Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Konec druhé světové války přinesl osvobození, ale také vlnu spravedlivé i nespravedlivé odplaty. Období poválečných retribucí, zaměřené na potrestání kolaborantů a zrádců, se stalo pro rodinu Babkovu noční můrou. Stín, který na ně uvrhla Lída Baarová svým nechvalně proslulým vztahem s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a kariérou v nacistickém Německu, dopadl na všechny její členy s drtivou silou. Nenávist společnosti, která se soustředila na jméno Baarová, nerozlišovala. Matka Ludmila zemřela na následky infarktu během policejního výslechu, otec přišel o nohu a samotná Lída skončila ve vězení. Pro Zorku, která se svou sestrou neměla politicky nic společného, to byl začátek konce.

Nejkrutějším paradoxem Zorčina osudu bylo, že ona sama chováním své sestry během války hluboce opovrhovala. Dochovaný policejní protokol z výslechu v říjnu 1945 odhaluje šokující skutečnost: Zorka vypovídala proti Lídě. Její svědectví bylo upřímné a kritické, jasně se distancovala od sestřiných morálních selhání. Cítila se zrazena a ponížena tím, co Lída způsobila jejich rodině a pověsti. Přesto jí to nebylo nic platné. Pro veřejnost, kolegy i úřady byla a navždy zůstala „sestrou té kolaborantky“. Byla souzena a odsouzena na základě pokrevního pouta, nikoli vlastních činů. Stala se obětí kolektivní viny, symbolem, na němž si frustrovaná společnost vybíjela svůj hněv.

Poslední a definitivní ránu její už tak křehké psychice zasadil svět, který milovala nejvíce – divadlo. Po válce jí bylo znemožněno pokračovat v herecké práci. Dveře divadel, kde ještě nedávno sklízela ovace, se před ní zavřely. Klíčovým momentem, který zlomil její vůli žít, bylo setkání s vlivným hereckým kolegou Václavem Vydrou starším. Ten jí měl údajně přímo a bezcitně zakázat vstup do divadla se slovy, která se jí vryla do duše jako rozžhavené železo: „Sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří!“. Toto veřejné ponížení a zavržení ze strany vlastních kolegů, z nichž mnozí ji předtím obdivovali, bylo poslední kapkou. V atmosféře strachu a konformismu se nikdo neodvážil postavit se za ni. Byla obětována na oltář „očisty“ národa.

Ztráta smyslu života, profesní i lidské zavržení a nahromaděná bolest z rodinné tragédie ji uvrhly do hluboké apatie a zoufalství. Poslední dny trávila v izolaci rodinné vily na Hanspaulce, kterou pro rodinu nechala postavit právě Lída. V březnu 1946, ve věku pouhých 24 let, ukončila své trápení skokem z okna. Její smrt byla tichým, tragickým epilogem příběhu o nespravedlnosti a krutosti, kde cejch jednoho člena rodiny dokázal zničit nevinný život. Obě sestry, které od sebe v životě dělila sláva i morální postoje, nakonec spočinuly vedle sebe ve společném hrobě. Zorka Janů se stala symbolem toho, jak devastující může být, když se jméno stane prokletím.