Temná legenda, která obklopuje jméno Alžběty Báthory, fascinuje i děsí už více než čtyři staletí. Uherská šlechtična, přezdívaná „Čachtická paní“, se proslavila jako jedna z nejkrutějších postav evropské historie. Podle pověstí měla mučit a vraždit mladé dívky, aby si koupala tvář v jejich krvi a zachovala si věčné mládí. Přestože část těchto příběhů může být výsledkem přehánění či politických intrik, skutečnost zůstává mrazivá – procesy a výpovědi svědků odhalují obraz ženy, která se stala symbolem krutosti, posedlosti a neukojitelné touhy po moci.
Krvavá lež o Čachtické paní: Jak se z Alžběty Báthoryové stalo monstrum
1 Krvavá lež o Čachtické paní
2 Alžběta Báthory: Za zrcadlem krvavé legendy
Příběh Alžběty Báthory, nechvalně proslulé Čachtické paní, je po staletí synonymem pro nepředstavitelnou krutost. Obraz hraběnky koupající se v krvi mladých dívek, aby si uchovala věčnou krásu, fascinuje a děsí celé generace. Je to však pravda, nebo jen mistrně vytvořený mýtus? Moderní historický výzkum odhaluje mnohem složitější a nejednoznačný portrét ženy, jejíž osud byl zpečetěn v bouřlivé době na přelomu 16. a 17. století.
Pojďme společně nahlédnout za oponu hororových příběhů a prozkoumat, kde končí legenda a začíná realita. Byla Alžběta skutečně sadistickou vražedkyní, nebo se stala obětí chladně propočítaného spiknutí? Co nám její příběh prozrazuje o postavení mocných žen v Uhrách a o tom, jak snadno lze manipulovat s historickou pravdou? Možná jejím největším zločinem nebylo vraždění, ale to, že byla příliš bohatá, inteligentní a nezávislá ve světě, kterému vládli muži.
3 Mocný rod Báthoryů: Mezi slávou a šílenstvím
Na snímku: Reprezentační portrét Štěpána Báthoryho, polského krále a litevského velkoknížete, z okruhu Martina Kobera (po 1583). Dílo zdůrazňuje moc a prestiž rodu Báthoryů, k němuž patřila i Alžběta. Uloženo v Muzeu paláce krále Jana III. ve Wilanówě. Chybí přesné datum vzniku.
Pro pochopení Alžběty je nezbytné nahlédnout do historie jejího rodu. Báthory patřili k nejbohatším a nejvlivnějším aristokratickým rodinám Uherského království a jejich moc přesahovala hranice země. Alžbětin příbuzný Štěpán Báthory se stal polským králem a litevským velkoknížetem, což rodu zajistilo mezinárodní prestiž. Jejich majetková základna byla rozsáhlá a jméno Báthory otevíralo dveře k nejvyšším úřadům.
S rostoucí mocí se však pojila i temnější pověst, která se v průběhu staletí utvářela v kronikách i lidové tradici: některým členům rodu bývala přisuzována krutost, vznětlivost či skandální chování. Zmiňována
bývá i epilepsie u jednotlivců, jistotu však nelze z dostupných pramenů prokázat. Spíše než o lékařsky doložené dědictví jde o obraz, který se v čase přetavil do legend a literárních zjednodušení.
Právě tato ambivalence – sláva a moc na jedné straně, obvinění z krutosti na straně druhé – se stala rámcem sporu o Alžbětinu vinu. Zastánci přísné interpretace vidí v jejím příběhu vyústění osobní
krutosti, již měla uplatňovat v ústraní svých sídel. Revizionisté naopak zdůrazňují, že pověst rodu i jeho obrovský majetkový a politický vliv z něj činily nebezpečného soupeře: v prostředí rivality uherské šlechty a napětí vůči Habsburkům mohla být diskreditace jedné z nejvýznamnějších
žen rodu účinným prostředkem, jak oslabit moc celé rodiny.
Reklama
4 Žena v mužském světě: Správkyně, ne jen manželka
Na obrázku: Umělecká fikce. Ilustrační obrázek vytvořený pomocí umělé inteligence.
