Hvězdy, které zhasly příliš brzy: Tragické osudy československých hereček

Život Zorky Janů, vlastním jménem Zory Babkové, byl od samého počátku definován srovnáváním. Narodila se jako mladší sestra oslnivé, extrovertní a ambiciózní Lídy Baarové, která se měla stát jednou z největších, ale i nejkontroverznějších hvězd československého filmu. Zatímco Lída byla ztělesněním vitality a sebevědomí, Zorka byla její pravý opak – citlivá, introvertní a křehká duše, která se pohybovala světem s tichou plachostí. Jejich sesterský vztah byl hluboce komplikovaný, protkaný obdivem, láskou, ale i neustálým pocitem méněcennosti ze Zorčiny strany. Vzhlížela ke své starší sestře jako k nedostižnému idolu, ale zároveň celý život prožila v jejím dominantním stínu, což se stalo zdrojem jejích největších vnitřních bojů.

Navzdory tomu, že stála ve stínu slavnější sestry, Zorčin vlastní talent byl nepopiratelný a pro mnohé odborníky i kolegy dokonce výraznější. Její herecká kariéra se začala slibně rozvíjet už na konci 30. let. Zazářila v dnes již klasických filmech jako „Škola, základ života“ nebo „Cech panen kutnohorských“. Její krása byla jemnější a oduševnělejší než Lídina a její herecký projev se vyznačoval hlubokou citlivostí a přirozeností. Angažmá v prestižním Vinohradském divadle bylo potvrzením jejích kvalit. Mnozí pamětníci, včetně kritiků a hereckých kolegů, se shodovali, že Zorka měla potenciál svou sestru umělecky překonat. Její schopnost vcítit se do postavy a vyjádřit složité emoce beze slov byla mimořádná.

Pod povrchem slibně se rozvíjející kariéry se však odehrávalo tiché a bolestivé drama. Zorka vedla neustálý boj s vnitřními démony, který se stal jejím celoživotním údělem. Její osobní deníky, které si pečlivě vedla, jsou srdcervoucím svědectvím o boji s těžkými depresemi, paralyzujícími úzkostmi a pocity osamělosti. Křehká psychika byla navíc zasažena poruchou příjmu potravy. Podle rodinných vzpomínek tuto nemoc odstartovala zdánlivě nevinná, ale pro Zorku zraňující poznámka její sestry Lídy o její váze. Tato věta, pronesená možná bez zlého úmyslu, se v citlivé duši mladé dívky proměnila v posedlost a touhu po dokonalosti, která ji pomalu ničila.

Její pocity bezcennosti a osamělosti ještě prohlubovaly nenaplněné a často nešťastné milostné vztahy. Hledala lásku a oporu, ale její citové vazby, například s režisérem Františkem Salzerem nebo hercem Karlem Högerem, končily zklamáním a zanechávaly v jejím srdci další jizvy. Každý neúspěch ve vztahu pro ni byl potvrzením, že není hodna lásky. K těmto psychickým strastem se pravděpodobně přidaly i fyzické problémy. Některé teorie naznačují, že mohla trpět nediagnostikovanou leukémií, která by vysvětlovala její chronickou únavu a křehkost. Zorka Janů tak byla ženou dvou tváří: na jevišti a před kamerou zářila jako nadějná hvězda, ale v soukromí sváděla tichý a zoufalý boj, o kterém vědělo jen pár nejbližších.