Poučena z dřívější zkušenosti se ale na vše v průběhu vyvolávání vyptávala a mohla ovlivnit nejen způsob, kterým bude indukce vedena - preferovala mechanické metody - ale také jak dlouho se po pokusu o indukci vaginálního porodu bude čekat, než se přistoupí k sekci. S průběhem druhé indukce tak byla spokojena.

"Vlivem okolností se mohlo stát, že pacientka byla informována nedostatečně. Dodatečně se jí omlouvám. Ženy se snažíme o vhodnosti i způsobu vyvolávání informovat předem. U pacientek, které jsou po termínu porodu, tak činíme již během návštěv v prenatální poradně a následně pak i při vlastním přijetí k indukci porodu," reaguje na zkušenost Kristýny Ď. Simona Bulková, vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice Písek. A dodává, aby se potencionální pacientky, které se budou cítit nedostatečně informované v jakékoliv porodnici a v jakékoliv situaci, nezdráhaly zeptat.

"Někdy možná vlivem například nedostatku času nebo neporozumění si navzájem se ženy cítí zklamané a mohou trpět depresemi, což nás zdravotníky netěší, a troufám si říci, že celý náš personál má velkou snahu těmto výsledkům zamezit," dodává. Přemýšlí také o zařazení informací o vyvolávání porodu do předporodního kurzu.

Vyvolávání lze odmítnout

Účast na rozhodování o průběhu vyvolávání porodu je podle lékařů možná, stejně jako rozhodnutí, zda ho vůbec podstoupit. "Obecně lze říci, že vyvolání porodu je indikováno, pokud pokračování těhotenství přináší pro plod či matku rizika větší než ta spojená s indukcí," komentuje důvody vedoucí k indukci primářka porodnice v Nymburku Kateřina Münzbergerová s tím, že samotné vyvolávání může rodička odmítnout stejně jako jakýkoli jiný medicínský zákrok. V takové chvíli nabízí nemocnice rodičkám náhradní řešení, jako různé tipy pro vyvolání porodu v domácím prostředí nebo Hamiltonův hmat.

Metody vyvolávání porodu

  • "Mezi mechanické metody řadíme do děložního hrdla zavedený balonkový katetr nebo hydrofilní tyčinky, takzvané Dilapany," říká Kateřina Münzbergerová z Nymburka s tím, že tyto metody zde většinou používají k přípravě samotné indukce. Lékařka Münzbergerová ještě mezi mechanické metody doplňuje protržení vaku blan při pokročilém vaginálním nálezu, stejně jako nitrožilní podávání oxytocinu.
  • K chemickému vyvolávání porodu se využívají hormonální přípravky obsahující prostaglandiny, které mají vliv na dozrávání děložního hrdla a rozvoj děložních kontrakcí. Mohou mít formu buď vaginálních tablet, které se zavádí, někdy se dají také polykat či zavádět nitroděložně. Lékaři i sestry z námi oslovených zařízení také doporučují zkusit porod vyvolat přirozeně.
  • Mezi známé "babské" rady patří nechráněný pohlavní styk, čaj z maliníku, ostrá jídla nebo dlouhé procházky.

"Důvodem pro odmítnutí bývají často alternativní zdroje informací," upozorňuje ještě Münzbergerová. "Některé maminky přijdou s přesvědčením, že miminko ví samo, kdy se má narodit. Pokud není plod v bezprostředním ohrožení života a maminka odmítá vyvolání porodu a nedá si poradit, může to být opravdu obtížně řešitelná situace. Maminky bývají v psychickém tlaku, mají rozporuplné informace, neví, čemu mají věřit, a pokud nejsou zcela v zajetí dezinformací, tak cítí i obavy o miminko."

Lékaři tak musí zkusit matkám vše znovu vysvětlit, zodpovědět otázku a ukázat, že jejich přání respektují. Zástupci námi oslovených porodnic se shodli, že pokud odmítání indukce stále trvá, navrhnou svým klientkám pravidelné kontroly a poučí je o rizicích. Nakonec pak musí rodičky podepsat negativní reverz.

Jak indukce probíhá

Metody vyvolávání porodu se dělí na farmakologické a nefarmakologické či mechanické a každá porodnice má vlastní osvědčené postupy, jak tyto typy kombinovat. 

Podle vedoucího lékaře oddělení rizikových těhotenství v porodnici U Apolináře Jiřího Vojtěcha mají nefarmakologické metody výhodu v tom, že u nízkorizikových rodiček je lze použít v ambulantním režimu: "Žena s nimi odchází po kontrole domů a vrací se na porodní sál až další den ráno nebo dříve, pokud se porod sám rozběhne. Farmakologické metody využíváme jen při hospitalizaci."

V rámci nového předporodního kurzu Něžná cesta aneb Jak připravit porodní cesty v porodnici U Apolináře doporučuje porodní asistentka Kristýna Matulová také tradiční metodu napářky vagíny (pozor na opaření) nebo takzvaný koktejl lásky, který se skládá z růžového vína, skořice, hřebíčku a zázvoru.


Úkolem zdravotníků je vše vysvětlit, ne vždy je na to čas

Rozhodnutí o indukci porodu není jednoduché. Žena by měla mít možnost dostat odpověď na všechny své otázky. Proč se to dnes neděje vždy a automaticky? Potíž je na obou stranách. Lékaři na prenatálních ambulancích nemají vždy dostatek času. Komunikace je ve společnosti obecně problém a my zdravotníci rozhodně nejsme výjimkou. Ne pokaždé ženy položí opravdu všechny otázky. Proč? Reálně to vlastně ani nejde.

Indukovaný porod je stále porod v tom slova smyslu, že vždy překvapí a přijde situace, kterou jsme nečekali. Mohli nás lékaři dopředu informovat o situaci, o níž sami nevěděli? Každý porod je zkrátka jiný. Ženám proto radím – zjišťujte si informace od zkušených lékařů, porodních asistentek a dul, ne ze sociálních sítí apod. Pokud lékaři doporučují porod vyvolat, pak si za sebe a své dítě, na základě objektivních informací a vaší konkrétní situace, rozhodněte, do kdy je pro vás bezpečné vaše dítě nést. Často porod spustí už jen to, že si žena srovná priority a objeví svou hranici "do kdy" chce dítě nosit.

O vyvolávání panuje mnoho mýtů a pověr. Kromě komunikace je úkolem nás zdravotníků vše vysvětlovat a vyvracet dezinformace.

Alžběta Samková, porodní asistentka z porodnice Fakultní nemocnice Bulovka


Porodník matce nevelí, ale je její partner, říká česká gynekoložka pracující v Německu

Největší rozdíl v přístupu k těhotným a rodícím ženám v Německu spočívá oproti českému systému v poporodní péči. Každá čerstvá maminka má porodní asistentku, která o ni po porodu pečuje doma, hlídá její psychiku i péči o miminko včetně kojení. "Ležet v porodnici kvůli plné laktaci mi přijde zastaralé," říká Judita Havlínová, gynekoložka působící v německé porodnici Klinikum Kempten.

Foto: archiv Judity Havlínové

Text: Eva Kupcová

Jaké profesní důvody vás kromě těch osobních do Německa přivedly?

Havlínová: Německo nabízí mladým lékařům skvělé pracovní podmínky. Týkají se finančního ohodnocení i pracovní doby. Například po noční službě tu chodí lékaři po 24 hodinách domů a nemusí dál pracovat na oddělení. Je zde také velmi přehledný systém předatestačního vzdělávání. A také jsem chtěla poznat zdravotnický systém v cizí zemi.

Po studiích v Praze jsem v roce 2017 odešla do menší nemocnice v blízkosti Jeny u Lipska, kde jsem byla i na Erasmu a můj muž tam studoval. A po třech letech jsme se rozhodli přestěhovat jihozápadně od Mnichova k úpatí Alp, kde pracuji na větší klinice.

Na pražské Bulovce rodí asi 3000 matek ročně. Jak velké je gynekologicko-porodnické oddělení na Klinikum Kempten?

Havlínová: Přímo tady každý rok proběhne asi 2200 porodů a na naší menší přidružené klinice v Immenstadtu, kde se denně střídáme, asi 700. V Kemptenu máme kompletní spektrum gynekologického oboru od reprodukčního centra přes onkogynekologické oddělení, centrum rakoviny prsu nebo endometriózy. V porodnici máme perinatologické centrum a JIP, kde se dokážeme postarat o děti narozené už ve dvacátém čtvrtém týdnu těhotenství.

V Německu vztah mezi lékařkou a rodičkou není hierarchický, ale partnerský a k pacientce se přistupuje klidně a empaticky.

To, že by v zařízení s porodnicí byla i dětská klinika nebo dětský lékař, není v Německu běžné, ačkoli by to podle mě mělo být v moderní medicíně automatické, takže třeba ve zmíněné menší pobočce nemocnice rodíme děti jen od 37. týdne.

Tak tím by se možná mohlo Německo od Česka inspirovat. Čím by se naopak mohli inspirovat čeští lékaři od německých porodníků?

Havlínová: Jako velké pozitivum vidím přítomnost porodních asistentek, které jsou samozřejmě i u porodu. Velké gró jejich práce jsou ale návštěvy maminek po porodu doma, klidně i denně, a někdy také během těhotenství. Záleží na každé těhotné, jak se s asistentkou domluví. Každá žena na ni má právo a návštěvu hradí pojišťovna. Čerstvé maminky s dětmi u nás odcházejí domů po spontánním porodu, pokud to jejich zdravotní stav dovoluje, hned druhý až třetí den, po císaři třetí nebo čtvrtý.

Musí matky plně kojit a děti mít určitou váhu, než je propustíte domů?

Havlínová: Na to, zda má miminko správnou váhu, jak jde kojení nebo jak se matky cítí, dohlíží asistentky doma. Ležet v porodnici dlouho třeba kvůli tomu, aby se matky plně rozkojily, mi přijde zastaralé. Jakékoli problémy se dají řešit ambulantně a nám to v porodnici krásně odlehčí prakticky i prostorem. To, že v Česku nedávno Česká gynekologická a porodnická společnost vydala stanovisko, že návštěva porodní asistentky byla smysluplná v minulém století a do dnešní doby nepatří, mi přijde utopické a úsměvné vzhledem k tomu, že toto rozhodli muži.

Militantní kojení u nás nepěstujeme

Je pro německé maminky kojení důležité téma?

Havlínová: Je pro ně důležité a zároveň není jednoduché. Nechci mluvit obecně za celé Německo, ale na základě mých zkušeností ze tří pracovišť se s kojením všeobecně netlačí na pilu. Nikoho nenutíme militantně plně kojit, aby mohl odejít z porodnice. Myslím, že efekt takového přístupu je nulový a maminky leží v porodnici o několik dní déle, což je akorát stresuje.

Za skvělé řešení považuji, když mají víc práv porodní asistentky a podporují maminky doma. Tam si všimnou i začínající infekce nebo zánětu prsu a dokážou ho často zvládnout vlastními silami. Já jsem za svoji porodní asistentku byla jako novopečená maminka vděčná. Pokud kojení nejde, tak se tady s umělým mlékem začíná na druhou stranu celkem časně. Pokud maminka kojit vyloženě nechce, má už od svého gynekologa předepsané prášky na zastavení laktace, nebo je poskytneme v porodnici po porodu. My ji samozřejmě musíme informovat o tom, že mateřské mléko je nejlepší, ale neodsuzujeme ji ani ji dlouze nepřesvědčujeme. Je to její rozhodnutí.

Judita Halvlínova (31)

S partnerem, který je napůl Čech a Němec, a dvouletou dcerou žije v oblasti Allgäu v Německu. Tam také pracuje na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice Klinikum Kempten. Specializuje se na rakovinu prsu. Ačkoli medicínu vystudovala na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, do Německa odešla hned po studiích.

Pečuje porodní asistentka i o psychickou pohodu matek?

Havlínová: Porodní asistentka a její péče hraje velkou roli, protože pokud se maminka někomu svěří, tak právě jí. Vždyť ji zná z celého těhotenství i porodu. V naší nemocnici máme psychiatrickou kliniku i s psychology. Za ženami, které měly těžký průběh porodu, tak chodí psycholožka. I my dáváme na rodičky dobrý pozor a posíláme psychology za matkami, u nichž vidíme nějaký náznak poporodní deprese nebo psychózy. Pokud se dítě narodí předčasně či je postižené nebo dojde ke ztrátě miminka, pak automaticky vybízíme ženy k setkání s psychologem nebo psychiatrem.

V naší nemocnici také existuje svépomocná skupina Selbsthilfegruppe, v níž působí podle potřeby psycholog, sestra, pediatr a kde se rodiče mohou scházet a hledat pomoc i s praktickými otázkami. Taková organizace nesídlí v každé nemocnici, ale v Německu je snaha, aby byla dostupná alespoň v každém okrese.

Umím si představit, že když dojde k perinatální ztrátě, je to náročné i pro zdravotnický personál.

Havlínová: Z mé zkušenosti je to nejtěžší chvíle, která může v gynekologii a porodnictví nastat. Když máme za sebou s kolegy traumatický zážitek na porodnici, tak si pak sedneme, dáme si kávu a promluvíme si. Je to taková svépomoc. Pamatuju si ale z fakulty, kde jsem studovala, že tam byla pro studenty psychologická péče a někteří ji využívali a byli za ni moc rádi. To musím zpětně pochválit. Jak situaci zvládat s pacientkou a její rodinou, se v praxi učíme zvládat spíše za pochodu, jsou v tom určitě mezery a záleží jen na empatii a komunikačních schopnostech zdravotníka.

Dáváme na rodičky dobrý pozor a posíláme psychology za matkami, u nichž vidíme nějaký náznak poporodní deprese nebo psychózy.

Lékař už nerozkazuje, to bylo dřív

Provází smrt v německém zdravotnictví nějaká tabu?

Havlínová: Nepřijde mi, že bychom tu nějak pociťovali tabuizaci smrti. Informace k situacím, kdy dojde k úmrtí, jsou popsány na webových stránkách nemocnic. Porodnice mají na svých webech informace i k perinatální ztrátě. Je pravda, že takové situace se stávají, není to nic vzácného, ale na veřejnosti se o tom mluví málo.

