Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Na snímku: Herečka Jana Rybářová (1936–1957) na nedatovaném portrétu. Proslavila se rolí Aničky ve filmu Stříbrný vítr (1954) a stala se symbolem dívčí křehkosti 50. let. Měla baletní průpravu a hrála na klavír. Její kariéru v Realistickém divadle a ve filmu ukončila sebevražda.

Jana Rybářová byla ztělesněním dívčí nevinnosti a křehké krásy. Její umělecká dráha začala pohybem; od dětství se s velkým nadšením a talentem věnovala baletu. Navštěvovala přípravku Národního divadla a později studovala na taneční konzervatoři, kde rozvíjela svou ladnost a disciplínu. Současně s tancem ji však stále více přitahovalo divadlo. Její jemný zjev, velké, melancholické oči a oduševnělý výraz ji předurčovaly pro role romantických a citlivých hrdinek. Byla jako postava z básně, křehká a éterická bytost, která jako by do drsného světa ani nepatřila.

Osudovým se pro ni stalo setkání s režisérem Václavem Krškou. Ten v ní okamžitě rozpoznal ideální představitelku pro roli Aničky v chystané filmové adaptaci básnického románu Fráni Šrámka „Stříbrný vítr“. Film z roku 1954 se stal okamžitě po svém uvedení kultovní záležitostí a z tehdy osmnáctileté Jany udělal přes noc celonárodní hvězdu. Její ztvárnění Aničky bylo tak přesvědčivé a přirozené, že se pro diváky stala symbolem mládí, první lásky a melancholické něhy. Role jí dokonale sedla, protože v ní nemusela nic hrát – byla to ona sama, se svou plachostí a vnitřní čistotou.

Její herectví bylo jedinečné právě v této autenticitě. Na rozdíl od mnoha hereček své doby, které oslňovaly temperamentem a dramatickými gesty, síla Jany Rybářové spočívala v tichosti a vnitřním prožitku. Vždy hrála postavy, které rezonovaly s její vlastní povahou: éterické, zranitelné, citlivé a čisté dívky, které se teprve seznamují se složitostí a bolestí světa dospělých. Stala se ikonou a symbolem romantiky 50. let, ztělesněním ideálu dívčí krásy a nevinnosti v době, která jinak přála budovatelským a ideologickým tématům. Její popularita byla obrovská, diváci ji zbožňovali a psali jí stovky dopisů.

Po oslnivém debutu ve Stříbrném větru se její kariéra slibně rozvíjela. Získala angažmá v Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo) a objevila se v několika dalších filmech, často pod režijním vedením svého objevitele Václava Kršky. Zahrála si například v historických filmech „Dalibor“ nebo „Proti všem“. Zdálo se, že má před sebou velkou budoucnost a že se zařadí mezi největší hvězdy československého filmu. Nikdo v té době netušil, že pod povrchem tohoto pohádkového úspěchu se skrývá duše, která není na tíhu slávy a pozornosti vůbec připravená.