Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Herecký talent Anny Letenské, rozené Svobodové, byl předurčen samotným jejím původem. Narodila se do světa, kde vůně divadelních šminek a zvuk potlesku byly denním chlebem. Její rodiče, Marie a Oldřich Svobodovi, byli duší kočovného divadla, a tak malá Anička trávila dětství v neustálém pohybu, mezi kulisami a rekvizitami, kde jeviště bylo jejím hřištěm a role jejím přirozeným jazykem. Už jako dítě stávala na prknech, která znamenají svět, a nasávala atmosféru divadelního života se vší jeho romantikou i tvrdostí. Tyto rané zkušenosti u nejrůznějších divadelních společností, jako byla například společnost Suková–Kramuelová, kde získala své první angažmá v pouhých patnácti letech, z ní vykovaly herečku neobyčejné houževnatosti a všestrannosti.

Její cesta na vrchol však nebyla okamžitá. Vedla přes poctivou práci na oblastních scénách, které byly pro mnoho herců první republiky klíčovou školou řemesla. Zásadní pro ni bylo angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích, kde působila téměř deset let. Zde její talent plně rozkvetl. Nebyla jen další hezkou tvářičkou; její síla spočívala v neuvěřitelné schopnosti transformace. S lehkostí a přirozeností dokázala ztvárnit jak energické, temperamentní a plnokrevné ženy z lidu, tak i složité charakterní postavy. Její herectví bylo zemitě pravdivé a civilní, což ji odlišovalo od tehdejších stylizovaných div. Kritici i diváci oceňovali její smysl pro komiku, který nikdy nesklouzával k laciné karikatuře, ale vždy pramenil z hlubokého pochopení lidské povahy.

S rostoucí reputací přišla nevyhnutelná touha po metropoli. Po krátkých zastávkách v Olomouci, Bratislavě a na Kladně se konečně prosadila v Praze. Zlomovým okamžikem bylo angažmá ve Vinohradském divadle v roce 1939. Zde se zařadila mezi největší hvězdy a potvrdila svou pověst jedné z nejtalentovanějších hereček své generace. Její osobní život byl stejně dynamický. První manželství s hercem Ludvíkem Hrdličkou, který přijal umělecké jméno „Letenský“, jí přineslo nejen nové příjmení, ale i syna Jiřího. Přestože vztah skončil rozvodem, Anna dokázala s obdivuhodnou energií skloubit náročnou divadelní kariéru s rolí svobodné matky, což v tehdejší společnosti nebylo zdaleka samozřejmé.

Přestože divadlo zůstalo její celoživotní láskou, skutečnou celonárodní slávu jí přinesl až film. Debutovala sice už v roce 1937, ale zpočátku ji filmaři obsazovali především do menších, epizodních rolí hospodyň, služek a rázovitých paniček. Její komediální talent zde nemohl plně vyniknout. To se změnilo až na začátku 40. let. Role paní správcové v legendární Babičce (1940) nebo její výkon ve filmu Městečko na dlani (1942) ukázaly její obrovský potenciál. Diváci si zamilovali její neokázalý projev a schopnost dodat i vedlejší postavě jiskru a lidskost. Stala se symbolem obyčejné, ale silné české ženy, a právě v této poloze se navždy zapsala do srdcí publika. Netušila však, že její největší role se neodehraje před kamerou, ale v drsné realitě okupované vlasti.