Některé herečky dokázaly během krátké kariéry zazářit tak silně, že se jejich jména stala symbolem celé generace. O to tragičtější jsou příběhy těch, jejichž život předčasně ukončila nemoc, nehoda či osobní démoni. Za sebou zanechaly nejen filmové a divadelní role, ale také vzpomínky na nenaplněné sny a osudy, které mohly vypadat úplně jinak. Připomeňme si československé herečky, jejichž hvězda zhasla příliš brzy.
Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček
1 Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček
2 Osudy hvězd, které zhasly příliš brzy: Příběhy za oponou slávy
Na snímku: Ilustrační koláž portrétů hereček (zleva) Zorky Janů, Karoliny Slunéčkové a Anny Letenské. Všechny tři patřily k talentovaným osobnostem své doby, jejichž životy a slibné kariéry však byly předčasně a tragicky ukončeny poválečnou perzekucí, nemocí a popravou nacisty.
Sláva je pomíjivá a lesk filmových pláten často skrývá hluboké lidské tragédie. Ani bezmezný obdiv publika a záře reflektorů nejsou zárukou osobního štěstí. Historie československé kinematografie je plná jmen, která zářila jako komety na noční obloze – oslnivě, intenzivně, ale jen na krátký okamžik, než jejich světlo navždy pohltila tma. Tento článek je pohledem za oponu, do skutečných životů osmi výjimečných a talentovaných žen, jejichž životní pouť skončila náhle, nečekaně a příliš brzy. Jejich osudy jsou mrazivým svědectvím o tom, že ani největší talent a úspěch nedokážou ochránit před krutostí dějin, zákeřností nemoci, zničující silou pomluv nebo vlastními vnitřními démony.
Ponoříme se do příběhů, které spojuje nejen umělecký talent, ale i tragický konec. Co vede statečnou ženu, která se postavila nacistické moci, od filmových ateliérů přímo na popraviště? Jak se z dětské hvězdy, milované celým národem, stane oběť patologické žárlivosti, která vyústí v chladnokrevnou vraždu? Může sláva jedné sestry skutečně zničit život té druhé a dohnat ji k zoufalému skoku z okna? A jakou bolest skrývala duše éterické krásky, která ukončila svůj život kvůli anonymním dopisům plným zloby?
Tento článek neodhaluje pouze známá fakta, která lze najít v encyklopediích. Jde o hlubší sondu do jejich životů, lásek, nadějí a zklamání. Prozkoumáme zapomenuté detaily, osobní svědectví i mrazivé okolnosti jejich odchodů. Připravte se na vyprávění o statečnosti tváří v tvář gestapu, o boji s depresemi ve stínu slavnější sestry, o osudových láskách, které se staly zlatou klecí, i o tichém a statečném boji se zákeřnou nemocí daleko od domova. Jsou to příběhy, které dokazují, že realita je často mnohem dramatičtější než jakákoli filmová role.
3 Anna Letenská: Z prken kočovných scén na vrchol filmového nebe
Herecký talent Anny Letenské, rozené Svobodové, byl předurčen samotným jejím původem. Narodila se do světa, kde vůně divadelních šminek a zvuk potlesku byly denním chlebem. Její rodiče, Marie a Oldřich Svobodovi, byli duší kočovného divadla, a tak malá Anička trávila dětství v neustálém pohybu, mezi kulisami a rekvizitami, kde jeviště bylo jejím hřištěm a role jejím přirozeným jazykem. Už jako dítě stávala na prknech, která znamenají svět, a nasávala atmosféru divadelního života se vší jeho romantikou i tvrdostí. Tyto rané zkušenosti u nejrůznějších divadelních společností, jako byla například společnost Suková–Kramuelová, kde získala své první angažmá v pouhých patnácti letech, z ní vykovaly herečku neobyčejné houževnatosti a všestrannosti.
Její cesta na vrchol však nebyla okamžitá. Vedla přes poctivou práci na oblastních scénách, které byly pro mnoho herců první republiky klíčovou školou řemesla. Zásadní pro ni bylo angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích, kde působila téměř deset let. Zde její talent plně rozkvetl. Nebyla jen další hezkou tvářičkou; její síla spočívala v neuvěřitelné schopnosti transformace. S lehkostí a přirozeností dokázala ztvárnit jak energické, temperamentní a plnokrevné ženy z lidu, tak i složité charakterní postavy. Její herectví bylo zemitě pravdivé a civilní, což ji odlišovalo od tehdejších stylizovaných div. Kritici i diváci oceňovali její smysl pro komiku, který nikdy nesklouzával k laciné karikatuře, ale vždy pramenil z hlubokého pochopení lidské povahy.
S rostoucí reputací přišla nevyhnutelná touha po metropoli. Po krátkých zastávkách v Olomouci, Bratislavě a na Kladně se konečně prosadila v Praze. Zlomovým okamžikem bylo angažmá ve Vinohradském divadle v roce 1939. Zde se zařadila mezi největší hvězdy a potvrdila svou pověst jedné z nejtalentovanějších hereček své generace. Její osobní život byl stejně dynamický. První manželství s hercem Ludvíkem Hrdličkou, který přijal umělecké jméno „Letenský“, jí přineslo nejen nové příjmení, ale i syna Jiřího. Přestože vztah skončil rozvodem, Anna dokázala s obdivuhodnou energií skloubit náročnou divadelní kariéru s rolí svobodné matky, což v tehdejší společnosti nebylo zdaleka samozřejmé.
Přestože divadlo zůstalo její celoživotní láskou, skutečnou celonárodní slávu jí přinesl až film. Debutovala sice už v roce 1937, ale zpočátku ji filmaři obsazovali především do menších, epizodních rolí hospodyň, služek a rázovitých paniček. Její komediální talent zde nemohl plně vyniknout. To se změnilo až na začátku 40. let. Role paní správcové v legendární Babičce (1940) nebo její výkon ve filmu Městečko na dlani (1942) ukázaly její obrovský potenciál. Diváci si zamilovali její neokázalý projev a schopnost dodat i vedlejší postavě jiskru a lidskost. Stala se symbolem obyčejné, ale silné české ženy, a právě v této poloze se navždy zapsala do srdcí publika. Netušila však, že její největší role se neodehraje před kamerou, ale v drsné realitě okupované vlasti.
Reklama
4 Anna Letenská: Poslední klapka pod dozorem gestapa
Zatímco kariéra Anny Letenské na počátku čtyřicátých let stoupala ke hvězdám, Evropu pohlcoval stín nacismu a temnota druhé světové války se vkrádala i do osobních životů. Pro Annu se toto období stalo osudovým nejen profesně, ale především v osobní rovině. Nalezla nové štěstí po boku druhého manžela, architekta Vladislava Čalouna. Jejich láska však nerozkvétala v klidných časech. Byla to láska zrozená v době strachu a útlaku, která je oba přivedla na cestu tichého, ale odhodlaného odporu proti okupantům. Tento postoj, pramenící z hlubokého vlastenectví, se jim nakonec stal osudným.