Vnímáte v Německu ještě nějaké další trendy v porodnictví kromě podpory porodních asistentek?

Havlínová: Slovo trend je v porodnictví zavádějící, protože ženské tělo zůstane pořád stejné a medicínské postupy také, ale co by se dalo považovat za trend nebo spíš samozřejmost, je otevřenější porodnictví stran potřeb rodičky. Když si člověk vyslechne, jak to fungovalo před 30 až 40 lety, třeba nucení ženy rodit na zádech, tak to už naštěstí z mé zkušenosti v Německu absolutně pominulo. Dříve také bylo běžné, že vztah mezi lékařem a pacientkou byl imperativní, což je, doufám, přežité a ten vztah už není hierarchický, ale partnerský a k pacientce se přistupuje klidně a empaticky.

Vysvětlujeme, doporučujeme a nepřikazujeme. Rozhovor s pacientkou je alfa a omega, a pokud pacientka má například určité přání nebo představy, nebo něco nechce, tak věřím, že pokud jí to člověk v klidu vysvětlí, většinou pak nalezneme shodu, třeba při vyvolávání porodu a podobně.

Vy jste rodila v Česku nebo v Německu?

Havlínová: Já jsem rodila u sebe v práci, což nemůže říct každý. Bylo pro mě příjemné vědět, do čeho jdu, jak to tam vypadá a co mě může čekat, jak porod může probíhat. Z osobní zkušenosti můžu říct, že když člověk leží v kontrakcích, tak chce být v příjemném prostředí a nebýt moc rušen. Což je často i argument maminek, které chtějí rodit doma. Myslím si ale, že i porodnice takovou atmosféru může nabídnout, rodit v porodnici je navíc zodpovědné vůči tomu malému životu, co člověk v sobě nese.

Jak vás vlastní porod a mateřství obohatily v praxi?

Havlínová: Jako matka dcery mám ve své profesi větší nadhled a víc ostatní ženy chápu. Pomáhá mi to se do jejich situace lépe vcítit, ačkoli samozřejmě z mých kolegů nebo kolegyň nedělá horší lékaře to, že děti sami nemají nebo je neporodili!

Vaší dceři je dva a půl. Kdy jste se vrátila do práce?

Havlínová: V Německu mohou rodiče s dítětem zůstat doma maximálně dva a půl roku a rodičovskou si mezi sebe přirozeně dělí. Její maximální délku však skoro nikdo nevyužívá, většinou se rodiče vrací do práce po roce nebo roce a půl. Já jsem byla doma rok a tři měsíce a můj muž 3 měsíce, ale mám i kolegyně, které si to s mužem rozdělili půl na půl, a pokud ještě kojily, tak měly kojící pauzy.

Dokážete si představit, že byste někdy pracovně působila v České republice?

Havlínová: V Německu to rozhodně není nijak růžové. Jak jsem už zmínila, bojujeme s nedostatkem a přetížením zaměstnanců ve zdravotnictví a často se tu stávkuje. Když na konci března probíhala celoněmecká stávka lékařů, jeli moji kolegové stávkovat do Mnichova. Líbí se mi, že když se tady zaměstnancům něco nelíbí, dají to najevo, což přinese často pozitivní změnu. Například od letošního roku nesmí lékaři sloužit víc než čtyři služby do měsíce.

A u nás už to začalo fungovat, ačkoli vím od kamarádů z jiných nemocnic, že se to stejně nedodržuje. Česká medicína i školy jsou velmi kvalitní. Bohužel se mi ale zdá, že drhne státní správa a oklešťují se všechny kompetence a finance, ačkoli se české zdravotnictví nachází v krizi. Proto mě návrat upřímně neláká, a dokud se nic nezmění, tak asi pro doktory, kteří odešli do zahraničí, nebude k návratu impulz.

Když se vám dítě narodí dřív. Rodiče zasáhne nevědomost, výčitky i neustálý strach

Celkem sedm tisíc dětí ročně přijde v Česku na svět předčasně. Většina z nich spatří světlo světa po 30. týdnu těhotenství, zhruba čtyři stovky dětí se však rodí i před kritickým 28. týdnem. Podle odborníků je to dáno změnou životního stylu, rostoucím věkem matek i infekcemi. Česká neonatologie však patří ke světové špičce a děti si většinou neodnášejí trvalé následky.

Foto: Shutterstock

Text: Magdaléna Daňková

Třicetiletá Marie zrovna nastoupila na mateřskou dovolenou a těšila se na předporodní přípravy a odpočinek, když jí šest týdnů před plánovaným termínem praskla plodová voda. Syn přišel na svět několik hodin poté v brněnské porodnici. Po narození putoval na dva dny do inkubátoru. První týdny ho zdravotníci pravidelně monitorovali. Jeho matka se potýkala nejen se zážitky z porodu, ale také s problémy s kojením a především nedostatečnou informovaností o následcích předčasného porodu. A to přesto, že absolvovala několik předporodních kurzů.

Zasáhla mě ta nečekanost, naposledy jsem v poradně byla čtyři dny před porodem a vše bylo v pořádku.

"Zasáhla mě ta nečekanost, naposledy jsem v poradně byla čtyři dny před porodem a vše bylo v pořádku, stejně jako naprostá nevědomost o souvislostech předčasného porodu. Z kurzů i jiných zdrojů jsem si odnesla silné přesvědčení o nenahraditelné důležitosti bondingu a těsného a intenzivního kontaktu kůže na kůži s miminkem v prvních hodinách po porodu i v šestinedělí. O kouzlu samopřisátí. Těšila jsem se na to," vzpomíná s odstupem. Bezprostředně po porodu jí ale zdravotníci oznámili, že miminko s ní může zůstat jen hodinu. "Potom musí do inkubátoru a na sondu s umělým mlékem, zatímco já půjdu minimálně na dva dny na oddělení šestinedělí. Poprvé mám prý kojit až další ráno, 16 hodin po porodu," vzpomíná.

V Česku se denně narodí až 23 nedonošených dětí, většina z nich podle oslovených odborníků přijde na svět mezi 34. a 36. týdnem těhotenství. Podle specialisty na neonatologii Petra Zobana z Fakultní nemocnice Motol tvoří ve vyspělých zemích předčasné porody zhruba desetinu všech narození. Gynekolog a porodník Ondřej Šimetka z Fakultní nemocnice Ostrava dodává, že v Česku počet předčasných porodů v posledních letech spíše klesá: "Za posledních deset let se snížil z 8,3 procenta na současných sedm procent."

Příčinou mohou být infekce i stres

Veškeré příčiny předčasných porodů lékaři neznají. Podílí se na nich kromě běžně známých negativ, jako je kouření či užívání drog v těhotenství, chybějící předporodní péče, ale také chudokrevnost či stres.

Nejmenší narozené děti v Česku

  • "Nejmenší děti, které jsme se snažili zachránit, měly porodní hmotnost kolem 300 gramů," říká primář pediatrie z Ústavu pro péči o matku a dítě Zbyněk Straňák. Před ukončeným 28. týdnem těhotenství se v Česku narodí ročně zhruba 400 dětí.
  • "Po 26. gestačním týdnu je šance na přežití bez závažných dlouhodobých následků přes 50 procent," tvrdí vedoucí lékařka Neonatologického oddělení Andrea Staníková a primář Ivo Borek z Fakultní nemocnice Brno. Sami se dokážou postarat o novorozence narozené od 23. týdne těhotenství, tedy od pátého měsíce těhotenství.
  • Andrej Černý, primář gynekologicko-porodnické části Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze (U Apolináře) dodává, že se specializují i na péči o "nejextrémnější případy", tedy předčasně narozené děti od 22.-24. týdne těhotenství.

"Dále mohou být příčinou zdravotní komplikace jako diabetes, hypertenze, gynekologická onemocnění nebo poruchy placenty, které mohou vést k předčasnému porodu. Infekční komplikace jsou jednou z nejčastějších příčin předčasného porodu," dodává primář pediatrie pražského Ústavu pro péči o matku a dítě Zbyněk Straňák. Barbara Tesařová z Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně dodává, že rizikový může být samotný průběh těhotenství včetně způsobu otěhotnění nebo opakované potraty matky.

V posledních letech se také hojně diskutuje vliv koronaviru. Právě ten Marie několik dní před porodem prodělala, přesné důvody předčasného narození syna jí však nikdo nesdělil.

Koronavirus jako strašák

Primář Zbyněk Straňák potvrzuje, že dva roky staré studie naznačovaly, že závažnější průběh covidu-19 u těhotných žen byl spojen s vyšším rizikem předčasného porodu. Dodává, že covid-19 stál také za zvýšenou frekvencí závažných akutních komplikací, které souvisely zvláště s poruchou funkce placenty a vznikem takzvané hypoxie, tedy nedostatku kyslíku.

"Ta buď způsobila úmrtí plodu v děloze, nebo bylo nutné okamžité ukončení těhotenství s následnou resuscitací novorozence s vysokým rizikem dlouhodobého neurologického postižení," doplňuje. Straňák tak zdůrazňuje, že přímé působení koronaviru na placentu je jednoznačné.

Jiní oslovení lékaři z fakultních nemocnic v Česku se spíše přiklánějí k problematickým komplikacím onemocnění. "Na naší klinice jsme pečovali o ty těhotné, které měly závažné problémy s dýcháním, které mnohdy vedly k předčasnému ukončení těhotenství, aby mohla rodička dostat adekvátní léčbu, včetně např. umělé plicní ventilace, ECMO a podobně," říká primář Andrej Černý z gynekologicko-porodnické části Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze . Lékaři se také shodují, že nejlepší prevencí je v tomto případě očkování proti koronaviru.

Současná lékařská vyšetření přitom dokážou pomocí ultrazvuku a odběrů krve, slin a moči odhadnout, které ženě předčasný porod hrozí. Poznají, zda žena bude rodit do týdne či do čtyř týdnů. Podle toho mohou pomoci porod oddálit nebo více sledovat.

Počet předčasně narozených dětí v roce 2021 (podle doby těhotenství)

Data: ÚZIS

"Je určitá skupina žen - například ty s historií předčasného porodu a zkráceným děložním čípkem, kterým lze při příznacích předčasného porodu adekvátní pomoc nabídnout. Často je však léčba založena jen na krátkodobém oddálení porodu, kdy potřebujeme podat kortikoidy za účelem rychlého vyzrání tkání plodu, hlavně plic.  Dítě pak má po narození vyšší šanci na přežití a zdravý vývoj," říká Ondřej Šimetka z Fakultní nemocnice Ostrava. "Je velký rozdíl, zda je dítě připraveno na porod farmakologicky, nebo zda se rodí náhle bez jakékoliv přípravy," doplňuje jej Andrej Černý.

Ženy, které vykazují známky předčasného porodu, jedou co nejrychleji do porodnice s perinatologickým centrem, kde je tým odborníků připraven na nestandardní narození a péči o nedonošené dítě. Ta jsou především ve větších krajských, případně okresních městech.

Kojení předčasně narozených dětí bývá komplikované

Nedoklubko

  • Organizace pomáhající rodičům předčasně narozených dětí a neonatologickým oddělením v Česku od roku 2002. Nedoklubko vytváří a předává rodičům relevantní informace o předčasném porodu, posiluje sounáležitost rodičů a sdílí příběhy a vzkazy. Kromě toho pracuje na osvětě, podporuje výzkum a prevenci předčasného porodu.
  • "Všechny materiály vytváříme ve spolupráci s odborníky, jde tedy o ověřené, aktuální a relevantní informace, které rodiny dostanou uceleně hned na začátku své cesty neonatologií, a nemají tak potřebu moc pátrat po dalších informacích. Rodiny se na nás často obrací, protože chtějí sdílet svůj příběh s ostatními. To je to, co rodinám v začátku nejlépe pomáhá - přečíst si příběh s dobrým koncem miminka, které se narodilo ve stejném týdnu těhotenství anebo se stejnou hmotností. Často pak maminkám po propuštění pomáhá, že se z toho vypíší a pomohou svým příběhem třeba nějaké další rodině," říká Markéta Řehořová.
  • Vydali knihu Když přichází na svět miminko do dlaně, která provází obdobím těhotenství, předčasného porodu, intenzivní neonatologické péče a intermediární neonatologické péče, některá témata se dotýkají i péče následné.

Dva týdny po porodu prožila Marie na sdíleném hostovském pokoji neonatologie: "Miminko jsem u kojení neměla rozbalovat z tlusté zavinovačky a požadovali po mně tříhodinový harmonogram a zkracování času kojení. Nekojit vleže, nenechávat si miminko u sebe mimo postýlku. Vážit přírůstek váhy před a po každém kojení. Spousta pravidel, která se příčí doporučením z předporodního kurzu, porodních asistentek i laktačních poradkyň. Na druhé straně moje malá sebedůvěra, vyčerpání, zmatek, strach o miminko, neznalost práv rodičky," vypočítává Marie.

Mladá žena, prvorodička, první dny a týdny postrádala větší pochopení ze strany personálu porodnice i jiný postoj ke kojení. Právě to bývá pro matky předčasně narozených dětí značně komplikované.

"Na neonatologii byl silný tlak na to, aby matky plně kojily nebo zvládaly alternativní způsob dokrmování. Bez toho z oddělení nechtěli matky s dětmi propustit, přestože mnoho matek, které jsem potkala, si přálo radši jít domů s lahvičkou a pokusit se rozkojit v domácím prostředí, než se dál stresovat v nemocnici, jejíž pravidla a podmínky kojení moc nepomáhaly. Vznikal začarovaný kruh," popisuje. Když po dvou týdnech konečně mohla s dítětem domů, přišlo zimní období chřipkové epidemie, a tak další měsíc musela zůstávat doma kvůli náchylnosti dítěte.

"Z porodnice jsem odcházela částečně 'rozkojená', dokrmovala jsem stříkačkou, později suplementorem. Díky kurzu jsem počítala s tím, že kojení nemusí být lehké, ale při dostatečné snaze a vytrvalosti není důvod, aby se to nepodařilo. Podobně mluvily tři laktační poradkyně, se kterými jsem v porodnici a později doma konzultovala. Zkusila jsem všechny možné techniky, ale nic nezabralo ani po měsících. Místo toho ve mně narůstal pocit frustrace a nepochopitelného selhání," přiznává.