Alžběta Báthory nebyla pouhou ozdobou svého manžela. Byla na svou dobu výrazně vzdělaná, schopná a zvyklá rozhodovat. Její sňatek s
Františkem Nádasdym, proslulým vojevůdcem známým jako „Černý beg“ pro své tažení proti Osmanům, spojil dva mimořádně mocné rody. Zatímco manžel trávil roky ve válkách a od začátku 17. století byl trvale
nemocný, Alžběta převzala širokou odpovědnost za správu jejich panství.
Na přelomu 16. a 17. století nebylo výjimečné, aby šlechtična v nepřítomnosti muže dohlížela na hospodářství, avšak rozsah Alžbětiny
samostatné správy a organizace obrany na ohroženém pomezí šel nad
obvyklé dobové role. Řídila výběr dávek, řešila spory poddaných,
najímala a propouštěla úředníky i řemeslníky a dohlížela na běžný provoz sídel i statků. Byla gramotná a její korespondence dokládá praktickou znalost hospodářských i právních záležitostí; zdroje uvádějí, že ovládala maďarštinu, latinu a němčinu, a často se zmiňuje i řečtina.
Po manželově smrti roku 1604 zůstala jako bohatá vdova s rozsáhlým majetkem a faktickou kontrolou nad statky. V prostředí ovládaném muži, v němž samostatná šlechtična představovala viditelnou moc, ji tato nezávislost činila zranitelnou. Skutečnost, že se znovu neprovdala a nadále spravovala rodové majetky, mohla přiživit závist i politické zájmy. Právě obraz silné a autonomní osobnosti je klíčový pro chápání alternativních výkladů.
5 Šepoty v temnotách: Zrod krvavých fám
Na ilustračním obrázku: Ilustrace lidových klepů z okolí Čachtic: noční křik, tajně vynášené rakve a zprávy o tělech v polích. Jde o dobový obraz šířených pověstí z počátku 17. století, které předcházely vyšetřování palatina Thurzóa roku 1610.
První obvinění proti Alžbětě se neobjevila náhle, ale plíživě, jako jedovatý šepot v kuloárech uherské šlechty. Zprávy o krutém zacházení se služebnictvem tehdy nebyly ničím výjimečným a tvrdé tresty, včetně fyzických, patřily k běžné realitě panství. Zvěsti kolem Čachtické paní však postupně nabývaly na síle a hrůznosti. Významnou roli v jejich šíření sehrál luteránský kazatel István Magyari, který proti ní veřejně vystupoval už na počátku 17. století; na jeho stížnosti a další podněty navázalo roku 1610 královské pověření palatina Györgyho Thurzóa k vyšetřování.
Je nutné si uvědomit, v jaké době se tyto události odehrávaly.
Uherské království bylo po desetiletí zmítáno patnáctiletou válkou s
Osmanskou říší (1593–1606). Krajina byla zpustošená, plná potulných
vojáků, zběhů a banditů. Vládl chaos, násilí a bezpráví. V této
atmosféře strachu a nejistoty se snadno šířily fámy a pomluvy. Na jedné
straně mohl tento všeobecný rozvrat skutečně umožnit Alžbětě, aby své
případné zločiny dlouho tajila. Osud ztracených služek vzbuzoval menší
pozornost, když lidé umírali po stovkách v bitvách i při epidemiích.
Na druhé straně byla tatáž atmosféra živnou půdou pro přehnaná či nepravdivá obvinění i cílené kampaně. Nálepkování čarodějnictvím a
temnými rituály přesně zapadalo do dobových představ o zlu a vyvolávalo ochotu uvěřit těm nejděsivějším příběhům. Šepoty o kruté hraběnce se tak staly veřejným tajemstvím, které čekalo na někoho dostatečně mocného, kdo se rozhodne jednat. Tím se roku 1610 stal palatin György Thurzo.
6 Palatin Juraj Thurzo: Spasitel, nebo chladný intrikán?
Na obrazu: Juraj Thurzo, uherský palatin a klíčová postava zásahu proti Alžbětě Báthoryové koncem roku 1610, na dobovém portrétu.