Zlomový okamžik přišel po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Nacistická mašinérie rozpoutala peklo známé jako heydrichiáda, vlnu brutálních represí, zatýkání a poprav. Manželé Čalounovi, pohnuti soucitem a odvahou, poskytli pomoc rodině lékaře Břetislava Lyčky, který ošetřil jednoho z parašutistů zapojených do atentátu. Tento akt lidskosti byl v očích gestapa neodpustitelným zločinem. Netrvalo dlouho a udavačský systém zafungoval. Vladislav Čaloun byl zatčen a Annin svět se zhroutil. Věděla, že je jen otázkou času, kdy si přijdou i pro ni.
To, co následovalo, je jedním z nejmrazivějších příběhů české kinematografie. Když si pro ni gestapo v září 1942 skutečně přišlo, stalo se něco nečekaného. V té době natáčela komedii „Přijdu hned“ pod režijním vedením Otakara Vávry. Filmový producent Miloš Havel, vědom si komerčního potenciálu filmu a popularity Letenské, využil svých konexí a u vysokých nacistických úředníků vyjednal pro herečku dočasný odklad transportu. Podmínka byla krutá: Anna musela film dokončit. Gestapo souhlasilo, avšak za cenu naprosté kontroly. Každé ráno ji z věznice v Petschkově paláci, nechvalně proslulé brutálními výslechy, přiváželo auto do hostivařských ateliérů, a každý večer po poslední klapce ji odváželo zpět do cely, do světa nejistoty a strachu o život svůj i svého manžela.
Atmosféra během natáčení byla surrealistická a hrůzostrašná. Zatímco kamera běžela, Anna Letenská, věrna svému profesionálnímu mistrovství, hrála roli komické a rázné domovnice s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. Jakmile však režisér zakřičel „stop!“, úsměv z její tváře zmizel a nahradila ho maska tiché bolesti a beznaděje. Kolegové, kteří znali její situaci, s němou hrůzou přihlíželi jejímu utrpení. Svědectví Otakara Vávry a dalších členů štábu hovoří o neuvěřitelné síle a statečnosti ženy, která dokázala bavit diváky, zatímco jí samotné šlo o život. Po dokončení poslední scény se kruh uzavřel. Cesta zpět z ateliérů již nevedla dočasně do Petschkova paláce, ale na konečnou stanici – transportem přes Terezín do koncentračního tábora Mauthausen, symbolu nacistické zrůdnosti.
V Mauthausenu, v předpeklí na zemi, Anna Letenská podle svědectví přeživších vězňů neztratila svou důstojnost a vnitřní sílu. Snažila se povzbuzovat ostatní a udržet si naději, i když musela tušit, že její osud je zpečetěn. Tragický konec přišel 24. října 1942. V ten den byla spolu s dalšími desítkami odbojářů a jejich pomocníků zavražděna střelou do týla. Bylo jí pouhých 38 let. Její manžel Vladislav Čaloun byl popraven o několik měsíců později. Odkaz Anny Letenské tak překročil hranice umění. Stala se nejen ikonou filmového plátna, ale především symbolem mimořádné osobní odvahy a lidskosti tváří v tvář absolutnímu zlu. Její poslední film, groteskně nazvaný „Přijdu hned“, měl premiéru až dva měsíce po její smrti, jako tichá a tragická tečka za životem, který zhasl v plné síle.
5 Zorka Janů: Ve stínu sestry: Talentovanější než Lída Baarová?
Život Zorky Janů, vlastním jménem Zory Babkové, byl od samého počátku definován srovnáváním. Narodila se jako mladší sestra oslnivé, extrovertní a ambiciózní Lídy Baarové, která se měla stát jednou z největších, ale i nejkontroverznějších hvězd československého filmu. Zatímco Lída byla ztělesněním vitality a sebevědomí, Zorka byla její pravý opak – citlivá, introvertní a křehká duše, která se pohybovala světem s tichou plachostí. Jejich sesterský vztah byl hluboce komplikovaný, protkaný obdivem, láskou, ale i neustálým pocitem méněcennosti ze Zorčiny strany. Vzhlížela ke své starší sestře jako k nedostižnému idolu, ale zároveň celý život prožila v jejím dominantním stínu, což se stalo zdrojem jejích největších vnitřních bojů.
Navzdory tomu, že stála ve stínu slavnější sestry, Zorčin vlastní talent byl nepopiratelný a pro mnohé odborníky i kolegy dokonce výraznější. Její herecká kariéra se začala slibně rozvíjet už na konci 30. let. Zazářila v dnes již klasických filmech jako „Škola, základ života“ nebo „Cech panen kutnohorských“. Její krása byla jemnější a oduševnělejší než Lídina a její herecký projev se vyznačoval hlubokou citlivostí a přirozeností. Angažmá v prestižním Vinohradském divadle bylo potvrzením jejích kvalit. Mnozí pamětníci, včetně kritiků a hereckých kolegů, se shodovali, že Zorka měla potenciál svou sestru umělecky překonat. Její schopnost vcítit se do postavy a vyjádřit složité emoce beze slov byla mimořádná.
Pod povrchem slibně se rozvíjející kariéry se však odehrávalo tiché a bolestivé drama. Zorka vedla neustálý boj s vnitřními démony, který se stal jejím celoživotním údělem. Její osobní deníky, které si pečlivě vedla, jsou srdcervoucím svědectvím o boji s těžkými depresemi, paralyzujícími úzkostmi a pocity osamělosti. Křehká psychika byla navíc zasažena poruchou příjmu potravy. Podle rodinných vzpomínek tuto nemoc odstartovala zdánlivě nevinná, ale pro Zorku zraňující poznámka její sestry Lídy o její váze. Tato věta, pronesená možná bez zlého úmyslu, se v citlivé duši mladé dívky proměnila v posedlost a touhu po dokonalosti, která ji pomalu ničila.
Její pocity bezcennosti a osamělosti ještě prohlubovaly nenaplněné a často nešťastné milostné vztahy. Hledala lásku a oporu, ale její citové vazby, například s režisérem Františkem Salzerem nebo hercem Karlem Högerem, končily zklamáním a zanechávaly v jejím srdci další jizvy. Každý neúspěch ve vztahu pro ni byl potvrzením, že není hodna lásky. K těmto psychickým strastem se pravděpodobně přidaly i fyzické problémy. Některé teorie naznačují, že mohla trpět nediagnostikovanou leukémií, která by vysvětlovala její chronickou únavu a křehkost. Zorka Janů tak byla ženou dvou tváří: na jevišti a před kamerou zářila jako nadějná hvězda, ale v soukromí sváděla tichý a zoufalý boj, o kterém vědělo jen pár nejbližších.
6 Zorka Janů: Prokletí jména Baarová
Konec druhé světové války přinesl osvobození, ale také vlnu spravedlivé i nespravedlivé odplaty. Období poválečných retribucí, zaměřené na potrestání kolaborantů a zrádců, se stalo pro rodinu Babkovu noční můrou. Stín, který na ně uvrhla Lída Baarová svým nechvalně proslulým vztahem s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a kariérou v nacistickém Německu, dopadl na všechny její členy s drtivou silou. Nenávist společnosti, která se soustředila na jméno Baarová, nerozlišovala. Matka Ludmila zemřela na následky infarktu během policejního výslechu, otec přišel o nohu a samotná Lída skončila ve vězení. Pro Zorku, která se svou sestrou neměla politicky nic společného, to byl začátek konce.