Pravděpodobnost trvalých následků se snižuje od 32. týdne

Nejvyšší pravděpodobnost trvalých následků si nesou děti narozené před 28. týdnem těhotenství. "Mezi 28. a 32. týdnem se riziko snižuje, ale stále existuje možnost vývojových problémů. Od 32. týdne do 37. týdne těhotenství se pravděpodobnost trvalých následků výrazně snižuje. Při porodu po 37. týdnu těhotenství se pravděpodobnost následků blíží tomu u dětí narozených v plném těhotenství," vypočítává primář pediatrie z Ústavu pro péči o matku a dítě Zbyněk Straňák.

S miminky na neonatologii je to často jako na houpačce, a právě tak se cítí i rodiče. Zažívají směs mnoha extrémních pocitů a situací.

Rodinám, kterým se nedonošené děti narodí, pomáhá v Česku již více než 20 let organizace Nedoklubko. Spolupracuje se všemi nemocnicemi s perinatologickými centry a poskytuje především informační a psychosociální podporu rodinám, jejichž dítě přišlo na svět předčasně.

"Koordinátorky Nedoklubka pravidelně chodí na oddělení s našimi Léčivými balíčky, které pak sestřičky předávají po porodu každé rodině. V něm rodina najde informace, které jim pomohou se zorientovat v situaci a také jim uleví. Aktivně nás sleduje několik tisíc rodin ve facebookové skupině Nejste v tom sami, přibývají tam stále další rodiny. A hodně z nich s námi zůstává, i když už jsou dávno doma, děti mají odrostlé a naši podporu nepotřebují. Pocit sounáležitosti v rodinách zůstává už napořád a my jsme tu proto, abychom sdružovali je a také zdravotníky, kteří se o jejich děti starali," přibližuje Markéta Řehořová z Nedoklubka.

"Neonatologové a neonatologické sestry mají velmi dobrou  a často dlouhodobou zpětnou vazbu, díky tomu dokážou reagovat na potřeby rodičů," tvrdí.

Možné komplikace u předčasně narozených dětí:

  • Mohou mít nedostatečně vyvinuté plíce, což může způsobit respirační potíže, jako je nízká hladina kyslíku a potřeba umělé ventilace.
  • Mají nedostatečně vyvinutý imunitní systém a jsou náchylnější k infekcím, jako je sepse (infekce krve), meningitida (zánět mozkových blan) nebo infekce dýchacího ústrojí. Velmi časté jsou problémy s trávením a výživou.
  • Nejzávažnější jsou neurologické a senzorické komplikace, jako je intraventrikulární krvácení (krvácení do mozkových komor), poruchy psychomotorického vývoje a retinopatie nedonošených (oční onemocnění), která může způsobit poškození sítnice a ztrátu zraku.
  • "Je důležité si uvědomit, že ne každé předčasně narozené dítě zažije všechny tyto komplikace a že každý případ je individuální," dodává Zbyněk Straňák.

Psychické i existenční problémy rodičů

Podle Řehořové rodiče předčasně narozených dětí zažívají šok z nastalé situace a stres je často dožene až po příchodu domů.

"Říkáme, že s miminky na neonatologii je to často jako na houpačce, a právě tak se cítí i rodiče. Zažívají směs mnoha extrémních pocitů a situací. Je ale moc důležité, aby rodiče při péči o své miminko spolupracovali a byli s ním co nejvíc, ať je situace jakákoliv. Mnoho z nich tak potlačuje stres, který je často dožene jako posttraumatický syndrom až v době, kdy už jsou dávno doma a vše je v pořádku. Teprve když se rodičům doma uleví, v tu chvíli si tělo dovolí uvědomit si plně prožitý stres," vysvětluje.

Kromě psychických potíží rodiny často řeší také ty existenční - jako je zajištění starších dětí, zvýšené náklady na živobytí či každodenní dopravu do porodnice. "Pokud to mají rodiče k miminku daleko, často je rodina odloučena i na dlouhé měsíce, ať už proto, že maminka bydlí u miminka na ubytovně, anebo za ním dojíždí jen občas," dodává.

Předčasně narozené děti jsou kontrolovány častěji

Lékař Petr Zoban z Fakultní nemocnice Motol připomíná, že rodiče se musí naučit s předčasně narozeným dítětem nonverbální komunikaci - tedy rozpoznat podle jeho projevů a chování jeho potřeby a pocity.

"Výuka probíhá průběžně za asistence odborně způsobilého ošetřovatelského personálu od porodu až do propuštění do domácí péče. Dalším problémem je zvládnout praktické dovednosti při péči a ošetřování předčasně narozeného dítěte a v neposlední řadě stimulaci jednotlivých složek dlouhodobého vývoje pod vedením příslušných specialistů," dodává.

Mariinu synovi je již více než půl roku, je zdravý a jeho zdravotní stav a vývoj se sleduje stejně jako u dětí narozených v termínu. Děti narozené před 30. týdnem však lékaři sledují bedlivěji. "Předčasně narozené dítě i za příznivých podmínek vyžaduje delší čas, úměrný stupni nezralosti, kdy je třeba postupně kompenzovat nedostatky v oblastech vývoje tělesného, psychomotorického, neurosenzorického a kognitivního," vysvětluje Petr Zoban.

"Chceme to úplně rozbourat." Čeští porodníci opouštějí rutinní zásahy, chtějí za to důvěru matek

České porodnictví se mění, reaguje na poptávku žen, které chtějí rodit bez rutinních zásahů. Ne všude ale probíhá změna stejně rychle a i v progresivních porodnicích se zase personál potýká s extrémní nedůvěrou žen odmítajících jakoukoliv intervenci a pomoc. "Vztahy se postupně zlepšují, ale radikálové jsou na obou stranách," říká porodník Jan Matěcha z porodnice Fakultní nemocnice Bulovka.

Foto: Lukáš Bíba

Text: Petr Kořínek

Své první dítě porodila v nemocnici, druhé v autě a třetí doma. V porodnici by zřejmě přišli na svět všichni potomci Zuzany Čítkové, kdyby si před šestnácti lety z jedné z nich neodnesla mimořádné trauma. "Během porodu jsem se cítila obrovsky ponížená. Ještě několik let jsem měla problémy se s tím vyrovnat," vzpomíná dnes čtyřiačtyřicetiletá žena. Její zkušenost ukazuje, jak v Česku vzniká nedůvěra mezi částí konzervativních porodnic a některými nastávajícími matkami. 

Na  svůj první porod se Čítková připravovala v porodním domě U Čápa. Tam se dozvěděla o možnosti sepsat své porodní přání a získala řadu konkrétních rad, jak porod zvládnout co nejlépe. "Kurz mě připravoval na to, že porod je žena většinou v bezpečném prostředí schopna zvládnout sama, ale je dobré, aby to bylo ve zdravotnickém zařízení, protože se může stát spousta věcí," vzpomíná Čítková. Zároveň ale navštěvovala předporodní kurz i v porodnici, která se zdála být s tímto pohledem zajedno. 

Zuzana Čítková Foto: Aktuálně.cz / Pavel Ovsík

V den porodu se ale vše odehrálo úplně jinak. Porodnice, kam Zuzana včas přijela a kde přivedla o mnoho trýznivých hodin později na svět svého syna Ondřeje, se potýkala s nedostatkem personálu a nouzově v té době povolávala i "staré kádry". Mimo jiné i starší porodní asistentku, která s prvorodičkou jednala hrubě, arogantně a jako by byla nesvéprávná. Nerespektovala její přání rodit v určité poloze, ani snahu uplatnit techniky, které si osvojila na předporodních kurzech: "No prosím vás, tohleto vůbec nevede k porodu", slyšela od ní nastávající matka, když jednou za hodinu vtrhla na kontrolu do jejího pokoje.

Nerada také vzpomíná na způsob vyšetření: "Musela jsem si v největších kontrakcích lehnout na křeslo, dali pode mě lavor, polévali mě dezinfekcí a ona do mě vždycky tak necitlivě strčila ruku…," vybavuje si Čítková po letech. Při porodu se u ní také vystřídali hned tři různí lékaři. 

Její těhotenství nebylo rizikové a nic nenasvědčovalo tomu, že se porod protáhne a matka bude nakonec potřebovat řadu urychlujících zásahů. Zuzana Čítková je přesvědčená, že by vše proběhlo plynuleji, pokud by se cítila uvolněně a bezpečně. Dodnes si myslí, že porod zkomplikovala právě přítomnost neurvalé porodní asistentky. Existenci jevu, kdy se žena kvůli nevhodným podmínkám zablokuje, potvrzuje i psycholožka a rodinná terapeutka Eva Šimotová: "To, co dokáže porod zkomplikovat a zastavit, je strach ženy a stres." 

Kde se rodí děti

Data: ÚZIS

Porod za železničním přejezdem

Možnost, kde o tři roky později porodí své druhé dítě, nechávala Zuzana otevřenou. Měla sice domluvenou porodní asistentku až domů, když se porod začal rozbíhat, vytušila ale, že to k ní nestihne, a tak se rozhodla vyrazit do stejné porodnice. Nebylo to do ní daleko, jenže cestou musel muž rodící ženy překonat několik železničních přejezdů.  Po 'turbulenci' přes v pořadí čtvrté koleje donutila Zuzana manžela zastavit a porodila za asistence záchranky na telefonu v autě. "Ten porod byl vlastně opravdu spontánní a krásný…" vzpomíná na okamžik, kdy přišla na svět její dcera Jasmína.

Rutinní zákroky v moderním porodnictví nemají místo.

Podobně hovoří i o třetím porodu dcery Stely, který si po pěti letech od toho posledního už naplánovala doma, s dulou a zkušenou porodní asistentkou, k níž měla důvěru. Zuzana Čítková při rozhovoru zdůrazňuje intimitu a pocit bezpečí, který si s porodnicí už nedokázala spojit, a dokonce ji vnímala jako zdraví ohrožující prostředí. "Když se člověk rozhodne pro domácí porod, bere na sebe velkou zodpovědnost. Musí být připraven, že mu okolí bude vyčítat, že oproti pobytu v nemocnici podstupuje doma značné riziko. Pro mě je to ale přesně naopak."

Příběh uvádíme k osvětlení motivů, které mohou některé ženy vést k rozhodnutí přivést dítě na svět doma. Většina porodníků ale považuje domácí porod za rizikový.

Rutinní zákroky chceme rozbourat

Vedle prostředí nemocnice se ženy obávají rutinních zásahů, které nemusí být vždy nezbytné. Porodnice Fakultní nemocnice Bulovka jde přesně opačným směrem. Vedoucí porodník Jan Matěcha razí praxi, že do normálního porodu nízkorizikových rodiček by neměli zdravotníci zasahovat a že každá intervence by měla mít svůj důvod. Když jako porodník začínal, bývalo podle něj automatické, že rodička na příjmu dostala injekci, následně klystýr, píchla se jí plodová voda a během porodu lékař provedl nástřih. "Přesně tohle chceme úplně rozbourat, rutinní zákroky v moderním porodnictví nemají místo," říká Matěcha.

Spousta porodnic už pochopila, že když je žena opečovaná a v pohodě, tak porod běží líp.

Lékař na Bulovce přijme rodící ženu do péče a následně ji předá porodní asistentce. Díky tomu, že v této porodnici zavedli Centrum porodní asistence, které pomáhá nerizikové matky vytipovat, rodí až dvě třetiny matek výlučně s porodní asistentkou.

Jednou z nich je Alžběta Samková, která kromě pomoci dětem na svět také bdí nad tím, aby její kolegyně pečlivě zapisovaly anamnézu a porodní příběh každé ženy, která k nim přichází. "Pokud měla nějaká žena například velmi traumatický první porod, je velmi důležité, aby to zdravotník, který se o ní při druhém porodu stará, věděl," vysvětluje s tím, že zavedení této "pozitivní" rutiny je náročné, ale zásadní.

Selekce má nesporný efekt. "Máme nejnižší procento císařských řezů široko daleko," konstatuje porodník Jan Matěcha. "Druhý výsledek je spokojenost žen, která pramení z toho, že se jim porodní asistentka více věnuje." Na Bulovce mají na směnu vyšší počet porodních asistentek, než bývá obvyklé, byť situace zdaleka není tak ideální, jako na západ od českých hranic, kde žena běžně může mít jednu porodní asistentku jen pro sebe. 

Porodnictví se mění, ale…

Dula Adéla Lančová začínala matky připravovat na porod před dvanácti lety, pozitivních změn ve svém "rajonu", kterým je Středočeský kraj, si všímá. "Na mnoha místech je snaha do porodů nevstupovat, nabízet ženě komfort a vnímat její potřeby a přání. Problém je pomalejší tempo těchto změn," vysvětluje dula, která pomáhá ženám napojit se na své tělo, aby byly schopné se během porodu uvolnit.

"Spousta porodnic už pochopila, že když je žena opečovaná a v pohodě, tak porod běží líp, zároveň pro ně fungujeme i jako spojka, když se něco děje," říká Lančová. Není zdravotnicí, pokud ale vidí, že se schyluje k rutinnímu zákroku, snaží se lékaři slušně připomenout porodní přání, které matka během kontrakcí není schopna vyjádřit. Lančová si myslí, že pokud si žena nějaký zákrok nepřeje a není k němu závažný zdravotní důvod, měl by jí lékař vyhovět.

Pokud máme důvod si myslet, že se něco děje, porod se zastavil nebo dítě nemusí být v pořádku, tak bychom měli něco dělat.

Lančová hovoří o autonomii rodiček a o právu rozhodnout o svém těle, zároveň ale dodává, že "na porodní sál rozhodně nepatří nastavení boje" a v konečném důsledku respektuje kompetenci zdravotníků.