Juraj Thurzo, uherský palatin a po králi druhý nejmocnější muž v zemi, byl blízkým spojencem Františka Nádasdyho, který mu před svojí smrtí svěřil ochranu rodiny. Thurzo zasáhl v kauze Alžběty Báthoryové v závěru roku 1610 po letech sílících stížností a vyšetřování. Jeho role je dodnes předmětem sporů.
Podle jedné interpretace jednal především jako ochránce rodové cti a dědictví Nádasdy–Báthory. Namísto veřejného procesu zvolil internaci šlechtičny na jejím hradě, předtím v dohodě s příbuznými zajistil rozdělení majetku mezi děti, a tím minimalizoval hrozbu skandálu a konfiskace, která by rod existenčně poškodila. Proces se soustředil na její pomocníky, jejichž doznání byla získána pod mučením, zatímco samotná Alžběta před soud nepřišla.
Jiná, temnější interpretace zdůrazňuje politický a finanční kontext. Král Matyáš II. dlužil Báthoryové/Nádasdymu značné sumy a veřejný rozsudek za hrdelní zločiny by umožnil propadnutí majetku ve prospěch koruny. Zásah proti význačné kalvínské šlechtičně navíc zapadal do mocenského napětí mezi Habsburky a sedmihradskou větví Báthoryů, v jejímž čele stál ambiciózní Gabriel Báthory. Některé studie proto popisují zásah jako promyšlený způsob, jak oslabit vliv rodu a vyřešit citlivé závazky. Přímý důkaz, že by si Thurzo přisvojil část majetku pro sebe, však chybí a nelze jej potvrdit.
Výsledný obraz palatina tak zůstává ambivalentní. Thurzo bezpochyby zvolil postup, který uchránil rod před okamžitou konfiskací a ostudou, současně ale vyřadil hlavní obviněnou z dosahu řádného soudu a uzavřel věc v režimu, který vyvolává pochybnosti o spravedlivém procesu. Zda byl především ochráncem rodové cti, nebo rozhodným vykonavatelem politického záměru, zůstává otázkou, již dostupné prameny nedokáží bezezbytku rozsoudit.
Reklama
7 Přepadení v Čachticích: Legenda o přistižení při činu
Na obrázku: Nedatovaná barevná litografická pohlednice z okruhu Maďarské školy zobrazuje portrét Alžběty Báthory a ruin Čachtického hradu na Slovensku, se kterým je historicky spojována.
Dramatický zásah proběhl na konci prosince 1610, tradičně se uvádí datum 29. prosince. Palatin Juraj Thurzo tehdy s ozbrojeným doprovodem pronikl do čachtického sídla a následujícího dne popsal manželce scénu s jednou mrtvou dívkou, dalšími umírajícími a spoutanými. Právě tento dopis se stal jádrem pozdější představy, že hraběnka byla přistižena přímo při mučení. Na základě mimořádných okolností Thurzo rozhodl o její okamžité internaci na Čachticích, aniž by byla předvedena k veřejnému
soudu.
Moderní výzkum ukazuje, že legendární obraz „in flagranti“ není podepřen nezávislým procesním protokolem ani očitými výpověďmi nestranných svědků z okamžiku zásahu. Podstatná část důkazů pochází z korespondence a z výpovědí shromážděných později při bytčanských procesech s jejími služebníky, kde Alžběta vůbec nestanula. Král Matyáš II. následně žádal další vyšetřování a zvažoval řádný soud, což samo svědčí o tom, že dopis nemohl nahradit standardní řízení.
Rychlost a podoba zásahu – internace bez veřejného procesu a bleskové popravy služebnictva začátkem ledna 1611 – vyvolaly už tehdy politické i právní otazníky. Část badatelů se proto domnívá, že obraz scény byl nejméně zveličen, v krajním výkladu dokonce zinscenován tak, aby politicky a společensky legitimizoval odstranění vysoce postavené a vlivné šlechtičny bez rizika skandálního soudního líčení. Jisté je, že pozdější „krvavé“ legendy, zejména představa koupelí v krvi, vznikly až v průběhu 18. století a v soudních spisech ze začátku roku 1611 se nevyskytují.