Nejkrutějším paradoxem Zorčina osudu bylo, že ona sama chováním své sestry během války hluboce opovrhovala. Dochovaný policejní protokol z výslechu v říjnu 1945 odhaluje šokující skutečnost: Zorka vypovídala proti Lídě. Její svědectví bylo upřímné a kritické, jasně se distancovala od sestřiných morálních selhání. Cítila se zrazena a ponížena tím, co Lída způsobila jejich rodině a pověsti. Přesto jí to nebylo nic platné. Pro veřejnost, kolegy i úřady byla a navždy zůstala „sestrou té kolaborantky“. Byla souzena a odsouzena na základě pokrevního pouta, nikoli vlastních činů. Stala se obětí kolektivní viny, symbolem, na němž si frustrovaná společnost vybíjela svůj hněv.
Poslední a definitivní ránu její už tak křehké psychice zasadil svět, který milovala nejvíce – divadlo. Po válce jí bylo znemožněno pokračovat v herecké práci. Dveře divadel, kde ještě nedávno sklízela ovace, se před ní zavřely. Klíčovým momentem, který zlomil její vůli žít, bylo setkání s vlivným hereckým kolegou Václavem Vydrou starším. Ten jí měl údajně přímo a bezcitně zakázat vstup do divadla se slovy, která se jí vryla do duše jako rozžhavené železo: „Sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří!“. Toto veřejné ponížení a zavržení ze strany vlastních kolegů, z nichž mnozí ji předtím obdivovali, bylo poslední kapkou. V atmosféře strachu a konformismu se nikdo neodvážil postavit se za ni. Byla obětována na oltář „očisty“ národa.
Ztráta smyslu života, profesní i lidské zavržení a nahromaděná bolest z rodinné tragédie ji uvrhly do hluboké apatie a zoufalství. Poslední dny trávila v izolaci rodinné vily na Hanspaulce, kterou pro rodinu nechala postavit právě Lída. V březnu 1946, ve věku pouhých 24 let, ukončila své trápení skokem z okna. Její smrt byla tichým, tragickým epilogem příběhu o nespravedlnosti a krutosti, kde cejch jednoho člena rodiny dokázal zničit nevinný život. Obě sestry, které od sebe v životě dělila sláva i morální postoje, nakonec spočinuly vedle sebe ve společném hrobě. Zorka Janů se stala symbolem toho, jak devastující může být, když se jméno stane prokletím.
Reklama
7 Libuše Zemková: Éterická krása filmového plátna padesátých let
Libuše Zemková vstoupila do světa československého filmu jako zjevení. Její původ v kulturně založené rodině, kde otec Oldřich Zemek byl uznávaným spisovatelem a legionářem, jí poskytl inspirativní zázemí a vštípil lásku k umění. Svou uměleckou dráhu započala již v dětství na divadelních prknech v Brně, kde se projevoval její přirozený talent. Po přestěhování rodiny do Prahy bylo studium na konzervatoři logickým krokem. Její krása byla neobyčejná – éterická, jemná a fotogenická, což ji předurčovalo pro filmovou kameru. Nebyla to však jen krásná tvář; její herecký projev byl civilní, přirozený a prostý jakékoli manýry.
Její kariéra nabrala po druhé světové válce raketový vzestup. Už jedna z jejích prvních velkých rolí v detektivní komedii „Čtrnáctý u stolu“ z roku 1943 naznačila její potenciál. Opravdovou hvězdou se však stala v poválečném období. Filmaři si ji oblíbili pro její schopnost ztvárnit mladé, moderní ženy s vnitřní silou a noblesou. Zářila v historických dramatech jako „Housle a sen“, kde ztvárnila postavu zamilované Henrietty, i v psychologických sondách, jako byl film „Až se vrátíš…". Stala se jednou z nejvýraznějších a nejkrásnějších tváří své generace, symbolem naděje a nového začátku v zemi, která se vzpamatovávala z válečných hrůz.
Významnou kapitolou její kariéry byla spolupráce s jedním z největších režisérů té doby, Otakarem Vávrou. Ten ji obsadil do své velkolepé husitské trilogie, která se stala jedním z pilířů československé kinematografie 50. let. Ve filmech „Jan Hus“ a „Jan Žižka“ ztvárnila roli dvorní dámy. Ačkoliv se nejednalo o hlavní role, její přítomnost na plátně byla nezapomenutelná. Její vznešený zjev a kultivovaný projev dokonale zapadaly do historického kontextu a dodávaly filmům na autenticitě a vizuální přitažlivosti. Účast v tomto monumentálním projektu potvrdila její status přední herečky a zařadila ji mezi elitu tehdejšího filmového světa.
Její poslední filmovou rolí, která se zároveň stala jakýmsi symbolickým rozloučením s filmovým plátnem, byla postava exotické krásky Servinaz v česko-bulharské pohádce „Legenda o lásce“ z roku 1956. Tento snímek, natočený na motivy díla tureckého básníka Nâzıma Hikmeta, jí poskytl příležitost ukázat jinou polohu jejího herectví. Její postava byla plná vášně a tajemství. Krátce po premiéře tohoto filmu se však Libuše Zemková z veřejného života téměř úplně stáhla. Zářivá hvězda, která na plátně ztělesňovala sny a touhy poválečné generace, se náhle a bez zjevného důvodu odmlčela, zanechávajíc za sebou řadu otázek a pocit nedokončeného příběhu.
8 Libuše Zemková: Život, který zhasl v tichosti a příliš náhle
Na snímku: Libuše Zemková (Henrietta Astfeldová) a Jaromír Spal (Josef Slavík) ve filmu Housle a sen (1946) režiséra Václava Kršky.
Poté, co Libuše Zemková v roce 1956 dotočila svůj poslední film, se po ní doslova slehla zem. Pro veřejnost, která ji zbožňovala pro její krásu a talent, byl její odchod ze scény naprostou záhadou. Herečka na vrcholu slávy, které ležel filmový svět u nohou, se dobrovolně stáhla do ústraní. Důvody tohoto kroku nebyly nikdy plně objasněny a staly se předmětem spekulací. S největší pravděpodobností se rozhodla dát přednost osobnímu životu a rodině. Provdala se za Jiřího Sobotku a přijala jeho příjmení. Zdálo se, že vyměnila záři reflektorů za klid a soukromí manželského života, daleko od zvědavých očí veřejnosti a náročného světa filmu a divadla.
Její tichý život v ústraní však netrval dlouho. Na jaře roku 1960 zasáhla československou kulturní scénu šokující zpráva. Libuše Zemková, žena, která na plátně představovala ztělesnění života a krásy, náhle a naprosto nečekaně zemřela. Její smrt byla o to tragičtější, že přišla v pouhých 35 letech, ve věku, kdy měla mít celý život ještě před sebou. Pro veřejnost, která si ji pamatovala jako oslnivou hvězdu, to byl blesk z čistého nebe. Vzhledem k jejímu stažení z veřejného života nikdo netušil, že by mohla mít jakékoli zdravotní problémy. Ticho, které kolem sebe v posledních letech vytvořila, bylo prolomeno tou nejsmutnější možnou zprávou.
