Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Zatímco kariéra Anny Letenské na počátku čtyřicátých let stoupala ke hvězdám, Evropu pohlcoval stín nacismu a temnota druhé světové války se vkrádala i do osobních životů. Pro Annu se toto období stalo osudovým nejen profesně, ale především v osobní rovině. Nalezla nové štěstí po boku druhého manžela, architekta Vladislava Čalouna. Jejich láska však nerozkvétala v klidných časech. Byla to láska zrozená v době strachu a útlaku, která je oba přivedla na cestu tichého, ale odhodlaného odporu proti okupantům. Tento postoj, pramenící z hlubokého vlastenectví, se jim nakonec stal osudným.

Zlomový okamžik přišel po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Nacistická mašinérie rozpoutala peklo známé jako heydrichiáda, vlnu brutálních represí, zatýkání a poprav. Manželé Čalounovi, pohnuti soucitem a odvahou, poskytli pomoc rodině lékaře Břetislava Lyčky, který ošetřil jednoho z parašutistů zapojených do atentátu. Tento akt lidskosti byl v očích gestapa neodpustitelným zločinem. Netrvalo dlouho a udavačský systém zafungoval. Vladislav Čaloun byl zatčen a Annin svět se zhroutil. Věděla, že je jen otázkou času, kdy si přijdou i pro ni.

To, co následovalo, je jedním z nejmrazivějších příběhů české kinematografie. Když si pro ni gestapo v září 1942 skutečně přišlo, stalo se něco nečekaného. V té době natáčela komedii „Přijdu hned“ pod režijním vedením Otakara Vávry. Filmový producent Miloš Havel, vědom si komerčního potenciálu filmu a popularity Letenské, využil svých konexí a u vysokých nacistických úředníků vyjednal pro herečku dočasný odklad transportu. Podmínka byla krutá: Anna musela film dokončit. Gestapo souhlasilo, avšak za cenu naprosté kontroly. Každé ráno ji z věznice v Petschkově paláci, nechvalně proslulé brutálními výslechy, přiváželo auto do hostivařských ateliérů, a každý večer po poslední klapce ji odváželo zpět do cely, do světa nejistoty a strachu o život svůj i svého manžela.

Atmosféra během natáčení byla surrealistická a hrůzostrašná. Zatímco kamera běžela, Anna Letenská, věrna svému profesionálnímu mistrovství, hrála roli komické a rázné domovnice s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. Jakmile však režisér zakřičel „stop!“, úsměv z její tváře zmizel a nahradila ho maska tiché bolesti a beznaděje. Kolegové, kteří znali její situaci, s němou hrůzou přihlíželi jejímu utrpení. Svědectví Otakara Vávry a dalších členů štábu hovoří o neuvěřitelné síle a statečnosti ženy, která dokázala bavit diváky, zatímco jí samotné šlo o život. Po dokončení poslední scény se kruh uzavřel. Cesta zpět z ateliérů již nevedla dočasně do Petschkova paláce, ale na konečnou stanici – transportem přes Terezín do koncentračního tábora Mauthausen, symbolu nacistické zrůdnosti.

V Mauthausenu, v předpeklí na zemi, Anna Letenská podle svědectví přeživších vězňů neztratila svou důstojnost a vnitřní sílu. Snažila se povzbuzovat ostatní a udržet si naději, i když musela tušit, že její osud je zpečetěn. Tragický konec přišel 24. října 1942. V ten den byla spolu s dalšími desítkami odbojářů a jejich pomocníků zavražděna střelou do týla. Bylo jí pouhých 38 let. Její manžel Vladislav Čaloun byl popraven o několik měsíců později. Odkaz Anny Letenské tak překročil hranice umění. Stala se nejen ikonou filmového plátna, ale především symbolem mimořádné osobní odvahy a lidskosti tváří v tvář absolutnímu zlu. Její poslední film, groteskně nazvaný „Přijdu hned“, měl premiéru až dva měsíce po její smrti, jako tichá a tragická tečka za životem, který zhasl v plné síle.