8 Proces bez hlavní obžalované: rychlá justice a zpochybnitelné důkazy
Na ilustračním obrázku: Historizující ilustrace zobrazuje domnělé týrání dívek připisované okruhu Alžběty Báthoryové na přelomu 1610–1611; následující soud v Bytči (2. a 7.1.1611) proběhl bez její přítomnosti a stál na výpovědích mučených pomocníků, kteří byli rychle odsouzeni a popraveni.
Soudní jednání v Bytči na počátku ledna 1611 patří k nejproblematičtějším momentům celého případu. Proběhla dvě zasedání, 2. a 7. ledna 1611, avšak samotná Alžběta Báthoryová se před soud nikdy nedostavila: byla držena v internaci a formálně nestanula před veřejným řízením. Tím se postup citelně odchýlil od obvyklých očekávání, jež u vysoce postavené šlechty předpokládala plnohodnotný proces se širokou kontrolou.
Před soudem tak stáli pouze její údajní pomocníci: Ilona Jó, Dorota Szentesová, Katarína Benická a sluha Ján Ujvári zvaný Ficko. Jejich výslechy byly vedeny za užití útrpného práva, a doznání vynucená mučením proto nelze považovat za spolehlivý základ celého líčení. Přesto se právě tato doznání stala klíčovým pilířem obžaloby.
Rozsudek padl neobyčejně rychle: Iloně a Dorotě byly před popravou vytrhány prsty a obě byly upáleny, Ficko byl sťat a jeho tělo spáleno, zatímco Katarína Benická byla odsouzena k doživotnímu vězení s poukazem na to, že jednala pod nátlakem.
Taková rychlost a opření se o mučednické výpovědi udržované v rukou palatina Thurzóa vyvolávají silné pochybnosti, zda cílem nebylo spíše co nejrychleji uzavřít skandál a potvrdit předem přijatý obraz viny, než nezaujatě zjistit pravdu.
Absence hlavní obžalované, předem připravený rámec výslechů a okamžité exekuce činí z bytčanského řízení případ, jehož procesní regulérnost je přinejmenším velmi sporná.
9 Co skutečně víme? Důkazy postavené na slovech
Na fotografii: Černobílá reprodukce historické pohlednice zachycuje zříceninu Čachtického hradu a vložený portrét Alžběty Báthoryové (†1614), známé jako „Čachtická paní“; přesné datum vydání pohlednice neuvedeno
Po odložení legend a přiznání vynucených mučením zůstává jádro případu proti Alžbětě Báthoryové založeno především na svědectvích. Bylo shromážděno přes tři sta výpovědí, avšak převážná většina z nich byla z
doslechu a mezi svědky prakticky nechyběli přímí očití svědkové mučení nebo vražd. Přiznání služebníků, kteří byli obviněni jako spolupachatelé, vznikla po mučení a jejich věrohodnost je tudíž problematická.
Nejslavnější údajný „důkaz“ – seznam až 650 obětí – se opírá o jedinou zprostředkovanou výpověď. Kniha se nikdy nenašla a její existence nebyla nezávisle potvrzena. Počet obětí se proto nedá doložit hmotným dokladem.
Chybí také forenzně doložené masové hroby, které by potvrzovaly stovky vražd na panstvích Báthoryové. Zásah palatina popisuje nález mrtvé a zraněných dívek, ale líčení „přistižení při činu“ je sporné a nelze je podložit nezávislými očitými výpověďmi obětí.
Celý případ tak spočíval převážně na nepřímých svědectvích a výpovědích získaných v podmínkách dobové justice, zatížených navíc možnými politickými a majetkovými motivy. To neznamená, že k násilí nedocházelo; znamená to, že pro rozsah vražd v řádu stovek chybějí spolehlivé hmotné důkazy a přímá svědectví.