Příčina jejího předčasného odchodu byla tragická a bolestně prozaická. Nebyla za ní žádná skrytá nemoc, o které by se dlouho vědělo, ani dramatická nehoda. Osudnou se jí staly fatální zdravotní komplikace způsobené mimoděložním těhotenstvím. Tato náhlá a akutní zdravotní příhoda ukončila její život dříve, než jí lékaři stihli účinně pomoci. Smrt, která přišla tak náhle a z tak nečekaného důvodu, zanechala v jejích blízkých i v celé společnosti pocit hluboké nespravedlnosti a smutku. Příběh krásné herečky, která toužila po rodinném štěstí, tak skončil tou největší možnou tragédií.
Odkaz Libuše Zemkové, přestože její kariéra trvala sotva desetiletí, zůstává nesmazatelnou součástí historie českého filmu. Její příběh je mementem křehkosti života, který může vyhasnout na samém vrcholu tvůrčích i osobních sil. Ačkoliv se sama rozhodla odejít ze světel ramp, její role zůstaly živé na filmovém plátně a uchovaly její krásu a talent pro další generace. Její osud připomíná, že za každou zářící hvězdou se skrývá lidská bytost se svými touhami, sny, ale i zranitelností. Libuše Zemková tak zůstává v paměti nejen jako jedna z nejkrásnějších hereček své doby, ale také jako tichá připomínka toho, jak blízko vedle sebe mohou stát sláva a tragédie.
9 Karolina Slunéčková: Temperamentní "Sluníčko" českého divadla a televize
Na snímku: Herečka Karolina Slunéčková na portrétní fotografii ze 60. let. Ztvárnila zde svou životní roli Margarety (Kočka na rozpálené plechové střeše, 1966), v níž naplno projevila svůj temperament a hereckou inteligenci a která se zapsala do dějin českého divadla.
Karolina Slunéčková, pro přátele a kolegy jednoduše Karolka, byla živel, jehož energie a temperament se otiskly do každé role, kterou ztvárnila. Její dětství nebylo snadné. Vyrůstala v Ústí nad Labem, kde její rodiče provozovali restauraci, a toto prostředí ji naučilo bezprostřednosti a komunikativnosti. Klíčovou a formující zkušeností pro ni byla druhá světová válka, kdy kvůli německému záboru Sudet musela navštěvovat německou školu. Tato drsná lekce ji naučila houževnatosti a schopnosti přizpůsobit se, vlastnostem, které později zúročila na jevišti i v životě. Její povaha byla dokonalým spojením elegance dámy a energie obyčejné holky od rány.
Po studiích na pražské DAMU zakotvila v roce 1956 v Divadle na Vinohradech, které se stalo její domovskou scénou na celý život. Zde se rychle vypracovala mezi největší a nejobdivovanější hvězdy souboru. Její herecký rejstřík byl neobyčejně široký. Dokázala s bravurou zahrát jak komediální, tak i hluboce dramatické postavy. Její životní divadelní rolí se stala postava Maggie v legendární hře Tennesseeho Williamse „Kočka na rozpálené plechové střeše“. V této roli, kde polovinu představení odehrála jen v černém kombiné, mohla naplno projevit svůj temperament, smyslnost i hereckou inteligenci. Její výkon byl elektrizující a na desítky let se zapsal do dějin českého divadla.
Zatímco na divadle ztvárňovala velké, osudové ženy, film a televize ji proslavily u široké veřejnosti v poněkud jiné poloze. Režiséři ji často obsazovali do rolí energických, upovídaných a sympatických žen z lidu. Nezapomenutelnou se stala především díky seriálu „Žena za pultem“, kde ztvárnila postavu prodavačky Zdeny, kolegyně hlavní hrdinky Anny Holubové. I v této vedlejší roli dokázala vytvořit plnokrevnou a zapamatovatelnou postavu, která si získala srdce diváků. Její herectví bylo vždy plné života, humoru a nakažlivého optimismu, což z ní činilo jednu z nejoblíbenějších hereček své generace.
V příkrém kontrastu k dramatickým osudům mnoha jejích kolegyň byl osobní život Karoliny Slunéčkové harmonický a naplněný. Její manželství s hercem Rudolfem Vodrážkou bylo stabilní a láskyplné, bez skandálů a afér. Společně vychovali syna Rudolfa a jejich velkou vášní bylo chalupaření. Zatímco v Praze byla elegantní dámou, která milovala módu, klobouky a šátky, na chalupě ve Lnářích se měnila v obyčejnou ženu, která si užívala klid a práci na zahradě. Její přátelé, jako například Jiřina Jirásková, vzpomínali na její spontánnost a smysl pro humor. Byla ztělesněním životní radosti, což jí vysloužilo přiléhavou přezdívku „Sluníčko“.
Reklama
10 Karolina Slunéčková: Předtucha, která se stala noční můrou
Na snímku: Herečka Karolina Slunéčková na nedatovaném portrétním snímku
Pod veselou a energickou slupkou „Sluníčka“ se však skrýval hluboký a celoživotní stín. Karolina Slunéčková žila v neustálém, panickém strachu z rakoviny plic. Tato úzkost nebyla pouhou hypochondrií; měla reálný základ v rodinné anamnéze. Její otec, kterého velmi milovala, na tuto zákeřnou nemoc zemřel, a ona byla přesvědčená, že ji čeká stejný osud. Tento strach se stal její temnou obsesí, která ovlivňovala její život a myšlenky mnohem více, než kdokoli z jejího okolí tušil.
Její obavy se dramaticky prohloubily po smrti její blízké přítelkyně a kolegyně, herečky Niny Popelíkové. Ta zemřela právě na rakovinu plic, a pro Karolinu to bylo jako zhmotnění její nejhorší noční můry. Viděla v osudu své kamarádky předobraz vlastního konce. Tento zážitek její úzkost ještě více zesílil a proměnil ji v neustále přítomnou hrozbu. Bylo to jako zlověstná předtucha, která ji pronásledovala na každém kroku a nedovolila jí naplno se radovat ze života, přestože navenek stále působila jako ztělesnění optimismu a vitality.
Nakonec se stalo to, čeho se celý život děsila. Lékaři jí skutečně diagnostikovali rakovinu plic. V momentě, kdy se její nejhorší obavy naplnily, však projevila neuvěřitelnou vnitřní sílu a statečnost. Místo toho, aby se zhroutila, rozhodla se s nemocí bojovat. Odmítala si připustit, že by ji mohla porazit. S obdivuhodnou vůlí pokračovala v práci, hrála v divadle, natáčela v televizi a snažila se žít tak normálně, jak jen to bylo možné. Svou nemoc tajila před veřejností a snažila se ji nepřipouštět ani sama před sebou, jako by věřila, že když ji bude ignorovat, ztratí svou moc.
Její poslední dny a týdny jsou dojemným svědectvím o její nezlomné povaze. Kolegyně Jiřina Jirásková a Stella Zázvorková vzpomínaly, jak i v pokročilém stádiu nemoci, kdy byla fyzicky zdevastovaná, neztrácela svůj půvab, eleganci a smysl pro humor. Její syn Rudolf popisoval, jak do poslední chvíle plánovala budoucnost. Ještě týden před svou smrtí přišla do divadla, plná naděje a přesvědčení, že se brzy vrátí na jeviště, na prkna, která tolik milovala. Tento návrat se však již nikdy neuskutečnil. Karolina Slunéčková zemřela 11. června 1983 ve věku pouhých 49 let. Její odchod byl pro všechny, kdo ji znali, obrovským šokem. „Sluníčko“ českého divadla a filmu sice zhaslo, ale její nakažlivá energie a teplo, které rozdávala, zůstaly v paměti diváků i kolegů navždy.