I na Bulovce ale mají zkušenost s celou řadou komunitních porodních asistentek a dul, které ženy připravují právě na to, aby si prosadily přirozený porod za každou cenu. Leckdy přitom ignorují, že ze zdravotních důvodů není přirozený porod všem ženám souzen. Pro zdravotníky je zásadní srdeční akce miminka, i to, jestli se třeba porod nezadrhl. "Pokud máme důvod si myslet, že se něco děje, porod se zastavil nebo dítě nemusí být v pořádku, tak bychom měli něco dělat," upozorňuje lékař Jan Matěcha a vysvětluje, že to je koneckonců hlavní důvod, proč rodička v nemocnici vůbec je. Když má dítě například nedostatek kyslíku, je podle fáze porodu císařský řez nebo vakuum extrakce naprosto namístě.

Vybojovat si přirozený porod

Matěcha se ale setkává s rodičkami, které mu ukazují porodní přání s ověřeným podpisem a ani v krizové situaci nechtějí, "aby ně někdo sahal". "Když je to mladá zdravá žena, tak většinou stačí její přání respektovat. Pokud ale jde například o čtyřicetiletou ženu po císaři, onkologické léčbě a s dalšími onemocněními, která si přijde 'vybojovat' přirozený porod, nemůžeme jí prostě říct, že je to super nápad," vysvětluje porodník.

Adéla Magda Lančová, porodní dula. Foto: Jakub Plíhal

Porod doma by Matěcha prý nikdy nevedl, je ale pro to, aby směly porodní asistentky svou praxi vykonávat. Bere v úvahu, že k porodům v domácím prostředí bude i tak docházet, legalizace by mohla přispět k zmírnění rizik. Matěcha by přivítal, pokud by porodní asistentka vedla zdravotní dokumentaci, a kdyby došla k názoru, že je vhodné vyrazit do nemocnice, mohla by k tomu včas vydat pokyn.

Dula Adéla Lančová to doplňuje: "Správné by bylo, aby asistentka mohla zavolat do nejbližší porodnice, kde jí nevynadají, že u porodu vůbec asistuje, a budou se s ní věcně bavit o tom, co potřebuje…" Alžběta Samková považuje dosavadní nemožnost asistovat u domácích porodů za 'kočkopsa'. Strach z postihu podle ní totiž naopak vede některé asistentky k oddalování odjezdu do nemocnice, i když se porod nevyvíjí dobře. Zcela jiný přístup nedávno zvolil krajský soud v Plzni. Zastal se porodní asistentky, která asistovala u porodu doma. Podle rozsudku dostala pokutu za činnost, k níž je obecně oprávněna a jež jí specificky nebyla zakázána (více v boxu).

Ideální stav popisuje Samková takto: porod doma vede co možná nejzkušenější 'porodní bába' s aktuální praxí, která je napojená na nemocnici, kam by rodička v případě komplikací na její pokyn bez otálení vyrazila. Do téže nemocnice rodička už před porodem docházela, a pokud na domácím porodu trvá a je bezriziková, dá jí k tomu porodnice dobrozdání. U porodu asistuje i druhá porodní bába, která v případě hladkého porodu nedělá nic, ale v okamžiku komplikací řeší problémy, zatímco druhá komunikuje s porodnicí a informuje ji o zdravotním stavu matky a dítěte. Pro rodičku pak vyrazí záchranka, porodnice ji přijme a poskytne jí potřebnou péči, aniž by porodní bábě či rodičce zbytečně lála.

Porody doma a legislativa

Zákon porodním asistentkám asistovat ženám u domácích porodů nedovoluje, za porušení nařízení jim hrozí pokuta. Z české ústavy ale vyplývá, že žena si může k porodu vybrat jakékoliv místo. Domácí porody se tak již roky ocitají v jakési šedé zóně. Krajský soud v Plzni se letos v březnu zastal porodní asistentky, která původně dostala pokutu 100 tisíc korun od ministerstva zdravotnictví za účast u pěti fyziologických porodů v domácím prostředí. Soud ji zprostil viny.

“Rizika a možnost komplikací včetně nutnosti operativního zásahu sice musí mít porodní asistentka na paměti, ale to ji nediskvalifikuje z toho, aby šla k plánovanému fyziologickému porodu do domácího prostředí rodičky a vzala si za tím účelem vybavení, které považuje za nutné a nezbytné, a to i za cenu toho, že v domácím prostředí nevytvoří podmínky, které zcela odpovídají standardům zdravotnického zařízení,” konstatoval soud.

Oslovení zdravotníci souhlasí s tím, že ženy budou z různých důvodů vždy rodit doma, a třebaže s tím z hlediska rizika nemusí vždy souhlasit, je lepší s touto variantou počítat a nastavit pro ni podmínky. Jan Matěcha dokonce považuje domácí porody za marginální problém. Mnohem více ho trápí zmíněné boje na sále. "Vztahy se postupně zlepšují, ale radikálové jsou na obou stranách. To, že se snažíme to dělat trošku líp a nezasahovat, když nemusíme, je dokonce od některých lidí bráno jako slabost," stýská si lékař. Myslí si ale, že chtít, aby lékaři ženě a dítěti v evidentním ohrožení nepomohli, je absurdní.

Řešení? Ať se zapojí komunitní porodní báby

Samková by přivítala větší zapojení komunitních porodních asistentek a také dul, ty už koneckonců na Bulovce pracují. Mnoho nezávislých "porodních bab" se ale podle zdravotníků do systému zapojit nechce, protože nechtějí být pod kontrolou.

Určité rutině se velké porodnice podle Samkové nikdy úplně nevyhnou, jsou podfinancované, trpí nedostatkem personálu a model "jedna porodní asistentka na jednu ženu po celou dobu porodu" je v kategorii sci-fi. "To se u nás dlouho ví a už to vlastně ani nikoho nezajímá," konstatuje Alžběta Samková. Cestu vidí v generační obměně lékařů i porodních bab.

"Přicházejí noví mladí zdravotníci, kteří fungují jinak. Trend v porodnictví se jednoznačně mění. Už to dělají i velké porodnice, otevírají se centra porodní asistence. Bulovka je první, Brno a pražský Apolinář jsou další. Jakmile to udělají velké nemocnice, tak už žádná další menší nemůže říct, že to nejde. Ale změnit to je strašně těžké," uzavírá Samková.

Porody a zdravotnické postupy v jednotlivých porodnicích

Pro informace o jednotlivých místech klikněte do mapy na zobrazené body.

Mapu si přiblížíte, když stisknete kláveru CTRL a zároveň budete otáčet kolečkem myši roztažením dvou prstu. Data: ÚZIS / přeskočit mapy

Čtvrtina dětí se v roce 2021 narodila císařským řezem. Větší podíl pak byl ve velkých specializovaných porodnicích, kam jezdí rodit složitější případy ze širokého okolí.

Necelá pětina porodů v Česku je vyvolaná. Ale například ve svitavské nemocnici se jedná o více než třetinu porodů.

Epiziotomie, neboli nástřih hráze, se děje u pětiny porodů. Ve Valašském Meziříčí k němu dochází u poloviny porodů.

Porodnické kleště se používají u minimálního množství porodů, pouze v 0,42 % porodů. Například v nymburské nemocnici využijí kleště v téměř 3 % porodů.

Vakuumextraktor také slouží k usnadnění porodu hlavičky dítěte. Využíván je ovšem pouze v 2,5 % porodů.

Při porodu dojde k poranění pětiny rodiček. Nejméně jich evidují v Olomouci, nejvíce ve Vsetíně.

Je to nejtěžší ztráta ze všech. Se smrtí miminka se ale můžeme vyrovnat důstojně

Ztráta miminka během těhotenství, při porodu nebo po něm je jeden z nejtraumatičtějších zážitků, jakým může rodič projít. Perinatální ztráta představuje obrovskou emoční zátěž nejen pro samotnou rodinu, ale také pro zdravotníky. Jak lze takovou situací projít, vypráví tři statečné ženy, které ji zažily.

Foto: Tomáš Vocelka

Text: Eva Kupcová

"Rozhodnutí, zda miminko zachraňovat, bylo nejtěžší v mém životě," vypráví Lenka Bardúnová Růžičková příběh o tom, jak ve 22. týdnu přivedla akutním císařským řezem na svět syna Antonína Jaromíra. Chlapeček během půl hodiny zemřel v náruči tatínka.

"S manželem jsme to nechali na přírodě, na životě a v rukou božích. Vždy jsem měla názor, že s námi miminko buď vydrží, nebo si odejde, jak bude potřebovat," popisuje Lenka důvody, které k rozhodnutí vedly, s tím, že když po návratu z pražského Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí o rozhodnutí zapochybovala, manžel odvětil, že syn zemřel v jeho náručí a ne napojený na hadičky, nebo že by přežil, ale s těžkými doživotními následky.

Důstojný odchod i rozloučení

Rozhodnutí manželů Bardúnových se jeví jako odvážné, nicméně psychoterapeutka Kateřina Hájková Klíčová z projektu Perinatálníztráta.cz říká, že ukazuje na snahy poslední doby o odtabuizování smrti ve zdravotnictví a směřuje k důležité celospolečenské debatě: "Naše zdravotnictví je rámované tak, že je primárně určeno pro záchranu života. Smrt pacienta je brána jako selhání. Paliativní péče, která se v naší zemi postupně rozvíjí, klade důraz také na důstojný odchod ze světa, a to i u těch nejmenších." S přístupem personálu v podolské porodnici byla Lenka spokojená, označila jej dokonce za pokrokový.

"Překvapilo mě, jak bylo moje miminko krásné a dokonalé," vzpomíná ještě.

"V okamžicích po probuzení z narkózy, omámená, jsem dítě vidět nechtěla, věděla jsem, že bude v pořádku u manžela. Když mi je již zesnulé měli ráno přinést, byla jsem nervózní, ale jakmile byl syn u mě, věděla jsem, že jsem udělala dobře, když jsem ho chtěla vidět a pochovat, a že toho nebudu nikdy litovat." Personál rodičům také vyhotovil fotky zesnulého miminka v peřince, ačkoli podle českého práva by měla nemocnice vyčkat až na přání rodičů, Lenka fotografie převzala a sama také upozornila, že chce miminko pohřbít.

"Překvapilo mě, jak bylo moje miminko krásné a dokonalé," vzpomíná ještě. Pohřbu se zúčastnily dvě kamarádky i starší syn a na místo jeho odpočinku dokonce vidí z okna. Pravidelně za ním chodí na hřbitov i se svou další dcerou.

Lenka na perinatální ztrátu vzpomíná s lehkostí a věří, že k jejímu zpracování přispělo nejen oficiální rozloučení se synem, ale také návštěvy psycholožky, které začala absolvovat hned po události. Jako další formu terapie také zvolila sepsání celého příběhu.

"Truchlení je normální reakcí na nenormální životní událost a jeho prožití je velmi důležité," upozorňuje na období po ztrátě miminka psycholožka Eva Šimotová, provozující na Instagramu profil Rodinné poradenství, a dodává, že doporučuje péči psychologa neodkládat, obzvlášť když žena cítí, že se v jejím prožívání a myšlenkách neodehrává žádný posun. Psychologická podpora v tomto ohledu může pomoci, ať už formou krizové intervence, psychologického poradenství, nebo psychoterapie.

Ztráta v den porodu

Samy porodnice péči psychologa často nabízejí, Zuzana Gruntová se ale rozhodla ji nevyužít. "Dcera Amálka zemřela v den termínu porodu ještě před narozením. Neměla jsem v tu chvíli chuť mluvit s nikým cizím," vypráví s tím, že nemocniční interventka i tak čekala celý den, zda si její návštěvu rodiče nakonec přát budou. Když ten den v těhotenské poradně mlčel monitor a porodník z Porodnické a gynekologické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové potvrdil, že miminko Zuzaně v bříšku zesnulo a musí ho co nejrychleji porodit, šla stranou tehdejší epidemiologická opatření a lékaři za ní pustili manžela.

"Strašně jsem brečela. Personál v čele s porodní asistentkou se sice choval empaticky a jsem s jeho přístupem spokojená, všichni ale vypadali naprosto v šoku a nevěděli, jak se mnou mají komunikovat, nesdělili mi ani administrativní náležitosti pojící se s porodem mrtvě narozeného dítěte," tvrdí Zuzana s tím, že ještě dva dny po porodu neměla tušení o tom, že budou s manželem muset rozhodnout, jak naložit s tělem.

Během samotného porodu nevnímala Zuzana bolest, jelikož měla zavedené množství utišujících látek. Vzpomíná, že bylo zvláštní, že ačkoli miminko vůbec nespolupracovalo, probíhal podle kamarádky gynekoložky, která za Zuzanou přijela, porod dobře a rychle.

Zuzana od začátku věděla, že dceru chce vidět: "Věděla jsem, že to bude bolet, ale litovala bych celý život. Když mi Amálku zabalenou v peřince přinesli, překvapilo mě, jak byla podobná mé starší dceři, ale jinak to nebyl vřelý moment. Amálka neměla duši a nešla z ní ke mně žádná energie. Byla studená. Ačkoli jsem myslela, že ji nebudu chtít dát pryč, zhruba po půl hodině se tak stalo." Rodina holčičce vystrojila pohřeb na místě, kam s prvorozenou dcerou a teď i s dalším synem pravidelně chodí. Amálce také Zuzana zhotovila malé vzpomínkové album s fotografiemi z ultrazvuků, z těhotenství i s portréty z porodnice.

V porodnici se Zuzana podle svých slov cítila poměrně silná, ačkoli ji zaráželo, že celou noc po porodu za ní na pokoj nikdo z personálu nepřišel. Vzpomíná však, že pro ni bylo velmi důležité, že rodila vaginálně, jelikož si s sebou nesla trauma z předchozího porodu, který skončil akutním císařem. Mluvčí Fakultní nemocnice Hradec Králové Jakub Sochor uvádí, že v těchto mimořádných životních situacích instituce vždy nabízí pacientkám kontakt s Centrem provázení Fakultní nemocnice Hradec Králové a s interventy, kteří v případě zájmu poskytují pacientkám potřebnou podporu.

"Vždy záleží na uvážení pacientek, zda tuto možnost chtějí využít. Gynekologická a porodnická klinika FN HK všem matkám s mrtvým plodem předává kompletní informace o tom, jak v této mimořádně složité situace dále postupovat," uvádí.