Reklama
10 Zrod upírské legendy: Jak vznikl mýtus o koupelích v krvi
Na ilustračním snímku: Legenda o „koupelích v krvi“ u Báthoryové vznikla až roku 1729, nikoli v protokolech 1610–1611; později ovlivnila popkulturu. Na tuto fascinaci navazovala atrakce KILLERS: A Nightmare Haunted House v Clemente Soto Vélez na Lower East Side, která proběhla 28. 9.–3. 11. 2012.
Nejznámější a nejděsivější část příběhu Alžběty Báthoryové – koupání v krvi panen pro omlazení – je zároveň tou největší lží. V žádných dobových dokumentech, ani v jediné z více než 300 svědeckých výpovědí z roku 1611, se nic takového neobjevuje. Ani její největší nepřátelé, ani mučení služebníci nikdy nezmínili, že by se hraběnka koupala v krvi nebo ji pila. Obvinění se týkala „pouze“ mučení a vražd, nikoliv vampyrismu.
Odkud se tedy tento ikonický obraz vzal? Zrodil se až o více než sto let později. Poprvé se legenda o krvavých koupelích objevila v knize jezuitského kněze a učence Lászla Turócziho s názvem „Tragica Historia“ z roku 1729. Turóczi, který sbíral historické kuriozity, příběh Alžběty Báthoryové „vylepšil“ o tento senzační a děsivý detail, pravděpodobně na základě ústně tradovaných lidových pověstí, které se za sto let od její smrti stačily nabalit fantastickými prvky.
Motiv krve jako elixíru mládí byl pro barokního čtenáře nesmírně atraktivní. Dokonale zapadl do obrazu démonické šlechtičny a proměnil ji z „obyčejné“ sadistické vražedkyně v nadpřirozené monstrum, jakousi předchůdkyni upírů. Tento detail byl tak silný a vizuálně působivý, že se stal jádrem její legendy a zcela zastínil skutečná, i když pochybná, obvinění. Z historické postavy se stala popkulturní ikona, jejíž příběh byl dále rozvíjen v gotických románech, filmech a hororech. Legenda o krvavých lázních je tak dokonalým příkladem toho, jak se historická realita může proměnit v mýtus, který je mnohem silnější a trvalejší než pravda.
11 Hra s čísly: Kolik bylo skutečných obětí?
Na obrázku: Ilustrační umělecké dílo tendenčně zobrazující Alžbětu Báthory jako vraždící monstrum. Autor neznámý
Počet obětí je jedním z největších sporů v případu Alžběty Báthory. Legendární číslo 650, které ji zapsalo do dějin jako
nejplodnější sériovou vražedkyni, dnes historikové považují za krajně nedůvěryhodné. Vzniklo z jediné zprostředkované zmínky o soukromém sešitě s údajnou bilancí, který však nikdo nikdy nepředložil a ani přímý svědek jej ve své výpovědi nepotvrdil. Číslo se pak stalo součástí legendy, jež posilovala démonický obraz hraběnky.
Když se odkloníme od mýtů a podíváme na střízlivější odhady vycházející z dochovaných výpovědí a soudních spisů, obraz se výrazně změní. Jednotliví svědci uváděli dílčí počty v řádu desítek, a moderní odhady se proto nejčastěji pohybují v rozmezí několika desítek možných obětí spíše než stovek. Je však nutné dodat, že mnohé výpovědi byly získány pod torturou a přímé, forenzně průkazné důkazy chybí.
Ani tato nižší čísla tedy nestojí na pevném základě. Archeologické průzkumy nepřinesly jednoznačný průkaz – například kosterní nálezy v kryptě čachtického kostela nelze s oběťmi hraběnky spolehlivě spojit a mohou souviset i s epidemiemi či běžným pohřbíváním. Skutečný počet obětí proto neznáme a patrně jej už přesně nezjistíme. S ohledem na dochované výpovědi a pozdní pramennou situaci se jeví pravděpodobnější, že šlo spíše o desítky než stovky.
12 Oběť politických intrik? Když moc a peníze píší dějiny
Na obrázku: Umělecká rekonstrukce Čachtického hradu na západě Slovenska; původně románský, později gotický a renesančně upravený, dnes zřícenina spjatá s Alžbětou Báthory.