11 Jana Rybářová: Křehká Anička, která okouzlila národ
Na snímku: Herečka Jana Rybářová (1936–1957) na nedatovaném portrétu. Proslavila se rolí Aničky ve filmu Stříbrný vítr (1954) a stala se symbolem dívčí křehkosti 50. let. Měla baletní průpravu a hrála na klavír. Její kariéru v Realistickém divadle a ve filmu ukončila sebevražda.
Jana Rybářová byla ztělesněním dívčí nevinnosti a křehké krásy. Její umělecká dráha začala pohybem; od dětství se s velkým nadšením a talentem věnovala baletu. Navštěvovala přípravku Národního divadla a později studovala na taneční konzervatoři, kde rozvíjela svou ladnost a disciplínu. Současně s tancem ji však stále více přitahovalo divadlo. Její jemný zjev, velké, melancholické oči a oduševnělý výraz ji předurčovaly pro role romantických a citlivých hrdinek. Byla jako postava z básně, křehká a éterická bytost, která jako by do drsného světa ani nepatřila.
Osudovým se pro ni stalo setkání s režisérem Václavem Krškou. Ten v ní okamžitě rozpoznal ideální představitelku pro roli Aničky v chystané filmové adaptaci básnického románu Fráni Šrámka „Stříbrný vítr“. Film z roku 1954 se stal okamžitě po svém uvedení kultovní záležitostí a z tehdy osmnáctileté Jany udělal přes noc celonárodní hvězdu. Její ztvárnění Aničky bylo tak přesvědčivé a přirozené, že se pro diváky stala symbolem mládí, první lásky a melancholické něhy. Role jí dokonale sedla, protože v ní nemusela nic hrát – byla to ona sama, se svou plachostí a vnitřní čistotou.
Její herectví bylo jedinečné právě v této autenticitě. Na rozdíl od mnoha hereček své doby, které oslňovaly temperamentem a dramatickými gesty, síla Jany Rybářové spočívala v tichosti a vnitřním prožitku. Vždy hrála postavy, které rezonovaly s její vlastní povahou: éterické, zranitelné, citlivé a čisté dívky, které se teprve seznamují se složitostí a bolestí světa dospělých. Stala se ikonou a symbolem romantiky 50. let, ztělesněním ideálu dívčí krásy a nevinnosti v době, která jinak přála budovatelským a ideologickým tématům. Její popularita byla obrovská, diváci ji zbožňovali a psali jí stovky dopisů.
Po oslnivém debutu ve Stříbrném větru se její kariéra slibně rozvíjela. Získala angažmá v Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo) a objevila se v několika dalších filmech, často pod režijním vedením svého objevitele Václava Kršky. Zahrála si například v historických filmech „Dalibor“ nebo „Proti všem“. Zdálo se, že má před sebou velkou budoucnost a že se zařadí mezi největší hvězdy československého filmu. Nikdo v té době netušil, že pod povrchem tohoto pohádkového úspěchu se skrývá duše, která není na tíhu slávy a pozornosti vůbec připravená.
12 Jana Rybářová: Smrt zrozená z jedu pomluv a žárlivosti
Na snímku: Jana Rybářová (Anička) a Eduard Cupák (Jan Ratkin) ve filmu Stříbrný vítr režiséra Václava Kršky, který měl premiéru v roce 1954.
Zářivý lesk slávy měl pro Janu Rybářovou i svou odvrácenou, temnou tvář. Náhlá popularita, která ji katapultovala mezi největší hvězdy, se pro její křehkou a plachou povahu stala nesnesitelným břemenem. Byla introvertní a citlivá, toužila po klidu a soukromí, ale místo toho se ocitla pod neustálým drobnohledem veřejnosti. Každý její krok byl sledován, každý úsměv analyzován. Nedokázala se vyrovnat se ztrátou anonymity a s tlakem, který s sebou status celebrity přinášel. Zatímco na plátně působila jako sebevědomá hrdinka, v reálném životě byla plná pochybností a nejistoty.
Hlavní příčinou její tragédie se však stal nešťastný milostný vztah a následný psychický teror. Hluboce se zamilovala do ženatého operního pěvce a herce Přemysla Kočího. Jejich vztah byl tajný a plný překážek, což jen prohlubovalo její pocity úzkosti. Nejhorší však byla reakce Kočího manželky. Ta, pohlcena patologickou žárlivostí, rozpoutala proti mladé herečce krutou kampaň. Začala jí psát anonymní, nenávistné dopisy plné výhrůžek, urážek a pomluv. Pro citlivou duši Jany Rybářové to byly rány, které nedokázala snést. Každý další dopis byl jako další dávka jedu, která pomalu otravovala její mysl a brala jí veškerou chuť do života.
Zoufalství a beznaděj vyvrcholily v osudnou noc z 11. na 12. února 1957. Jana Rybářová, zlomená psychickým nátlakem a nešťastnou láskou, už neviděla žádné jiné východisko. Ve svém bytě se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život. Pustila si plyn a navždy tak unikla ze světa, který pro ni byl příliš krutý. Bylo jí necelých 21 let. Největší a nejkrutější ironií osudu je skutečnost, která vyšla najevo až později. Právě v den její smrti, nebo jen o několik hodin později, se jí chystal režisér Jiří Weiss nabídnout hlavní roli ve filmu „Vlčí jáma“. Byla to komplexní, dramatická role, která by její kariéru posunula na zcela novou úroveň a vymanila by ji ze škatulky křehkých dívek. Tato životní šance však přišla o pár hodin pozdě.
Smrt mladé a milované herečky způsobila v celé společnosti obrovský šok a vlnu smutku. Tisk byl plný dohadů o příčinách jejího zoufalého činu. Její příběh se stal tragickým mementem, varováním před zničující silou zlých slov, pomluv a lidské zášti. Jana Rybářová se stala symbolem nejen promarněného talentu, ale především obětí psychické šikany v době, kdy se o takových věcech veřejně nemluvilo. Její osud je dodnes připomínkou toho, že i zdánlivě nehmotná slova mohou mít smrtící následky a že za nejzářivějším úsměvem se může skrývat nejhlubší bolest.
12 Jana Rybářová: Smrt zrozená z jedu pomluv a žárlivosti
Na snímku: Jana Rybářová (Anička) a Eduard Cupák (Jan Ratkin) ve filmu Stříbrný vítr režiséra Václava Kršky, který měl premiéru v roce 1954.
Zářivý lesk slávy měl pro Janu Rybářovou i svou odvrácenou, temnou tvář. Náhlá popularita, která ji katapultovala mezi největší hvězdy, se pro její křehkou a plachou povahu stala nesnesitelným břemenem. Byla introvertní a citlivá, toužila po klidu a soukromí, ale místo toho se ocitla pod neustálým drobnohledem veřejnosti. Každý její krok byl sledován, každý úsměv analyzován. Nedokázala se vyrovnat se ztrátou anonymity a s tlakem, který s sebou status celebrity přinášel. Zatímco na plátně působila jako sebevědomá hrdinka, v reálném životě byla plná pochybností a nejistoty.