Počet mrtvě narozených dětí

Data: ÚZIS

Služeb nemocniční interventky Zuzana nevyužila, odbornou pomoc vyhledala až s odstupem několika týdnů, kdy si po návratu do práce uvědomila, že hodně zhubla a necítí se dobře. Rovněž cítila, že manžel si celou situaci vyčítá a klade za vinu, ale nechtěl o ní mluvit. Několik společných sezení u psychologa partnerům pomohlo. Psycholožka Šimotová podotýká, že i tak nešťastnou zkušenost je potřeba do života integrovat, aby se s ní člověk mohl vyrovnat.

"Pochování, prohlédnutí miminka, jeho fotografie nebo otisk nožičky jsou obrovsky důležité vzpomínky," radí s tím, že také rozloučení, ať už jako pohřeb, nebo jakýkoli jiný rituál, posune rodiče rychleji do fáze smutku a následně ke smíření. Zuzaně nakonec s vyrovnáním se s těžkou situací také pomohlo otevřené sdílení na sociálních sítích. "Lidé z mého okolí nevěděli, jak se mnou komunikovat, dokonce jsem zažila, že se mi z dálky vyhýbali. Věřím, že když se o tématu bude mluvit, budou si víc vědět rady," upozorňuje. Všem, kteří tápou v komunikaci s rodiči, které postihne perinatální ztráta, je určena informační linka, jejíž číslo najdete na webu Perinatálníztráta.cz.

Sama na pokoji

Petra Zelenková ani po třech letech neví, zda syna Vincenta porodila ještě živého, nebo už zesnulého. Pitevní zprávu sice dostala, tuto informaci z ní však nevyluštila. Petra od prvního těhotenského screeningu věděla, že je zde podezření na těžké vady, avšak trisomie plodu byla potvrzena až o pár týdnů později a v 18. týdnu bylo Petře doporučeno těhotenství ukončit kvůli možným komplikacím.

Když mi řekla, že nejlepší by bylo, kdybych šla na toaletu, dítě porodila do záchodu a nespláchla, jsem s ní přestala úplně mluvit.

Ačkoli se do 22. týdne mluví o konci gravidity jako o rané ztrátě nebo o potratu, musela Petra podstoupit indukci a plod porodit. Na pražské Gynekologicko-porodnické klinice LF UK a VFN U Apolináře však nedostala informace o tom, jak bude proces probíhat. "Vše jsem hledala na internetu, kde mě informace vyděsily. Rozhodily mě také lékařky již na příjmu, když mi nutily epidural. Nesouhlasila jsem s ním, věřila jsem, že to mé tělo zvládne," vypráví.

Po zavedení vyvolávací tablety pak na porod čekala na pokoji sama. "Sestry mě sice kontrolovaly, ale nedokázaly mi říct nic bližšího," vzpomíná Petra s tím, že žádala kvůli vysvětlení doktora, který se ale celý den neobjevil. "Jedinou společnost mi chvíli dělala nemocniční psycholožka, která mi nakonec vysvětlila, že přijdou kontrakce a puzení na velkou. Ve chvíli, kdy mi řekla, že vůbec nejlepší by bylo, kdybych šla na toaletu, dítě porodila do záchodu a nespláchla, jsem s ní přestala úplně mluvit," vybavuje si traumatickou situaci.

Petra nakonec po několika hodinách zcela bez přítomnosti sester či lékařů plod porodila do přistavené mísy. "Nechápala jsem, proč jsem pacientkou druhé kategorie jen proto, že rodím mrtvý plod? Nikdo mě navíc nepřipravil na to, že své miminko ucítím. Jak je teplé a hebké," pláče při vzpomínkách Petra s tím, že navíc ve stejné posteli, kde přišla o syna, ležela pak o samotě celou noc. 

Pozadí takového přístupu zdravotníků odkrývá lékařka z jiné nejmenované pražské porodnice, která si přeje vystupovat v článku anonymně, ačkoli redakce její identitu zná. Říkejme jí třeba Alex. "U ženy v případě, jako je Petra, víme, že už tam není život, a když k takové pacientce přijdu o půl hodiny později, nic se v rámci zdravotní péče nestane, není to život ohrožující. Pokud mám zároveň rodičku, u níž musím práci udělat hned, je tam riziko z prodlení, tak jí dám přednost. To, jak se pak pacientka cítí, je samozřejmě jiná věc," přiznává.

Mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Marie Heřmánková se k případu vyjádřila takto: "Ztráta těhotenství je pro ženu i jejího partnera extrémně negativní životní zkušenost. Informací je hodně a jsou podávány postupně, nejprve při zachycení závažné vady, při rozhovoru s genetikem, při přijetí do zdravotnického zařízení, během hospitalizace a propuštění pacientky. Některé postupy, které paní Zelenková vnímala negativně, jsou připraveny zcela záměrně. Ženy mají samostatný pokoj s možností mít s sebou osobu blízkou, aby měly soukromí a nestresovaly se porody jiných žen. Využití epidurální analgezie záleží jen na rozhodnutí dané ženy. Standardní je péče psychologa. Je nám líto, že si paní Zelenková odnesla zážitky, které ji traumatizují dodnes. Vítáme, pokud se na nás ženy obrátí i po propuštění, můžeme s nimi vše probrat a řadu negativních momentů vysvětlit."

Náročné i pro personál

Ačkoli přístup personálu hraje podle psycholožky Evy Šimotové v psychice celé rodiny během perinatální ztráty zásadní roli, v České republice neexistuje žádný oficiální postup, kterým se mohou zdravotníci při oznamování ztráty miminka řídit.

Už zmíněná lékařka Alex tento fakt potvrzuje: "Gynekologie je velmi intimní obor a při jeho studiu jsme bohužel k vyšetřením či komunikaci závažných témat nebyli jako medici příliš připouštěni a kontakt s pacienty jsme měli minimální. Ani v nemocnici jsme nedostali žádný oficiální návod, jak takovou situaci řešit nebo se s ní sami vyrovnat." Lékařka Alex přiznává, že v její porodnici se o matky prožívající perinatální ztrátu stará vždy zkušenější doktor a nováčci se mohou dívat. Vlastní pocity z náročné situace pak ventilují jen během následujícího posezení s kolegy.

Kateřina Hájková Klíčová upozorňuje, že v českém zdravotnictví není zvykem pečovat o psychické zdraví zaměstnanců, a radí jim tak rovněž využít již zmíněné informační linky nebo se do projektu zapojit skrze anonymní online skupiny. "Zdravotníci si musí uvědomit, že jsou zodpovědní pouze za odbornou péči, nikoli za to, co a jak rodina prožívá. Měli by být spíš účastníky, pozorovateli a respektovat přání rodičů, ačkoli mohou být v rozporu s oficiálními doporučeními, jak po perinatální ztrátě postupovat," uzavírá Kateřina s tím, že čím více se moc nad celou situací dává do rukou rodiny, tím má menší šanci se trauma rozvinout jak na straně rodičů, tak na straně zdravotníků.

Pokud by si snad rodiče později vyčítali, jak se v situaci zachovali, komentuje to Eva Šimotová tak, že by se neměli obviňovat, ale snažit se přijmout, že v danou chvíli jednali podle svého nejlepšího vědomí: "Naopak kdyby se bývali zachovali jinak, mohlo to třeba vést k traumatizaci. Rozloučení lze navíc v jiné podobě realizovat i později."

V žádné kultuře nerodily ženy na zádech. Na rodičky se někdy díváme jako na stroj

Jaká je historická role porodních asistentek? Jakým způsobem podporovali v tradičních společnostech muži ženy u porodu a je důležité, aby se rodičky rozloučily se zesnulým novorozencem? Na otázky odpovídají kulturní antropologové Alena Lochmannová a Martin Soukup, kteří s kolektivem vydali knihu Porod v proměnách času a kultur.

Foto: Lukáš Bíba

Text: Klára Elšíková

V knize máte kapitolu Porod jako přechodový rituál. Věnujete se v ní podobám porodu v tradičních společnostech jihovýchodní Asie a Melanésie. Vnímáme v dnešní společnosti stále porod jako přechodový rituál?

Alena: Ano. Říká se, že společně s tím, když se rodí dítě, rodí se také matka. Pro ženu je to nově nabytý status a velmi silný prožitek, na který reaguje také její okolí. Například se běžně ptáme ženy, co dostala za porod, což ukazuje, že žena bývá materiálně odměňována. Dar nedostává za akt porodu samotného, ale za nový status, který se porodem proměnil.

Martin: Porod stále vnímáme jako rituál. Každá společnost v minulosti i současnosti udává, jak mají lidé přicházet na svět. Vytváříme si idealizované představy o tom, jak máme rodit, jakkoliv se jedná o fyziologicky neutrální jev. Přesto je obestřen celou řadou významů a představ.

Z hlediska personálu a zdravotní instituce má poloha na zádech své výhody, ale nemá smysl z hlediska aktérů, o které během porodu jde - tedy o ženu a dítě.

Zmínili jste materiální odměnu ženy. Jakými jinými způsoby porod v dnešní době ritualizujeme?

Alena: Například způsob, jakým ženy zacházejí s placentou, která patří matce i dítěti a dala nový život. Je s ní spojená velká důvěra ke znovunavrácení síly ženě. I když byla dříve vnímána jako biologický odpad, dnes už existují nemocnice, které vám ji nejen bez komentářů poskytnou a řada žen si placentu odnáší domů, ale také zajišťují například tzv. památeční obtisk placenty. Souvisí to s tím, že čím dál více žen má potřebu mít své tělo a svůj porod pod kontrolou. Zpracování a užití placenty jsou různorodá. Četně dochází k přímé konzumaci placenty v podobě smoothie, tinktury, homeopatik nebo kapslí. Některé páry placentu zakopávají u již vysazeného nebo nově sázeného stromu.

Martin: Intuitivně navazujeme na tradiční společnosti. Ve společnostech jihovýchodní Asie a Melanésie byla pupečníková šňůra a placenta vždy předmětem zvláštního zacházení. Nenašel jsem jedinou výjimku, byť způsoby zacházení byly různé. Například některé kmeny placentu umisťovaly nejdál od dítěte, aby se na ní vyřádili zlí duchové. V afrických společnostech se placenta zase uložila do stromu, pod nímž následně seděly dívky během přechodových rituálů do dospělosti. Měla jim zaručit plodnost.

Alena: Nicméně v české společnosti se na zacházení s placentou stále pohlíží jako na něco nedůležitého. Když jsem avizovala, že budu na jedné konferenci, kde budou přítomni lékaři, psychologové a psychiatři, přednášet o placentách, bylo mi řečeno: "Tak když si myslíš, že je to důležité, tak dobře. Ale dáme tě dlouho před obědem nebo po něm." Těmito slovy téma vlastně smetli ze stolu. Přitom ženy si často ukládají kousek placenty nebo pupečníku do šperku, je to pro ně významná památka, kterou se nezdráhají dávat na odiv. Podobnou funkci mají tetování jmen dětí.

Ženy chtějí poslouchat své tělo

V souvislosti s tématem porodnického násilí se diskutuje poloha při porodu. Jak se rodilo v tradičních společnostech?

Martin: Když jsem zkoumal etnografické práce o kulturách jihovýchodní Asie a Melanésie, v žádné se nevyskytovala poloha na zádech. A těch kultur byly desítky. Vždy se jednalo o polohu vsedě, na bobku, na čtyřech. Ženy se většinou opíraly o pilíř, sloup nebo se o něco rukama zavěsily. Z hlediska personálu a zdravotní instituce má poloha na zádech své výhody, ale nemá smysl z hlediska aktérů, o které během porodu jde - tedy o ženu a dítě.

S porodnickým násilím obecně souvisí to, že jsme dědicové Descarta, který definoval člověka jako stroj.

Alena: V rámci práce na knize i dalších dvou dílech jsem mluvila s 83 ženami (Alena připravuje pokračování série Porod a samostatnou knihu věnovanou těhotenství, porodu a počátku mateřství. Zatímco první díl knihy Porod se věnoval kulturním specifikům a historickým kořenům i vývoji porodní asistence, druhý díl, který vyjde v úvodu roku 2024, se věnuje tématu péče.) Pro spoustu žen, s nimiž jsem vedla rozhovory, je jednou z traumatizujících zkušeností právě to, že byly nuceně uloženy na záda. Všechny mluví o tom, že si přály poslouchat své tělo. Ženy, které pak neplánovaně či plánovaně rodily doma, popisují, že tělo přesně vědělo, co má dělat. Z rozhovorů se ukazuje, že nejspokojenější porod měly rodičky, které si mohly samy řídit polohu, rodit v přítmí a v úzkém kruhu lidí. Poloha na zádech otevírá hrudník a jedná se o velmi zranitelné místo. Jen si vezměte, kolik z nás spí na zádech?

Je u porodů v tradičních společnostech přítomný partner rodičky?

Martin: V některých ano, v některých ne. Obecně jsou v tradičních společnostech u porodu přítomní pokrevní i sešvagření příbuzní ženy, tedy jak její rodina, tak rodina jejího muže. Nikdy to nebyla osamocená záležitost nebo záležitost v přítomnosti cizích lidí. Například na Papui Nové Guineji, kde se již mnohde prosadila západní lékařská péče, si v současné době některé Papuánky stěžují, že rodí v ambulanci za přítomnosti lidí, které neznají. U nás bychom to už nazvali porodnickým násilím. S porodnickým násilím obecně souvisí to, že jsme dědicové Descarta, který definoval člověka jako stroj. Když to hodně zveličím, při porodu se někdy díváme na člověka jako na stroj, který rodí další strojek. Nevěnujeme pozornost psychické pohodě rodičky ani dítěte.

Alena: Právě přítomnost cizích lidí u porodu je další nekomfortní věc, kterou ženy během rozhovorů zmiňovaly. Nicméně co se týká přítomnosti partnera, většina žen v rozhovorech zmiňuje, že v něm vnímaly velkou oporu. Byly si jisté, že když budou na pokraji fyzických sil, partner se jich zastane. Partneři přitom často zmiňují, že si u porodu připadali zbyteční, stáli po boku ženy, otírali rty vodou, povzbuzovali. Jeden muž dokonce řekl: "Nikdy jsem si nepřipadal zbytečnější, nemohl jsem nijak pomoct a navíc jsem měl pocit, že obtěžuju." Jeho žena tu samou situaci popsala tak, že by to bez něj nebyla zvládla. Tento kontrast je nesmírně zajímavý.