Revizionistická interpretace případu Alžběty Báthory v posledních desetiletích zesílila. Podle ní nebyla hraběnka primárně „sadistickým monstrem“, nýbrž obětí politicko‑ekonomického zásahu, který ji měl rychle a bez veřejného procesu vyřadit ze hry. Motivů se nabízí několik a dohromady tvoří konzistentní obraz doby i mocenských zájmů.
Prvním motivem byly peníze. Po smrti manžela patřila Alžběta k nejbohatším osobám v zemi a královská pokladna vůči rodu evidovala významné pohledávky. Způsob vyřízení případu – domácí věznění hraběnky a popravy služebných – snižoval riziko veřejného skandálu a zároveň korunu zbavoval silného věřitele a otevíral cestu k majetkovým výhodám. Přesné účetní „odepsání“ dluhu však prameny výslovně nepotvrzují; finanční motiv je nicméně zřejmý.
Druhým motivem byla politika. Alžbětin synovec, sedmihradský kníže Gábor Báthory, představoval pro Habsburky reálnou hrozbu. Oslabení vlivné příbuzné mohlo podkopat jeho prestiž i zázemí v době, kdy se Uhry, Sedmihradsko a císařský dvůr přetahovaly o moc a loajalitu šlechty
A konečně, roli sehrál i palatin Juraj Thurzo. Jeho zásah byl rychlý a účinný: hraběnka byla izolována bez plnohodnotného veřejného procesu, zatímco služebnictvo stanulo před tribunálem a pod tíhou tehdejšího práva a tortury padla doznání i rozsudky smrti. Část badatelů míní, že tvrdost a načasování odpovídaly i jeho osobním ambicím a sílícímu vlivu; jiní naopak zdůrazňují, že palatin jednal v rámci práv své doby a zamezil ještě větším škodám a ostudě.
Nelze proto s jistotou říci, že šlo o „politickou vraždu“. Případ má dvě tváře: jedna poukazuje na rozpory svědectví a mocensko‑finanční motivy, druhá na tehdejší právní rámec a přiznání spolupachatelů. Jisté je, že rozhodující roli sehrál politický kontext země a že způsob řešení
kauzy Alžbětu Báthory natrvalo proměnil v symbol, na němž si každá doba zrcadlí vlastní představy o vině, moci a spravedlnosti.
Reklama
13 Léčitelka, jejíž metody zabíjely? Jiný pohled na "mučení"
Na snímku: Současná podoba Čachtického hradu, který se do dnešních dnů dochoval jako zřícenina.
„Jiný pohled“ na údajné násilí Čachtické paní má oporu v tom, že raně novověké lékařství skutečně používalo metody, které dnes působí drasticky – pouštění žilou, vypalování ran žhavým železem nebo střídání horkých a studených koupelí. A také platí, že kraj sužovaly války a epidemie, které zvyšovaly úmrtnost.
Z těchto skutečností však nelze vyvozovat, že praktiky popisované ve výpovědích byly převážně léčebné, ani že oběti byly především pacientky. V protokolech se opakovaně objevují vzorce násilí – dlouhodobé bití, pálení citlivých míst, mražení vodou až do smrti, probodávání jehlami či úmyslné hladovění –, které spíše než léčbu připomínají kruté tresty.
Teorie, že Alžběta Báthory provozovala na panstvích špitály a že vyšetřovatelé si spletli léčbu s mučením, není doložena spolehlivými prameny. Přesto je nutné mít na paměti, že pozdější legendy – zejména o koupelích v krvi nebo o železné panně – vznikly až dlouho po její smrti a nepatří do jádra věrohodných faktů.
Skutečný obraz případu tak leží mezi dvěma póly: na jedné straně revizionistická kritika procesu a pozdějších mýtů, na druhé straně konzistentní, byť dobově zatížené výpovědi o opakovaném týrání. Co z toho přesně byla pravda, už patrně definitivně nerozhodneme, ale zaměňovat popsané násilí za běžné léčení nelze.