Hlavní příčinou její tragédie se však stal nešťastný milostný vztah a následný psychický teror. Hluboce se zamilovala do ženatého operního pěvce a herce Přemysla Kočího. Jejich vztah byl tajný a plný překážek, což jen prohlubovalo její pocity úzkosti. Nejhorší však byla reakce Kočího manželky. Ta, pohlcena patologickou žárlivostí, rozpoutala proti mladé herečce krutou kampaň. Začala jí psát anonymní, nenávistné dopisy plné výhrůžek, urážek a pomluv. Pro citlivou duši Jany Rybářové to byly rány, které nedokázala snést. Každý další dopis byl jako další dávka jedu, která pomalu otravovala její mysl a brala jí veškerou chuť do života.
Zoufalství a beznaděj vyvrcholily v osudnou noc z 11. na 12. února 1957. Jana Rybářová, zlomená psychickým nátlakem a nešťastnou láskou, už neviděla žádné jiné východisko. Ve svém bytě se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život. Pustila si plyn a navždy tak unikla ze světa, který pro ni byl příliš krutý. Bylo jí necelých 21 let. Největší a nejkrutější ironií osudu je skutečnost, která vyšla najevo až později. Právě v den její smrti, nebo jen o několik hodin později, se jí chystal režisér Jiří Weiss nabídnout hlavní roli ve filmu „Vlčí jáma“. Byla to komplexní, dramatická role, která by její kariéru posunula na zcela novou úroveň a vymanila by ji ze škatulky křehkých dívek. Tato životní šance však přišla o pár hodin pozdě.
Smrt mladé a milované herečky způsobila v celé společnosti obrovský šok a vlnu smutku. Tisk byl plný dohadů o příčinách jejího zoufalého činu. Její příběh se stal tragickým mementem, varováním před zničující silou zlých slov, pomluv a lidské zášti. Jana Rybářová se stala symbolem nejen promarněného talentu, ale především obětí psychické šikany v době, kdy se o takových věcech veřejně nemluvilo. Její osud je dodnes připomínkou toho, že i zdánlivě nehmotná slova mohou mít smrtící následky a že za nejzářivějším úsměvem se může skrývat nejhlubší bolest.
Reklama
13 Jana Nováková: Česká Audrey Hepburn s touhou dobýt svět
Na snímku: Jana Nováková jako anglická dívka Patricia a Jiří Bednář v jedné ze scén válečného filmu Nebeští jezdci (1968). Snímek o československých letcích v RAF byl pro Novákovou poslední rolí v československém filmu před jejím tragickým úmrtím v Německu.
Jana Nováková byla zjevením, které v polovině 60. let vneslo do československého filmu závan světové elegance a modernosti. Nebyla jen krásnou tváří; byla dívkou mnoha talentů a obrovských ambicí. Věnovala se sportu, psala básně pod vedením samotného Františka Hrubína a původně chtěla studovat medicínu. Jejími velkými vzory byly hollywoodské ikony Audrey Hepburn a Kim Novak, jejichž styl a šarm se snažila napodobit, ale zároveň jim dodávala vlastní, jedinečnou jiskru. Byla inteligentní, cílevědomá a odhodlaná prorazit.
Její nástup na filmové nebe byl raketový. V polovině 60. let, v době, kdy československá nová vlna bořila staré konvence, se stala jedním z jejích nejvýraznějších symbolů. Zlomový byl pro ni konkurz na roli krásné Mabel v parodické komedii „Fantom Morrisvillu“. Zde dokázala porazit na 400 konkurentek, včetně tehdejšího sex-symbolu Olgy Schoberové. Její úspěch nebyl náhodný. Na každou roli se pečlivě a profesionálně připravovala, učila se jazyky a zdokonalovala svůj herecký projev. Nebyla jen pasivní kráskou; byla aktivní tvůrkyní svých postav.
Nejvíce se do paměti diváků zapsala rolí anglické dívky Patricie v kultovním a tragickém snímku „Nebeští jezdci“. Tento film o československých letcích v RAF jí poskytl příležitost ukázat nejen svou krásu, ale i citlivost a hereckou hloubku. Její postava, plná lásky a smutku, se stala srdcem celého filmu. Jana Nováková dokonale ztělesňovala typ západní, svobodomyslné a elegantní dívky, což ji činilo v kontextu tehdejšího Československa ještě fascinující. Stala se symbolem světa, po kterém mnozí toužili, ale který byl za železnou oponou nedosažitelný.
Jana Nováková se však nechtěla spokojit s úspěchem doma. Její ambice mířily mnohem výše. Toužila po mezinárodní kariéře, po Hollywoodu, po světě velkého filmu. Byla přesvědčená, že klíčem k tomuto snu je sňatek s bohatým a vlivným cizincem, který by jí otevřel dveře do světa. Tato touha po úniku z šedivé reality socialistického Československa a po dobytí filmového světa se stala její hlavní motivací, ale bohužel i předehrou k jejímu tragickému konci. Byla jako Ikarus, který se rozhodl letět příliš blízko ke slunci.
14 Jana Nováková: Vražda ve zlaté kleci mnichovské vily
Na snímku: Česká herečka Jana Nováková na portrétním snímku z roku 1968, krátce před svou tragickou smrtí.
Ve své touze po mezinárodní kariéře a životě na Západě udělala Jana Nováková osudový krok. Seznámila se a následně provdala za německého podnikatele Eugena Grubera. Byl o 40 až 45 let starší, bohatý a zdánlivě představoval vstupenku do světa, o kterém snila. Přestěhovala se za ním do luxusní vily v Mnichově a díky jeho kontaktům skutečně začala získávat menší role v německých a rakouských filmech. Zdálo se, že její plán vychází a že je na nejlepší cestě dobýt evropskou kinematografii.
Luxusní život po boku bohatého manžela se však velmi rychle proměnil ve zlatou klec. Eugen Gruber se projevil jako patologicky žárlivý tyran. Janu neustále kontroloval, sledoval každý její krok a omezoval její svobodu. Jeho žárlivost byla chorobná a projevovala se i na veřejnosti. Jezdil za ní na natáčení a dělal jí hysterické scény před celým štábem, jako například při natáčení „Nebeských jezdců“ nebo během její práce v Hamburku. Ponižoval ji a snažil se ji izolovat od okolního světa. Z vysněného života se stalo peklo plné napětí, hádek a psychického teroru.
Tragédie vyvrcholila v prosinci 1968. Janě bylo pouhých 20 let a nechtěla se smířit s životem ve zlaté kleci. Údajně se zamilovala do svého vrstevníka a rozhodla se, že manžela opustí a požádá o rozvod. Chtěla zpět svou svobodu a svůj život. Během jedné z prudkých hádek, které byly v jejich vztahu na denním pořádku, však situace eskalovala do krajnosti. Žárlivostí a strachem ze ztráty kontroly nepříčetný Gruber vytáhl zbraň a svou mladou ženu zastřelil. Některé zdroje uvádějí, že ji nejprve uškrtil. Ihned poté obrátil zbraň proti sobě a spáchal sebevraždu.