Jak vypadala podpora ženy mužem během porodu u tradičních kultur?

Martin: Kolega Martin Rychlík věnuje v knize celou kapitolu fenoménu kuváda, kdy se muž chová tak, jako by byl sám těhotný a rodil. Tento fenomén se vyskytoval ve všech kulturních areálech, ne samozřejmě nutně v každé kultuře. V některých kmenech například muži imitovali porodní bolesti. Na jedné straně se jednalo o snahu chránit rodičku, stáhnout na sebe rizika nebezpečných duchů, kteří mohou ohrozit bezpečný porod a novorozeně. Druhý motiv může být ten, že se muži snažili dostat ženský svět pod kontrolu, ukázat, že taky rodí, že porod taky zvládají. Podobně známe i fenomén mužské menstruace, kdy muži předstírali, že menstruují.

Dítě se potřebuje přitulit

Jaká byla historická role porodních asistentek?

Alena: Historicky je role porodních asistentek výjimečná. Byly přítomné u vzniku forenzního lékařství, protože znaly ženské tělo. Jejich pozice se časem proměňovala. V některých obdobích profesi zastávaly překvapivě chudé ženy, i když kované porodní báby. Za své služby dostávaly marmelády, chleby, minimální odměnu. Své místo na slunci si však časem vydobyly, a to právem. V současné době ženy v rozhovorech vyzdvihují poporodní péči, kterou jim porodní asistentky mohou poskytnout.

Velká část z respondentek zmiňuje, že když porodily dítě, měly pocit, jakoby už dál neexistovaly. Veškerá pozornost se soustředila na miminko a porodní asistentka byla jediná, která se jich ptala, jak se cítí a s čím by potřebovaly pomoct. Porodní asistentka je pro ně často jakýmsi mantinelem nejen ve fyzické, ale také psychické péči.

Martin: Tady se zase dostáváme ke zmíněné optice, v rámci které člověka vnímáme jako stroj. Takový pohled v tradičních společnostech nenajdete. Rodička je obklopená blízkými lidmi, kteří jí s péčí pomáhají a podporují ji.

Jak byste na základě vašich výzkumů odargumentovali důležitost bondingu, tedy okamžitého přiložení dítěte po porodu na tělo matky a otce?

Martin: Za vše mluví slavné experimenty provedené na přelomu padesátých a šedesátých let americkým psychologem Harrym Harlowem s mláďaty makaka. Izoloval je od matek a umístil do klece s napodobeninami matek: "drátěnou matkou" a "matkou z froté látky". První mu poskytovala mléko, druhá nikoli. Výzkumníky zajímalo, čemu dá mládě přednost. Šlo se přitulit k froté matce, k druhé si takříkajíc odskočilo, když mělo hlad. Jsme dotyková zvířata, hmat je nejstarší smysl, který máme. Když umíráme, přicházíme o něj jako jeden z posledních. Je strašně důležité vzít dítě do náruče.

S tím souvisí i další ožehavé téma. Kde má dítě v šestinedělí i později spát?

Martin: Z hlediska biologie i života v tradičních kulturách je bizarní, když rodiče dostanou vynadáno za to, že si dají miminko v šestinedělí do postele. Existují antropologické srovnávací výzkumy, které ukazují, že v tradičních společnostech, kde dítě spí s rodiči v posteli, se takřka nevyskytuje syndrom náhlého úmrtí dítěte. Na přednáškách studenty nechávám občas hlasovat, zda podle nich má dítě spát ve vlastní postýlce, pokojíčku nebo u rodičů. Jejich argument, proč by dítě nemělo být v posteli, je strach ze zalehnutí dítěte. Tak jim odpovídám, že i když není zalehnutí samozřejmě vyloučené, je velice nepravděpodobné. Dítě má neuvěřitelnou sílu v nohách a rukou. Zalehnutí se používalo jako argument pro usmrcení dítěte v 19. století. Lidé měli hodně dětí, a tak úřadům říkali, že dítě zalehli.

V knize se věnujete také tématu perinatální ztráty. V České republice vidělo své mrtvorozené dítě 39,7 procenta žen, zatímco v anglicky mluvících zemích nebo ve Švédsku to bylo až 95 procent žen. Je podle vás důležité, aby se rodička s dítětem rozloučila?

Alena: Úmrtí dítěte je silný moment pro všechny zúčastněné a citelně zasáhne do rodinné dynamiky. Jestli se rodiče pro rozloučení rozhodnou, či nikoliv, je jejich volba. Důležité je, aby možnost dostali. Některé ženy se chtějí rozloučit, některé se nerozloučí a zpětně litují a některé to neudělají a nelitují. Z rozhovorů se ukazuje, že ať už ženy o dítě přišly na začátku těhotenství, nebo při porodu, mají zpravidla potřebu rozloučení, byť symbolického. Ženy, které zažily ranou ztrátu, si udělaly alespoň nějaký rituál s partnerem, například poslaly něco po vodě, vytetovaly si písmenko, napsaly dopis svému nenarozenému miminku, vytvořily si domácí oltář.

Ukazuje se, že i když uplyne doba od úmrtí dítěte, ženy těžce nesou výročí, kdy se to stalo, původní termín porodu nebo třeba i den dětí. Některé z nich také zmiňují, že mají zhruba rok po ztrátě pocit, jakoby jejich okolí zapomnělo a ony s partnerem jsou jediní, kteří ztrátu stále vnímají. Některé páry si jako vzpomínku například nechávají dělat post mortem fotografii. Nechtějí zapomenout, že tady jejich dítě bylo, a chtějí si zachovat v paměti jeho podobu. To je posun od přístupu starších generací, které žily ve víře, že se o nemocích a neštěstích nemluví. Respondentky v rozhovorech často zmiňují, že právě jejich matky nebo tchýně jim říkaly, ať o tom hlavně nemluví. Přitom ženy zmiňují, že právě sdílení jim pomohlo.

Po porodu

Kojení je pro děti nejlepší, matkám ale může působit stres. Jeho podpora stále chybí

Zatímco po propuštění z porodnice kojí české matky výhradně mateřským mlékem 73 procent novorozenců, v půl roce už je to jen 16 procent. Na vině je špatná informovanost žen, zdravotního personálu i nedostatečná podpora, tvrdí výzkum společnosti Aperio. Na pováženou je v posledních letech také všudypřítomný marketing náhrad mateřského mléka.

Foto: Shutterstock

Text: Magdaléna Daňková

Z dotazníkového šetření mezi více než šesti tisíci žen, které porodily v některé z českých porodnic mezi lety 2018 až 2022, vyplynulo, že polovina donošených dětí byla během pobytu na poporodním oddělení dokrmována. Nejčastěji novorozenci dostávali umělé mléko či cizí mateřské mléko. Nejvíce dětí přijímalo náhradu stříkačkou či lahví. Pouze deset procent dětí ji pilo cévkou z prsu, přes kalíšek či zkumavku.

Až 19 procent matek, jež se účastnily dotazníkového šetření, navíc přiznalo, že jejich novorozenci zdravotníci nabízeli dudlík. Ten přitom odborníci považují za problematický zejména v případech, kdy mají děti problémy s přisátím se k matčině prsu.

Části matek se nedostává dostatečné podpory v počátcích kojení, které jsou zásadní pro jeho další úspěšný průběh.

"Části matek se nedostává dostatečné podpory v počátcích kojení, které jsou zásadní pro další úspěšný průběh kojení. Ani pak při nastalých komplikacích, které vedou ke zbytečnému zavedení dokrmů nebo k ukončení kojení," upozorňuje Miloslava Kramná, koordinátorka Aperio Průvodce porodnicemi.

"Kojit co tři hodiny, sedm minut z každého prsu"

"Jedna z častých věcí, kterou zmiňují ženy, se kterými se vidím jen pár dní po porodu, je řada různých informací od zdravotníků, kteří pracují v jedné porodnici. Matky v nich mají zmatek, nedokážou se zorientovat. Spousta žen také stále slýchá zavedené mýty - kojit co tři hodiny, sedm až deset minut z každého prsu, že miminko nesmí pít častěji, že bude rozmazlené anebo že má matka nekvalitní mléko. Kojení se často zužuje jen na to, že jde o nakrmení a napojení dítěte, a zapomíná se na kontakt matky s novorozencem. Zdravotníci třeba ženu ani nenaučí rozpoznat, kdy miminko zrovna pije a kdy ne," vysvětluje Tereza Mynářová, která již více než čtyři roky působí jako laktační poradkyně.

Podle ní někteří zdravotníci matkám také stále tvrdí, že dítě musí být bezpodmínečně v zavinovačce a ve vlastní postýlce, aby nepřišlo k újmě.

Společnost Aperio ve svém výzkumu navíc uvádí, že na více než polovinu matek zdravotníci apelovali, aby své dítě vážily před a po každém kojení. "Tento požadavek nemá oporu v žádných odborných doporučeních pro podporu kojení, naopak narušuje kojení i péči o dítě a matky zatěžuje. Pozitivní zjištění je, že četnost v průběhu let klesá." Zpráva tvrdí, že z  65,2 procenta v roce 2018, na 52 procent v roce 2022. Společnost také zjistila, že jen polovina žen dostala doporučení, aby své dítě kojily, kdykoliv si přejí.

Problematické statistiky o kojení

Statistiky dat o kojení v Česku se značně rozcházejí. Podle Kramné je navíc problematické různé názvosloví v jednotlivých statistikách. "Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) ve zprávě Rodička a novorozenec sleduje pouze krmení při propuštění z porodnice," říká.

WHO však doporučuje sledovat exkluzivní (výhradní) kojení, což znamená děti krmené výhradně mateřským mlékem myšleno od jejich narození, bez dalších náhrad. "ÚZIS sice svůj údaj takto nazývá výlučné kojení, ale neodpovídá to definici dle WHO," vysvětluje Kramná.

Jiný průzkum Nadačního fondu 1000 dní a Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP zase uvádí, že po propuštění z porodnice je v Česku výlučně kojeno v průměru 90 procent dětí. Tento údaj však Miloslava Kramná z Aperia rozporuje: "Co se týče kojení, panují pochybnosti o jeho podpoře ze strany Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP, která porušuje Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka. Její konference pravidelně sponzorují výrobci umělé výživy a zástupci těchto společností vedou vzdělávací akce o výživě kojenců pro členy této společnosti."

Podle vloni zveřejněných dat WHO a UNICEF více než polovina rodičů a těhotných žen z celého světa uvedla, že na ně cílí marketingové aktivity společností vyrábějících náhrady mateřského mléka, které jsou z velké části v rozporu s mezinárodními normami pro kojeneckou výživu.

Zpráva uvádí, že marketingové techniky tohoto průmyslu zahrnují neregulované a invazivní zaměření na cílové skupiny v online prostředí, sponzorované poradenské sítě a linky pomoci, propagační akce, dárky a praktiky, které ovlivňují odbornou přípravu zdravotnických pracovníků a doporučení, kterých se jim dostává. Sdělení, která rodiče a zdravotničtí pracovníci dostávají, jsou často zavádějící a vědecky nepodložená. 

Rozsáhlá reklama náhrad mléka, nedostatek informací i personálu

Kojení během první hodiny po narození následované výlučným kojením po dobu šesti měsíců a soustavným kojením až do dvou let či déle přitom představuje účinnou obranu proti všem formám špatného stravování dětí, včetně podvýživy a obezity. Kojení také funguje jako první očkování dětí a chrání je před mnoha běžnými dětskými nemocemi. U žen snižuje budoucí riziko cukrovky, obezity a některých forem rakoviny.

Kojení představuje účinnou obranu proti všem formám špatného stravování dětí, včetně podvýživy a obezity.

Na celém světě je výlučně kojeno pouze 44 procent dětí mladších šesti měsíců. Celosvětová míra kojení se za posledních dvacet let zvýšila jen velmi málo, zatímco prodej náhrad mateřského mléka se za přibližně stejnou dobu více než zdvojnásobil, jak uvedla organizace UNICEF.

"V roce 2011 byla Česká republika upomenuta Výborem OSN pro práva dítěte, že v zemi klesá počet výlučně kojených dětí, vzdělávání zdravotníků je nedostatečné a kvůli nedostatečnému prosazování Mezinárodního kodexu marketingu náhrad mateřského mléka je v zemi rozšířená reklama na náhrady mateřského mléka a sponzoring zdravotníků ze strany výrobců náhrad mateřského mléka. Počty plně kojených dětí při odchodu z porodnice se však od té doby nadále snižovaly (84,3 procenta v roce 2011 a 81,4 procenta v roce 2015)," stojí ve dva roky staré zprávě Úřadu vlády České republiky.

Zpráva dále uvádí, že mezi příčiny patří neumožňování kontaktu kůže na kůži matek a dětí, nedostatek včasných informací o kojení a také rozšířené dokrmování dětí umělou výživou, někdy i bez vědomí a souhlasu rodičů.

"Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR pak ve svém usnesení ze dne 23. července 2019 také upozornil na nedostatek počtu laktačních poradkyň v nemocnicích, jejich nízké finanční ohodnocení a nedostatečně vymezené kompetence, jež neumožňují zajištění péče 24 hodin sedm dní v týdnu. Reklama na náhrady mateřského mléka, dudlíků a lahví byla v nemocnicích nadále rozšířená, stejně jako zakázaný sponzoring odborných společností zdravotníků," stojí ve zprávě Úřadu vlády České republiky z června 2021.