14 Feministická ikona a tajná tiskařka? Nejnovější teorie
Na snímku: Obálka knihy The Blood Countess (Annouchka Bayley, 2023). Jde o beletrii, která populárně rozvíjí revizionistické teze (feministická reinterpretace, kritika „krvavých koupelí“, politicko‑konfesní rámec). Nejde o nové primární důkazy; uvedené motivy jsou prezentovány jako interpretace.
Moderní revizionistické výklady posouvají obraz Alžběty Báthory za hranice krvavých legend, ale opírají se spíše o interpretace než o nové přímé důkazy. Někteří autoři zdůrazňují, že žila a jednala v prostředí silných mocenských a náboženských konfliktů mezi reformací a katolickou mocí Habsburků a že politické a majetkové motivy mohly sehrát zásadní roli v jejím pádu. Alžběta byla vychována v reformovaném (kalvinistickém) prostředí a její rod i majetky představovaly významný faktor dobové politiky.
Legenda o krvavých koupelích se objevuje až dlouho po její smrti a není doložena v raně novověkých pramenech. Samotné vyšetřování a soudní postupy vůči jejím služebníkům byly poznamenány útrpným právem a velká část výpovědí vycházela z doslechu. Počet údajných obětí vycházel z neprokázaného seznamu a nelze jej považovat za ověřený.
Současné popularizační teze, že její domy sloužily jako útočiště a vzdělávací místa pro dívky, případně že tajně tiskla a šířila náboženské texty, nejsou podloženy jednoznačnými historickými prameny. Tyto interpretace představují zajímavé hypotézy, nikoli uzavřené závěry. Přesné hodnocení Báthory proto zůstává sporné: její příběh je pravděpodobně směsí osobní přísnosti a dobových praktik na jedné straně a politických zájmů, legend a pozdějších mýtů na straně druhé.
14 Feministická ikona a tajná tiskařka? Nejnovější teorie
Na snímku: Obálka knihy The Blood Countess (Annouchka Bayley, 2023). Jde o beletrii, která populárně rozvíjí revizionistické teze (feministická reinterpretace, kritika „krvavých koupelí“, politicko‑konfesní rámec). Nejde o nové primární důkazy; uvedené motivy jsou prezentovány jako interpretace.
Moderní revizionistické výklady posouvají obraz Alžběty Báthory za hranice krvavých legend, ale opírají se spíše o interpretace než o nové přímé důkazy. Někteří autoři zdůrazňují, že žila a jednala v prostředí silných mocenských a náboženských konfliktů mezi reformací a katolickou mocí Habsburků a že politické a majetkové motivy mohly sehrát zásadní roli v jejím pádu. Alžběta byla vychována v reformovaném (kalvinistickém) prostředí a její rod i majetky představovaly významný faktor dobové politiky.
Legenda o krvavých koupelích se objevuje až dlouho po její smrti a není doložena v raně novověkých pramenech. Samotné vyšetřování a soudní postupy vůči jejím služebníkům byly poznamenány útrpným právem a velká část výpovědí vycházela z doslechu. Počet údajných obětí vycházel z neprokázaného seznamu a nelze jej považovat za ověřený.
Současné popularizační teze, že její domy sloužily jako útočiště a vzdělávací místa pro dívky, případně že tajně tiskla a šířila náboženské texty, nejsou podloženy jednoznačnými historickými prameny. Tyto interpretace představují zajímavé hypotézy, nikoli uzavřené závěry. Přesné hodnocení Báthory proto zůstává sporné: její příběh je pravděpodobně směsí osobní přísnosti a dobových praktik na jedné straně a politických zájmů, legend a pozdějších mýtů na straně druhé.
15 Odkaz Čachtické paní: Cesta od monstra k oběti
Na ilustračním snímku: Plakát k filmu Bathory (režie Juraj Jakubisko), premiéra 2008; hlavní roli Alžběty Báthory ztvárnila Anna Friel.