Oficiální verze uzavřela případ jako vraždu a sebevraždu z vášně. Kolem jejich smrti se však objevily i alternativní teorie. Některé z nich naznačují, že Eugen Gruber mohl být zapleten do nelegálního obchodu se zbraněmi a že jejich smrt nemusela být jen výsledkem žárlivosti, ale mohla souviset s jeho temnými obchody a snahou umlčet nepohodlnou svědkyni. Ať už byla pravda jakákoli, život jedné z nejnadanějších a nejambicióznějších českých hereček vyhasl v pouhých dvaceti letech. Její smrt zůstává dodnes obestřena tajemstvím a je tragickým mementem o tom, jak se sen o slávě může proměnit v tu nejhorší noční můru.
15 Zuzana Ondrouchová: Dětská hvězda s křehkým hlasem a velkým talentem
Na snímku: Šestnáctiletá Zuzana Ondrouchová jako Radka v detektivce Vrah skrývá tvář (1966). Její ztvárnění psychicky narušené dívky, která se stane klíčovou svědkyní při vyšetřování série vražd, patřilo k jejím nejpůsobivějším výkonům a ukázalo hloubku jejího talentu.
Zuzana Ondrouchová byla jedním z nejvýraznějších dětských talentů československého filmu 60. let. Dcera lékaře se před kamerou objevila poprvé již v šesti letech v dnes již legendárním filmu „Honzíkova cesta“, který se stal součástí dětství několika generací. Její přirozenost, bezprostřednost a uhrančivé oči ji předurčovaly pro role dětí a dospívajících dívek, které dokázala ztvárnit s neobyčejnou autenticitou. Nebyla jen roztomilým dítětem; byla skutečnou herečkou, která dokázala pochopit a vyjádřit i velmi složité emoce.
Její kariéra pokračovala řadou rolí v populárních filmech 60. let, jako byla například rodinná komedie „Táto, sežeň štěně!“. Její nejvýraznější a nejpůsobivější výkon však přišel v roce 1966 v kriminálním dramatu „Vrah skrývá tvář“. Zde, v pouhých šestnácti letech, ztvárnila roli sexuálně zneužívané dívky. Její výkon byl šokující, syrový a naprosto přesvědčivý. Dokázala bez jediného falešného tónu zahrát trauma a bolest postavy způsobem, který by byl obdivuhodný i u mnohem starší a zkušenější herečky. Tato role ukázala hloubku jejího talentu a naznačila, že se z ní může stát jedna z největších charakterních hereček své generace.
Po maturitě její kroky logicky směřovaly na pražskou DAMU, kde dále rozvíjela svůj talent. Po absolutoriu získala angažmá na oblastních scénách, nejprve ve Východočeském divadle v Pardubicích a později v Karlových Varech. Na divadle se projevila jako herečka plná života a energie, ideální pro role temperamentních a vášnivých milovnic. Její herectví bylo plné kontrastů – na jedné straně stál její křehký, až dětský zjev a charakteristický, lehce zastřený hlas, na druhé straně obrovská vnitřní síla a energie, kterou dokázala na jevišti uvolnit.
Její typickým znakem, který ji odlišoval od ostatních hereček, byl právě tento kontrast mezi vnějším vzhledem a vnitřním projevem. Působila jako křehká panenka, ale dokázala ztvárnit silné a emancipované ženy. Její charakteristický hlas dodával jejím postavám na zajímavosti a zranitelnosti. Byla herečkou, která dokázala diváka zaujmout a přimět ho přemýšlet. Její slibně se rozvíjející kariéra, která měla po návratu z regionálních scén jistě pokračovat na předních pražských jevištích, však byla přerušena v samém počátku.
Reklama
16 Zuzana Ondrouchová: Krátký život, který přervala zákeřná nemoc
Slibně se rozvíjející divadelní kariéru Zuzany Ondrouchové, která po absolvování DAMU sbírala cenné zkušenosti na regionálních scénách a připravovala se na velký návrat do Prahy, přerušila nečekaná a krutá zpráva. Lékaři jí diagnostikovali zákeřnou a agresivní nemoc – leukémii. Pro mladou ženu plnou života, plánů a uměleckých ambicí to byla zdrcující rána. Svět divadla, který tolik milovala, musela náhle opustit a vyměnit jej za nemocniční pokoje a vyčerpávající léčbu.
Její boj s rakovinou krve byl statečný, ale nerovný. Nemoc postupovala rychle a nedávala jí mnoho naděje. Kvůli náročné léčbě musela přerušit své divadelní angažmá a stáhnout se z veřejného života. Pro herečku, pro kterou byl kontakt s publikem a práce na jevišti smyslem života, to muselo být nesmírně těžké. Její osobní život byl v této době také velmi krátký a intenzivní. Krátce se provdala za herce a režiséra Petra Svárovského, ale společného času jim osud příliš nedopřál.
Zuzana Ondrouchová zemřela 3. února 1978. Bylo jí pouhých 27 let. Její život a kariéra byly nejkratší ze všech osmi zde zmíněných hereček. Její odchod byl tichý, bez velké pozornosti médií, což jen podtrhlo tragičnost jejího osudu. Svět tak přišel o obrovský talent, který neměl čas se plně rozvinout a ukázat vše, co v něm bylo skryto. Její filmografie, ač nevelká, je důkazem její mimořádné schopnosti ztvárnit složité postavy s neuvěřitelnou hloubkou.
Ačkoliv její život vyhasl příliš brzy, její odkaz zůstává. Zuzana Ondrouchová se nesmazatelně zapsala do historie českého filmu především díky svým intenzivním a autentickým výkonům v dětských a dospívajících rolích. Její ztvárnění zneužívané dívky ve filmu „Vrah skrývá tvář“ je dodnes považováno za jeden z nejodvážnějších a nejpůsobivějších hereckých výkonů v historii československé kinematografie. Její příběh je tragickou připomínkou promarněného talentu a života, který skončil dříve, než mohl naplno zazářit.
17 Dana Vávrová: Leontýnka, která si podmanila Německo a překročila hranice
Na snímku: Dana Vávrová a Jaroslav Satoranský během natáčení čtyřdílného koprodukčního seriálu o životě skladatele J. S. Bacha. Filmový štáb z NDR a Maďarska točil závěrečné scény na zámcích v Kroměříži, Valticích a Vranově nad Dyjí.
Dana Vávrová se narodila proto, aby se stala hvězdou. Její fenomenální start v roli roztomilé a lehce potrhlé Leontýnky v nesmrtelné dětské komedii „Ať žijí duchové!“ z ní přes noc udělal jednu z největších a nejoblíbenějších dětských hvězd 70. let. Její bezprostřednost, komediální talent a obrovské charisma si okamžitě podmanily srdce diváků napříč generacemi. Role dcerky rytíře Brtníka z Brtníku se stala její životní rolí v Československu, ačkoliv v té době jí bylo pouhých deset let. Následovaly další úspěšné dětské role, například ve filmu „Brontosaurus“, a studium na pražské konzervatoři bylo jen logickým pokračováním její cesty.
Zásadní zlom v jejím profesním i osobním životě nastal, když se seznámila a následně provdala za o 28 let staršího německého režiséra a kameramana Josepha Vilsmaiera. Tento krok ji odvedl z Československa a otevřel jí dveře k nové, nečekané kariéře v Německu. Zatímco v Česku by pro ni možná bylo těžké vymanit se ze stínu Leontýnky, v Německu mohla začít s čistým štítem a dokázat, že je nejen dětskou hvězdou, ale i vážnou a talentovanou charakterní herečkou.