Mléko se matkám tvoří od 16. týdne těhotenství

Problémy s kojením mají přitom negativní dopad i na psychickou pohodu matek. Což také ukázal nedávný výzkum Národního ústavu duševního zdraví. "Některé ženy nemohou kojit přirozeně nebo jim kojení působí značné obtíže a bolesti. Kojení tedy není vždy ochranným faktorem, a pokud žena zažívá tyto problémy, může mít kojení potenciálně negativní dopad na její duševní zdraví, a v důsledku tak působit i na dítě. Negativní dopad problémů spojených s kojením na duševní zdraví ženy zhoršuje kritika, odsuzování a tlak okolí," vysvětlila za Národní ústav duševního zdraví Kristýna Hrdličková.

Kojení bývá úspěšnější u matek po vaginálním porodu. Více než 60 procent žen uvedlo, že zahájily kojení do dvou hodin od porodu, tři čtvrtiny matek přitom měly dítě bezprostředně po porodu přiloženo na břiše či hrudníku. V případě porodu císařským řezem či předčasného porodu je zahájení kojení složitější. Podle Terezy Mynářové však často hraje velkou roli separace od dítěte.

"Pokud se s námi žena spojí, ještě když pobývá v porodnici, u předčasně narozených dětí zdůrazňujeme kontakt s matkou. Je vědecky prokázáno, že intenzivní kontakt kůže na kůži s co nejméně vrstvami podporuje stabilizaci miminka. V porodnici narážíme na přesný opak - čím dříve je dítě narozené, tím větší je tlak na separaci, protože musí být monitorováno.

Zažila jsem několik žen s předčasně narozenými dětmi, které už měly mléko, protože to se tvoří od 16. týdne těhotenství, byly připravené kojit, byly v dobré kondici, ale narážely na to, že i když děti samy dýchaly a neměly život ohrožující komplikace, zdravotníci je chtěli monitorovat a tvrdili, že se dítě při kontaktu kůže na kůži jen vysiluje a matky samy narušují chod oddělení," uvádí.

"Často se také stává, že jsou tato miminka rutinně dokrmována, přestože ženy jsou schopny a ochotny je kojit, s různými argumenty, že jsou na kojení malá a nezvládnou ho, což je také již odborně vyvráceno. Kojení je pro miminka fyzicky jednodušší než sání z lahvičky. Miminka jsou zhruba od 32. týdne schopna synchronizovat dýchání a sání z prsu," vysvětluje laktační poradkyně.

"Spousta žen na dokrm přistoupí jenom proto, aby dítě přibralo tolik, kolik je požadováno podle tabulky, aby si to v porodnici odškrtli a ony mohly jít s miminkem domů," myslí si Mynářová.

Pomáhá větší informovanost i Instagram

Problematická je podle ní separace matky a dítěte i v případě císařských řezů. Zdravotnictví nevytváří podmínky pro to, aby například na nadstandardním pokoji byla i další pečující osoba a matce pomohla s péči a manipulací s dítětem. "Kojení je často také bagatelizované s tím, že má být žena ráda, že má zdravé dítě, a kojení ať neřeší," dodává.

Laktačních poradkyň však v posledních letech přibývá. Sama Tereza Mynářová dříve pracovala jako novinářka, s narozením dětí se však rozhodla věnovat se tématu, které ještě před šesti lety bylo spíše na okraji zájmu nastávajících rodičů.

"Za poslední roky se pomalu zlepšuje informovanost, roste zájem o předporodní přípravu na kojení, stále více žen ví, že nemá smysl se chystat jen na porod, ale i na to, co přijde po něm. Spousta žen je informovanější i díky laktačním poradkyním na sociálních sítích," říká Mynářová, která vystupuje aktivně také na Instagramu pod profilem Najít si cestu. Kromě toho napsala o kojení a dvě knihy a třetí chystá k vydání.

Laktační poradenství je o důvěře

"Pro každou ženu může být velkým problémem něco jiného. Pro některé je to nepřekonatelná bolest poraněných bradavek, pro jiné změna každodenního fungování nebo boj s nedostatkem mléka a špatnými informacemi. Drtivá většina prvorodiček nedokáže pochopit, že novorozenci jsou přirozeně velmi kontaktní, potřebují kojit, nosit se a pomáhat s usínáním. Vysvětluji jim, že tohle všechno potřebují kontinuálně a často v úplně jiném rytmu, než jaký odpovídá potřebám matek. Ty si pak péči o dítě představují úplně jinak," vyjmenovává. Podle Mynářové jsou ve společnosti také pořád zakořeněny představy, že ženy, které děti hodně nosí a kojí, je příliš rozmazlují.

Ženám také připomíná, že zásadní u nejmenších dětí jsou pravidelné rytmy spánku. "Miminko je potřeba často a pravidelně uspávat, ale ženy to často vůbec neví. Neupozorňují je na to v porodnici, ani pediatři. Pro většinu z nich je to překvapivá informace, spánek má přitom obrovský vliv na to, jak je miminko přes den spokojené, jak pláče a podobně. Navíc přetažené miminko se vždycky hůře kojí," tvrdí matka tří dětí.

"Velkou roli v laktačním poradenství hraje i důvěra. Žena dostává po porodu spoustu rad od lékařů, z médií, i sociálních sítí. Každý zdroj podává trochu jiné informace o kojení, laktační poradkyni musí opravdu důvěřovat a sednout si s ní lidsky," vysvětluje Mynářová.

"Laktační poradenství kopíruje trendy v porodnictví v Česku, jen se zpožděním. Stejně jako jsme se začaly zajímat o to, jak rodíme, jakými prostředky chceme porod ovlivnit a jak se na něj chceme připravit, začínáme se konečně zajímat i o to, co dělat, aby kojení fungovalo," dodává.

Manžel mi říkal, že úloha prsou je nakrmit dítě. Přesto jsem šla na operaci

"Ptala jsem se sama sebe, proč jsou pro mě prsa tak důležitá," svěřuje se Michaela, která se po porodu dvou dětí rozhodla jít na plastickou operaci poprsí. Svou volbu dlouho zvažovala, zásadní roli nakonec sehrál její partner. I když na ni netlačil, Michaela se mu chtěla líbit. Svého rozhodnutí nelituje, zvýšilo jí to sebevědomí i zlepšilo intimní život.

Foto: Shutterstock

Text: Klára Elšíková

Podle psycholožky Renaty Banášové je obvyklé, že ženy po porodu vzhled jejich těla trápí, zároveň ale upozorňuje, že žena, která porodila dítě, může být na své tělo právem hrdá.

Michaela aktivně sportovala a měla větší pevné poprsí. Po odkojení dvou dětí a opakovaném rychlém nabytí váhy (30 kilogramů během těhotenství) a rychlém zhubnutí (35 kilogramů do půl roku dětí z důvodu nespavosti) její prsa "utrpěla" nevratné změny, jak sama říká.

Dal mi najevo, že si mě váží. Přesto jsme došli k závěru, že má prsa už jsou jen takové pytlíčky od rýže.

"Pečlivě jsem musela vybírat podprsenku, aby mi z ní prsa nevypadávala při předklonu. Nebyla ošklivá, ale intenzivně jsem vnímala kontrast mezi tím, jak vypadala před těhotenstvím a po něm," říká máma sedmileté Julie a pětiletého Jakuba. "Pozorovala jsem s obdivem jiné maminky, které měly sice prsa povislá, ale plná," říká.

Se svými pocity se svěřila manželovi. "Ten mluvil rozumně, říkal, že úloha prsou je nakrmit dítě. Dal mi najevo, že si mě váží jako člověka, partnerky a matky a že se mé kvality neodvíjí od prsou. Přesto jsme došli k závěru, že má prsa už jsou jen takové pytlíčky od rýže," vzpomíná Michaela, která si nakonec dva roky od posledního porodu nechala poprsí upravit.

Ženy po porodu vzhled těla trápí, ale jen přechodně

Podle plastického chirurga Jana Měšťáka četnost zákroků estetické chirurgie kontinuálně roste. To se týká také operací prsou, včetně těch souvisejících s těhotenstvím. Klientky podstupující podobný zákrok související s těhotenstvím tvoří na jejich klinice přibližně polovinu. "Operace prsů se v současné době stávají běžnější součástí životního stylu. Je otázkou, zda je to dobře, ale myslím si, že je důležité, aby se ženy ve svých tělech cítily dobře. Ať s operací nebo bez ní," míní Měšťák.

Doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc. Foto: Jaroslav Fikota

Podle klinické psycholožky a psychoterapeutky Renaty Banášové ženy po porodu vzhled těla trápí, ale jedná se většinou o přechodný stav. "Je způsobený překvapením, jak moc je tělo zprvu jiné. Postupem času se ale vrací k normálu a žena začne vnímat jiné priority. Potřeba zabývat se vlastním tělem se odsunuje. I když na své tělo žena dbá, má nějaká přání a touhy po změně, nemusí podoba tělesné schránky nutně ovlivňovat její sebevědomí a myšlenky na změnu," říká Banášová.

Říkala jsem si, jestli se nerouhám

Před podstoupením operace vedla Michaela sama se sebou několik vnitřních rozhovorů. I když původně nechtěla silikony, jiné řešení v jejím případě nepřipadalo v úvahu. "Mám zdravé děti, zdravou rodinu a platí to i o mně, opravdu záleží na tom, jak vypadají moje prsa? Proč mi na nich tolik záleží? Proč chci jít na operaci, která ze mě neudělá lepšího ani horšího člověka? Nevážím si svého zdraví, když jdu ‘bezdůvodně’ do celkové anestezie? Není to jen slabost a povrchnost podstoupit estetickou úpravu?" vyjmenovává Michaela palčivé otázky, kterými se několik týdnů zabývala.

"Asi nejvíc jsem bojovala s dvěma protichůdnými pocity - když operaci nepodstoupím, budu mít nižší sebevědomí, ale když ji podstoupím, je to, jako bych se rouhala," doplňuje žena, která nebyla smířená s tím, že si nechá do těla vložit cosi umělého a "zařadí se do řady plastických barbín".

Mám zdravé děti, zdravou rodinu a platí to i o mně, opravdu záleží na tom, jak vypadají moje prsa?

Banášová potvrzuje, že když ženy plastickou operaci zvažují, je důležité, aby co nejvíce rozuměly svým motivům a měly reálná očekávání. "Žena, která odnosila a porodila dítě, může být na své tělo právem hrdá. Může jej milovat a být za něj vděčná," říká.

Chtěla jsem se líbit manželovi

Pro Michaelu to bylo těžké rozhodnutí. "Pamatuju si, že jsem ležela ráno před operací na posteli, zírala do stropu, zpracovávala své pocity a utvrdila se, že do toho jdu," vzpomíná Michaela. Finálním argumentem byl její muž, kterému se prostě chtěla více líbit. "Tento impulz ale paradoxně neplynul od manžela, ale ode mě," říká.

Podle psycholožky se ženy s pocitem, že už se svému partnerovi nelíbí, potýkají často. "Partner tady hraje zásadní roli. Pokud dá své ženě dostatečně najevo, že jeho láska k ní neleží ve velikosti a tvaru jejích ňader a že je pro něj krásná tak, jak je, může to pro ni pak být rozhodující," upozorňuje. Stejně tak může velké škody napáchat nehezká poznámka. "Jde však především o to, jak je žena nastavená, co bude chtít slyšet a kterou z poznámek vezme za svou. Někdy je natolik vnitřně nespokojená a rozhodnutá k plastice, že ani partner její rozhodnutí nezvrátí. Pak by měl svou ženu respektovat," říká.

Po porodu existují dva typy operací v závislosti na množství nadbytečného kožního krytu. Buď klasická augmentace (zvětšení) prsů pouze silikonovým implantátem v případě menších prsů a menšího kožního nadbytku. Silikonový implantát pomáhá prsa vyplnit a vypnout. Operace trvá 30-60 minut.

V případě většího nadbytku kožního krytu se jedná o modelaci prsů s odstraněním nadbytečné kůže. Výsledkem je více jizviček. Operace trvá 90-120 minut. Rekonvalescence je relativně rychlá, pacientky mohou od druhého dne dělat téměř všechno, kromě větší sportovní zátěže.

Rizika závisí na typu operace. Při použití implantátů může dojít ke kapsulární kontraktuře (pevnější jizvě kolem implantátu) a k poruše umístění implantátu. U všech operací může dojít ke vzniku hematomu v prsu nebo poruše hojení rány.

Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) minulý rok informoval veřejnost, že byly ve Spojených státech nahlášeny nové druhy rakoviny spjaté s prsními implantáty. Jedná se o vzácné záležitosti, kromě spinocelulárního karcinomu bylo nahlášeno několik specifických lymfomů v tkáni jizvy, která se tvoří kolem prsních implantátů.

Podle článku publikovaného v roce 2019 v časopise Plastic and Reconstructive Surgery byla od 60. let zjištěna souvislost mezi prsními implantáty a systémovými onemocněními, včetně autoimunitních onemocnění.

Prsní implantáty nemusí být záležitostí na celý život. Vydrží obvykle 10 až 20 let, než budou potřebovat výměnu nebo jiné úpravy. Kromě potenciálního zdravotního ohrožení nebo závadnosti implantátu (i když to není vždycky primární důvod) jde právě o estetickou rovinu. Na prsa působí gravitace, hormonální změny, těhotenství, výkyvy váhy i menopauza. Kůže na prsou ztratí pružnost a implantáty v ní nemusí být uložené správně.

Chirurgická úprava prsou po porodu může a nemusí zahrnovat implantáty, záleží na prsou konkrétní ženy. Mnoho žen podstupuje pouze tzv. modelaci, kdy se upraví tvar a velikost prsou.

Operace mi zlepšila intimní život

Michaela přiznává, že v jejím případě hrál partner zásadní roli. Dokonce říká, že pokud by byla sama, o operaci by neuvažovala. "Ale házet to na něj nemůžu. Do ničeho mě netlačil, nemanipuloval se mnou. Možná prostě jen cítil, že jsem si přestala věřit a chtěl mě podpořit v čemkoliv, co by vedlo k mému většímu komfortu," míní Michaela. "V mém případě nám operace určitě zlepšila intimní život. Ať to zní jakkoliv nepochopitelně, přestala jsem se před manželem stydět. Začala jsem si v sexu zase věřit a užívat si ho jako dřív," svěřuje se.

