Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Libuše Zemková vstoupila do světa československého filmu jako zjevení. Její původ v kulturně založené rodině, kde otec Oldřich Zemek byl uznávaným spisovatelem a legionářem, jí poskytl inspirativní zázemí a vštípil lásku k umění. Svou uměleckou dráhu započala již v dětství na divadelních prknech v Brně, kde se projevoval její přirozený talent. Po přestěhování rodiny do Prahy bylo studium na konzervatoři logickým krokem. Její krása byla neobyčejná – éterická, jemná a fotogenická, což ji předurčovalo pro filmovou kameru. Nebyla to však jen krásná tvář; její herecký projev byl civilní, přirozený a prostý jakékoli manýry.

Její kariéra nabrala po druhé světové válce raketový vzestup. Už jedna z jejích prvních velkých rolí v detektivní komedii „Čtrnáctý u stolu“ z roku 1943 naznačila její potenciál. Opravdovou hvězdou se však stala v poválečném období. Filmaři si ji oblíbili pro její schopnost ztvárnit mladé, moderní ženy s vnitřní silou a noblesou. Zářila v historických dramatech jako „Housle a sen“, kde ztvárnila postavu zamilované Henrietty, i v psychologických sondách, jako byl film „Až se vrátíš…". Stala se jednou z nejvýraznějších a nejkrásnějších tváří své generace, symbolem naděje a nového začátku v zemi, která se vzpamatovávala z válečných hrůz.

Významnou kapitolou její kariéry byla spolupráce s jedním z největších režisérů té doby, Otakarem Vávrou. Ten ji obsadil do své velkolepé husitské trilogie, která se stala jedním z pilířů československé kinematografie 50. let. Ve filmech „Jan Hus“ a „Jan Žižka“ ztvárnila roli dvorní dámy. Ačkoliv se nejednalo o hlavní role, její přítomnost na plátně byla nezapomenutelná. Její vznešený zjev a kultivovaný projev dokonale zapadaly do historického kontextu a dodávaly filmům na autenticitě a vizuální přitažlivosti. Účast v tomto monumentálním projektu potvrdila její status přední herečky a zařadila ji mezi elitu tehdejšího filmového světa.

Její poslední filmovou rolí, která se zároveň stala jakýmsi symbolickým rozloučením s filmovým plátnem, byla postava exotické krásky Servinaz v česko-bulharské pohádce „Legenda o lásce“ z roku 1956. Tento snímek, natočený na motivy díla tureckého básníka Nâzıma Hikmeta, jí poskytl příležitost ukázat jinou polohu jejího herectví. Její postava byla plná vášně a tajemství. Krátce po premiéře tohoto filmu se však Libuše Zemková z veřejného života téměř úplně stáhla. Zářivá hvězda, která na plátně ztělesňovala sny a touhy poválečné generace, se náhle a bez zjevného důvodu odmlčela, zanechávajíc za sebou řadu otázek a pocit nedokončeného příběhu.