Její úspěch v německé kinematografii byl obrovský a rychlý. Klíčovým se stal film „Podzimní mléko“ (Herbstmilch) z roku 1989, který režíroval její manžel a ona v něm ztvárnila hlavní roli sedlářky Anny Wimschneider. Její strhující a autentický výkon jí vynesl několik prestižních německých filmových cen, včetně Bavorské a Německé filmové ceny. Z „Leontýnky“ se stala respektovaná evropská herečka. Následovaly další úspěšné filmy, jako bylo válečné drama „Stalingrad“ nebo pohádka „Rama Dama“. Stala se jednou z největších hvězd německého filmu 90. let.
Dana Vávrová však nebyla jen talentovanou herečkou. Postupně se začala věnovat i filmové režii. Její nejznámější režisérský počin, drama „Poslední vlak“ z roku 2006, které se zabývá tématem transportů Židů do Osvětimi, svědčí o její umělecké odvaze a citlivosti. Kromě úspěšné kariéry dokázala vybudovat i fungující rodinu. S Josephem Vilsmaierem měla tři dcery – Janinu, Theresu a Josefinu – z nichž všechny zdědily umělecké sklony. Její život byl obrazem úspěchu, naplnění a harmonie, příběhem české dívky, která dokázala dobýt svět.
18 Dětská herečka Dana Vávrová jako Leontýnka v české hudební komedii Ať žijí duchové! z roku 1977.
Na snímku: Dana Vávrová na propagačním snímku ke komedii Ať žijí duchové! (1977). Role dcery rytíře Brtníka, Leontýnky, z ní v deseti letech udělala jednu z nejpopulárnějších dětských hereckých hvězd 70. let v Československu a stala se její nejznámější českou rolí.
Reklama
19 Dana Vávrová: Tichý boj daleko od domova a odkaz dvou vlastí
Na snímku: Nedatovaný portrét zachycuje herečku a režisérku Danu Vávrovou. Po úspěchu v dětských rolích v Československu vybudovala kariéru v Německu, kde se kromě herectví věnovala i režii. Snímek u profesionální kamery symbolizuje její dráhu zralé umělkyně, která se prosadila i za kamerou.
Do pohádkového života úspěšné herečky, režisérky a matky však v roce 2008 krutě zasáhl osud. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu děložního čípku. Tato šokující zpráva zastihla Danu Vávrovou na vrcholu sil. Podobně jako mnoho jiných silných žen se rozhodla se svou nemocí bojovat v tichosti, bez pozornosti médií. O své diagnóze dlouho veřejně nemluvila a snažila se dál pracovat a žít normální život, aby ochránila své soukromí a klid své rodiny. Pro veřejnost, která ji znala jako energickou a vitální ženu, byla její nemoc naprosto neznámá.
Její boj se zákeřnou nemocí byl statečný a odhodlaný, ale bohužel marný. Rakovina postupovala velmi rychle a agresivně, a brzy metastázovala do dalších orgánů. Navzdory veškeré snaze lékařů a její vlastní obrovské vůli žít se její stav rapidně zhoršoval. Poslední dny svého života strávila na klinice v Mnichově, obklopena svou milující rodinou. Teprve v této finální fázi nemoci se informace o jejím vážném stavu dostaly na veřejnost, což způsobilo obrovský šok.
Dana Vávrová zemřela 5. února 2009. Bylo jí pouhých 41 let. Její předčasný odchod zasáhl hluboce jak Německo, kde byla považována za jednu z největších hereckých hvězd své generace, tak i Českou republiku. Zde, přestože strávila většinu svého dospělého života v zahraničí, zůstala v paměti diváků navždy zapsána jako ta roztomilá, pihovatá Leontýnka s culíky, která zpívala o skřítcích a strašidlech. Její smrt byla vnímána jako obrovská nespravedlnost a ztráta.
Odkaz Dany Vávrové je jedinečný v tom, že propojil kultury dvou zemí. V Česku zůstane navždy symbolem bezstarostného dětství a filmové nesmrtelnosti. V Německu se stala ikonou charakterního herectví, symbolem houževnatosti a talentu, který dokázal překročit hranice jazyka i národnosti. Její příběh je inspirativním vyprávěním o české dívce, která si splnila svůj sen o mezinárodním úspěchu, ale zároveň tragickou připomínkou toho, že ani ta největší sláva a úspěch nejsou zárukou dlouhého a šťastného života.
20 Odkaz, který nevybledl ani po letech
Na ilustračním snímku: Filmové ateliéry Barrandov na snímku z roku 1934, symbol zlaté éry kinematografie. Za zdmi „továrny na sny“ se však odehrávaly i hluboké lidské tragédie. Pro mnohé herečky se světla reflektorů stala nejen zdrojem slávy, ale i dějištěm osudových zvratů a bolestných konců.
Příběhy osmi československých hereček, jejichž životy a kariéry skončily předčasně, jsou jako střípky rozbitého zrcadla, v nichž se odráží nejen lesk a bída filmového světa, ale i turbulentní dějiny 20. století. Ačkoliv byla každá z nich jedinečnou osobností, jejich osudy protínají společné a mrazivé motivy. Křehkost slávy, která může být stejně tak požehnáním jako prokletím. Zničující dopad velkých dějinných událostí, ať už to byl nacistický teror, který poslal Annu Letenskou na popraviště, nebo poválečné retribuce, jež zlomily Zorku Janů.
V jejich příbězích se opakuje motiv boje s vnitřními démony, s depresemi a úzkostmi, které sláva často ještě umocňovala. Nešťastné a osudové lásky, které se pro Janu Rybářovou staly zdrojem smrtících pomluv a pro Janu Novákovou zlatou klecí s tragickým koncem. A nakonec zákeřné nemoci, které si nevybírají a které ukončily životy Karoliny Slunéčkové, Zuzany Ondrouchové, Libuše Zemkové i Dany Vávrové na samém vrcholu jejich sil. Jejich osudy jsou důkazem, že svět za filmovou kamerou je často mnohem dramatičtější a bolestnější než jakákoli role, kterou ztvárnily.
Přestože jejich životy byly krutě krátké, jejich umění je učinilo nesmrtelnými. Talent, který vtiskly do svých filmových a divadelních postav, překonal hranice času. Jejich příběhy by neměly být vnímány jen jako smutné anekdoty z historie kinematografie. Jsou to silná a nadčasová svědectví o lidské síle, odvaze a odhodlání, ale také o zranitelnosti, bolesti a vysoké ceně, kterou se někdy platí za život ve světle reflektorů. Ukazují nám, jak tenká je hranice mezi obdivem a záští, mezi úspěchem a tragédií.
Na tyto ženy bychom neměli vzpomínat jen jako na oběti. Měli bychom si je pamatovat jako výjimečné umělkyně, které obohatily naši kulturu a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Jsou jako hvězdy, které sice na obloze již dávno zhasly, ale jejich světlo k nám prostřednictvím filmového plátna a televizních obrazovek dopadá dodnes. A právě v tomto světle jejich odkaz zůstává živý, inspirující a věčný, jako tichá připomínka talentu, který smrti nepodléhá.