Obraz Alžběty Báthory se během staletí výrazně proměnil. Bezprostředně po jejím zadržení a internování byla vnímána jako urozená žena obviněná z krutých činů, přičemž samotné řízení mělo nepravidelný průběh – hraběnka nestanula před řádným soudem a klíčová doznání pocházela od služebnictva vyslýchaného pod mučením. Širší veřejný ohlas jejího příběhu však výrazně zesílil až v 18. a 19. století, kdy se zrodila a rozšířila legenda, jež překročila rámec dobových dokumentů.
Zlom nastal v 18. století, kdy se v tištěných vyprávěních poprvé objevily líčení o koupelích v krvi – motiv, který původní soudní záznamy neznají. Romantické 19. století pak Báthory proměnilo v démonickou femme fatale a 20. století učinilo z „Čachtické paní“ trvalou součást populární kultury. V moderní době se zároveň rozvinula debata nad povahou celého případu: některé práce zpochybnily legendární nánosy, upozornily na spornost uváděných počtů obětí a poukázaly na politický a
majetkový kontext tehdejších Uherska a Sedmihradska.
Dnes už víme, že slavný motiv koupelí v krvi pochází až z pozdějších literárních pramenů a že údaj o 650 obětech se opírá o nepřímou a nikdy nepředloženou „knihu jmen“. Zároveň však platí, že pomocníci hraběnky byli v lednu 1611 po mučených výsleších promptně odsouzeni a popraveni,
zatímco samotná Alžběta strávila zbytek života v internaci na Čachtickém hradě. Počet obětí proto nelze přesně určit a rozsah krutostí, jichž se měla dopouštět, zůstává předmětem odborných diskusí.
Od konce 20. století se vedle tradičního líčení objevují i revizionistické interpretace, které kladou důraz na politické okolnosti, dluhy a majetkové spory, a vnímají Alžbětu rovněž prizmatem postavení
žen v raně novověké společnosti. Ať už se přikláníme k přísnějšímu nebo opatrnějšímu čtení, příběh Čachtické paní dnes nepůsobí jako jednoduchá pohádka o zlu, ale jako mnohovrstevnatá historická hádanka, v níž se potkávají dobové krutosti, literární senzace a proměnlivý pohled dalších
generací.
Reklama
16 Hledání pravdy v labyrintu dějin
Na obrázku: Dobový portrét Alžběty Báthory, nedatováno. Autor neznámý.
Příběh Alžběty Báthory zůstává i po více než čtyřech stoletích fascinujícím a znepokojivým tajemstvím. Jednoznačnou a konečnou pravdu se už pravděpodobně nikdy nedozvíme: dobové dokumenty jsou neúplné, většina svědectví je nepřímá a hmotné důkazy chybějí. Lze jen pečlivě
skládat střípky informací a zasazovat je do kontextu bouřlivé doby, v níž žila.
Byla Alžběta tvrdou a panovačnou šlechtičnou, která se dopouštěla násilí na svém služebnictvu? Je to pravděpodobné a s ohledem na tehdejší poměry představitelné, ale rozsah a povaha takového jednání zůstávají nejisté. Byla však sadistickým monstrem a masovou vražedkyní, která se koupala v krvi? To je s největší pravděpodobností mýtus – pozdější legenda vzniklá z dobových pomluv, politických intrik a senzacechtivých vyprávění.
Indicie o mocenských a majetkových motivech nelze přehlížet. Obrovský majetek, královský dluh vůči rodině, ambice mocných soupeřů a neregulérní postup vůči hlavní aktérce (izolace bez veřejného procesu, zatímco pomocníci byli rychle souzeni a popraveni) naznačují, že Alžbětin pád byl přinejmenším stejně tak výsledkem politického kalkulu jako spravedlnosti.
Příběh Čachtické paní je silnou připomínkou, jak snadno lze manipulovat fakty a vytvořit mýtus, který přežije staletí. Nabádá k opatrnosti: k senzačním dějinám přistupujme s kritickým odstupem. Pravda
o Alžbětě Báthory neleží v krvavé legendě ani v obrazu nevinné oběti, ale někde mezi nimi – v šedé zóně nejasností, kde se mohla osobní tvrdost setkat s politickou zradou.