Jan Měšťák říká, že pacientka přijde na popud manžela "jen jednou za tisíc operací". "V takovém případě zákrok samozřejmě nedoporučuji. Hlavním cílem je, aby byla pacientka po zákroku šťastnější, což by se nejspíš v tomhle případě nestalo," říká.

Michaelin lékař jí její rozhodnutí rozmlouval a nabízel také případnou rozmluvu s manželem, kdyby byl důvodem on. "Argumentoval, že prsa jsou sice znatelně povislá a prázdnější, ale bradavky směřují nahoru, pod tričkem nikdo nic nepozná a že se stále jedná o operaci. Jeho přístup byl velmi citlivý, profesionální, spíš terapeutický. Myslím, že se sám snažil vyhodnotit, jestli trpí mé sebevědomí a modelace bude mít pozitivní dopad na mou psychiku, nebo jde jen o ‚zbytečné zdokonalení‘," říká Michaela. Právě díky jeho terapeutickému přístupu si uvědomila, jak jsou pro ni prsa důležitá.

Na nová prsa jsem si zvykala

Tři roky po zákroku hodnotí své rozhodnutí pozitivně. Neměla žádné komplikace a operace splnila její očekávání. Přijmutí "nových prsou" u ní byl ale postupný proces, zpočátku jí totiž připadala cizí. Dnes už je vnímá jako svou součást. "Byla jsem ráda, že mám plná prsa, že neplandají, byl to skvělý pocit. Zároveň jsem se styděla, že mám silikony. Snažila jsem se vybírat oblečení, ve kterém jsem na prsa neupozorňovala, aby někoho nenapadlo, že je mám umělá. Je pro mě nepřirozené lhát a chtěla jsem se vyhnout jakémukoli podezření okolí. Osobně to mám nastavené tak, že moje prsa nejsou veřejná věc. Považuji je za součást své intimity, ukážu je, komu chci, a mluvím o nich, s kým chci," říká.

Sebevědomí jí zvedly téměř okamžitě. "Pokaždé, když se svlékám před manželem, jdu do plavek nebo si vezmu podprsenku a prsa mi nevypadnou, jsem ráda, že ‚ty holky‘ mám," říká. Podle Měšťáka je zvýšení sebevědomí primárním cílem operace. "Kdyby takový účinek neměla, bylo by zbytečné ji dělat," míní. Michaela dodává, že i když je svým způsobem operace zbytečná, protože jde jen o estetiku, má velký vliv na psychiku. "A to není jedno, to se počítá," uzavírá.

Varování: Děti vám úplně překopou dosavadní život. Jak se neproměnit v rodičovskou zombie

Martin i Magdaléna doufají, že životní fáze, v níž se ocitli, je jen přechodným obdobím, které se zmírní nebo ustane. Rodičovství překopalo celý jejich dosavadní život, a i když své děti milují, nikdy si takovou únavu nedokázali představit. Stagnuje také jejich vztah. Běžná partnerská konverzace ustoupila neustálému vyjednávání o praktických věcech a rovnocenném rozdělení úkolů. Jak to přežít?

Foto: Shutterstock

Text: Klára Elšíková

"S manželkou spolu prakticky netrávíme čas, protože se snažíme udržovat domácnost, uklízet, vařit. Starší syn vyžaduje neustálou pozornost a špatně spí, stále si s ním musíme hrát. Dá se říci, že neexistuje rodinná konverzace," říká 33letý Martin, táta tříapůlletého syna a patnáctiměsíční dcery. 

"Takové klasické odpoledne vypadá tak, že kolem páté přijdu z práce, doma najdu jednu až tři plačící osoby, hračky, pleny, kapesníky, to vše na místech, o kterých si člověk nemyslí, že se tam vůbec mohou dostat. Snažím se děti zabavit, ženu uklidnit, něco třeba uvařit," svěřuje se Martin, který pracuje na vysoké škole. Dodává, že i když s manželkou tušil, že to bude těžké, realitu si představit nedokázal. 

Nikdy jsem si nemyslel, že únava z něčeho jiného než z fyzické aktivity je tak neskutečně jiná a náročná na zvládnutí.

"Nečekal jsem, že prakticky vymizí partnerský život, z člověka se stane zombie, co se přesouvá z místa na místo. Nikdy jsem si nemyslel, že únava z něčeho jiného než z fyzické aktivity je tak neskutečně jiná a náročná na zvládnutí," popisuje. Pocity, že "takhle to už dál nejde", přemáhají jeho i manželku několikrát týdně. "Děti jsou stále nemocné, ale i tak dost živé a těžko se unaví. Člověk je utahaný z práce, z chodu domácnosti, ze snahy udržovat nějaký společenský život. Poslední dobou si říkáme, že je to jen období, že to prostě musí ustat nebo se zklidnit," říká. 

Rodičovství je zkouška vztahu

Jak jí dá mateřství zabrat, nečekala ani kulturní manažerka Magdaléna, máma 21měsíčního Oty. "Hlavně jsem netušila, že tak rychle a snadno sklouzneme k tradičnímu nastavení, které představuje model ženy v domácnosti pečující o dítě a muže vydělávajícího peníze. Stávající systém sociální podpory a společenský úzus k tomu ale systematicky směřují. Když chce člověk vzdorovat a jít na to jinak, je to hrozně náročné," říká 31letá žena, která má jako kulturní manažerka velkou zodpovědnost za finance i další lidi.

Svůj současný vztah s partnerem popisuje jako krizi, která - když se zvládne - jejich partnerství posílí. "Je to velká zkouška vztahu, hlavně co do rovnoprávnosti a spravedlivého dělení péče o dítě a domácnost. Soustavně musíme komunikovat a vyjednávat," říká Magdaléna, která zpočátku neúnavně upozorňovala na výčet oněch "neviditelných úkonů", které musí provádět v domácnosti. 

"Pak jsem se naučila delegovat. Taky jsme museli začít plánovat, abychom byli schopní vůbec něco stihnout a zažít," popisuje a dodává, že rodičovství ovlivnilo úplně vše v jejím dosavadním životě. "Trávení volného času - který neexistuje, můj denní režim, to, s kým se stýkám, i to méně viditelné - základní hodnoty, to, jak chápu vlastní tělo a konečně sama sebe,"  vyjmenovává Magdaléna.

Dejte průchod emocím, ulevte si

Klienty vývojové psycholožky, traumaterapeutky a autorky blogu "Rodičovství… wtf?" Xenie Majznerové jsou právě rodiče, kteří potřebují s novou životní situací poradit. "Někteří dokonce upřímně litují, že nemohou své rozhodnutí změnit. Říkají, že kdyby věděli, co je v rodičovství čeká, raději by děti neměli," popisuje. "Jiní svého rozhodnutí nelitují, ale samotné rodičovství v nich vyvolává náročné emoce. Odhaluje tolik starých traumat a spouštěčů silných reakcí, které spotřebovávají spoustu energie, že jsou přehlcení a vyčerpaní."

Majznerová nicméně upozorňuje, že jakékoliv emoce, které rodičovství vyvolává, jsou v pořádku. Nejčastěji je to frustrace z toho, že něco není tak, jak by si pár přál. Řešení ale existují. "V první řadě můžeme změnit situaci, která nás frustruje. Pokud například víme, že nám chybí čas pro sebe, můžeme požádat rodinu nebo kamarádku, jestli by nám dítě nepohlídala," popisuje. Aby se její klienti ve svých pocitech vyznali a zjistili, co je frustruje, dává jim praktický domácí úkol:

"Napsat esej ‚O co přicházím, protože jsem teď máma nebo otec‘. Pomáhá to si přiznat pocity, které prožíváme, a že jsme opravdu něco ztratili. Uznáme tím své emoce a umožníme jim plynout," radí. Dalším řešením je pláč. "Když cítíme marnost, že situaci změnit nemůžeme, slzy jsou způsob, jak emocionální napětí uvolnit," vysvětluje. Třetím způsobem je agrese, kterou Majznerová doporučuje vybít ve hře. "Pořídit si boxovací pytel, chodit zpívat, tančit, běhat, zahrát si s dětmi polštářovou bitvu, křičet jako paviáni. Pomůže to jak dětem, tak rodičům," říká. Nejvíce terapeuticky pak podle ní působí hry, které napodobují naše obvyklé způsoby vyjádření frustrace. "Někdo preferuje křik, další dupání, třetí mlácení, čtvrtý trhání," vyjmenovává.

Doma nemusí být vždy uklizeno

Péče o partnerský vztah pak spočívá především ve společném trávení času. "Vztahu prospívá hra a rituály. Tedy aktivity, ve kterých neřešíme výsledek, ale užíváme si proces. Je to aktivní forma odpočinku, jako humor, poslouchání hudby, tanec, koncert, kino, restaurace. Rituálem může být rande jednou týdně nebo měsíčně, večerní film nebo konverzace, když děti usnou," radí odbornice.

Jako poslední zmiňuje Majznerová důležitost zeptat se sám sebe, zda nemá na naší frustraci podíl přesvědčení, které zčásti nebo úplně neodpovídá realitě. "Například víra, že doma musí být vždy uklizeno, že děti mají spát celou noc nebo že má být jídlo jen domácí." Taková přesvědčení můžeme podle Majznerové občas opustit a dát přednost jiným věcem: "Vztahu s dítětem, partnerem a vlastnímu odpočinku," vyjmenovává. 

Dříve měla rodina více rukou, dnešní rodiče jsou na to sami

Podle psycholožky to ale není primárně rodičovství jako takové, které musí být náročné. Na vině jsou podle ní podmínky, ve kterých dnes vychováváme děti. Zatímco dříve se o potomky staral celý kmen, dnes je to jeden či dva dospělí. "Moderní rodičovství vytváří velký tlak na rodiče, aby dítě respektovali, aby poskytovali dost kontaktu, aby plnili jeho potřeby a vytvářeli vhodné podmínky pro jeho vývoj. Pro takovou péči ale dítě potřebuje dospělého, na kterého má dobrou vazbu. To znamená, že není ve stresu, nemá depresi a je na potomka napojený v přítomném okamžiku. A to je pro běžného rodiče často sci-fi," vysvětluje. 

Málokterý rodič má vždy po ruce další dospělé, kteří se o dítě dokážou postarat, aby si zajistil nejzákladnější fyziologické potřeby, jako najíst se nebo si v klidu dojít na záchod. "Žijeme v nukleárních rodinách, z různých důvodů jako vzdálenost, práce nebo nezájem," říká Majznerová.

Jako řešení nabízí koncepci kaskádové péče kanadského vývojového psychologa Gordona Neufelda, která předpokládá hierarchii péče. "Když o dítě pečuje maminka, tatínek může pečovat o ni, prarodiče či kamarádi mohou pečovat o rodiče. Když o dítě pečuje tatínek, může o něj pečovat maminka. S tím souvisí tvorba lokálních komunit, nalezení náhradních babiček a dědečků," říká. 

Jiní to možná zvládají líp. Ne nezbytně.

Na to konto si Magdaléna s kamarádkami prvorodičkami založila svépomocnou skupinu Mámy sobě. "Je to pro mě zásadní podpora, nevím, jak bych se bez ní obešla," říká a utěšuje se tím, že je to jen období, na které bude s láskou vzpomínat. "Aspoň to tak všichni tvrdí," komentuje. Martin se zase utěšuje domněnkou, že podobně to mají i ostatní, jen o tom nemluví. 

"Je těžké přiznat si, jak je to pro mě náročné období?" říká Martin. "Třeba rodičovství jiní snášejí mnohem lépe a mají to třeba mnohem náročnější. Ale ve chvílích, kdy se mnou naše dítě nechce mluvit, ani trochu neposlouchá a vy se snažíte nedělat scény, nebo nedej bože sahat k násilí, v tom okamžiku se ocitám na hraně a zvažuji, co jsme udělali špatně," svěřuje se mladý otec

Pohled "zasloužilého" otce

Osmačtyřicetiletý Filip, táta dětí ve věku 12 a 15 let a pracovník v kulturní sféře, s odstupem času říká, že je pro spokojený rodinný život naprosto klíčové nikdy nespadnout do setrvačnosti, rutiny, neztratit zájem a pozornost. "Zkušenost naše i vrstevníků je taková, že rodičovství je natolik individuální záležitost, že se na to dobře připravit nelze. Musíte skočit, respektive jste vhozeni do vody a plavete," říká.

Důležité je mít také stále na paměti, že vše je přechodné. Žádné krize, nemoc, trabl tu nebudou věčně.

Vzpomíná, že největší zkouškou pro něj byly zpočátku rodičovství konflikty, které měli se ženou, pochybnosti a diskuse ohledně toho, zda oba dělají dost. "Na druhou stranu jsme ale pořád cítili, že to má smysl a že se učíme fungovat jako tým. Často jsme byli na prášky a málokdy to bylo doma ideální, ale tmelilo nás to a spojovalo," říká.

Udělejte si na sebe čas

Pro "zachování příčetné mysli" jsou podle něj nezbytné "malé záchranné rituály". Zatímco on měl své "tátovské čtvrtky", kdy se zdržel mimo domov, žena měla volné sobotní odpoledne, kdy sám vyrážel s dětmi ven. "Důležité je mít také stále na paměti, že vše je přechodné. Žádné krize, nemoc, trabl, tu nebudou věčně. Děti se vyvíjejí a proměňují rychle. Vždy jsem přátelům říkal: Neboj, za čtvrt, půl roku to bude jinak, on nebo ona se to naučí," popisuje. 

Psycholožka Majznerová říká, že kdyby se v aule plné rodičů zeptala, kdo alespoň jednou cítil, že mu před rodičovstvím bylo líp a po bezdětnosti se mu stýská, určitě by se zvedlo několik rukou. "Často si myslíme, že jsou to jen naše prožitky, které se ostatních netýkají. Když se jich na to ale v bezpečném prostředí zeptáme, zjistíme, že v tom nejsme sami," uzavírá. 

Vedoucí projektu: Petr Kořínek Autor námětu: Marek Pros Autoři textů: Magdaléna Daňková, Klára Elšíková, Petr Kořínek Eva Kupcová Ilustrace: Aliona Sasková Data: Johana Kofroňová, Aleš Vojíř Grafika a kódování: Jiří Kropáček

reklama
reklama