Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

Dítě je po návratu z prázdnin jiné? Jak poznat, že něco není v pořádku, a pomoct mu

Smutné dítě u okna
Smutné dítě u oknaFoto: Canva
Smutné dítě u okna
Smutné dítě u oknaFoto: Canva

Prázdniny mají být časem dobrodružství, zážitků a nových přátelství. Jenže ne vždy se všechno vydaří. Možná se vám domů z tábora nebo od příbuzných vrací dítě, které je tiché, rozladěné, zklamané. Jak se k tomu postavit? Co dělat, aby se nám svěřilo – a hlavně, jak mu pomoci nepříjemný zážitek zpracovat tak, aby ho neodradil od dalších zkušeností? Radí psycholožka Šárka Miková.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do oblíbených na Google zprávách

Léto není pokaždé jen zalito sluncem a k dětství a dospívání patří bohužel i nepříjemné zážitky. Rodiče by svoje potomky rádi před nimi uchránili, ale to bohužel není vždy možné – a nejspíš by to ani nebylo úplně ideální. Dítě se totiž musí naučit vypořádat i s nonkonformními situacemi, které ho formují, a pokud se tak stane, je rodičovskou povinností poskytnout mu podporu a oporu. 

Co dělat, aby se nám svěřilo – a hlavně, jak mu pomoci nepříjemný zážitek zpracovat tak, aby ho neodradil od dalších zkušeností? Radí psycholožka a autorka Šárka Miková.

Reklama

„Některé děti rády mluví o jídle a co jim chutnalo a co ne, pro jiné to není důležité a nepamatují si to. Jiné zase mluví hlavně o svých prožitcích, projevují nadšení nebo zklamání, potřebují sdílet emoce. Měli bychom se pokusit se na ně naladit a jejich emoce zrcadlit,“ vysvětluje psycholožka Miková, která vypracovala teorii osobnosti nazvanou Teorie typů, a doplňuje: „Další děti ze své podstaty všechno kritizují, což vypadá, že hrozně trpěly. Ale ony jen o tom pozitivním nemluví, protože to berou jako samozřejmost. Jiné ale opravdu uvnitř trpí a nesvěří se nám, protože nás nechtějí trápit. Pokud znáte typ osobnosti svého dítěte, velmi vám napoví, co je pro typ vašeho dítěte „normální“ a co už je reakce, která by vás měla zneklidňovat.“

Reklama

Jak podpořit, aby se nám svěřilo?

Když dítě začne mluvit, buďte plně přítomní. Odložte telefon i vaření a zkuste opravdu naslouchat. Použijte tzv. aktivní naslouchání. Jak takové naslouchání vypadá? 

  • Opakujte, co bylo řečeno, aniž byste to hodnotili: Aha, říkáš, že…
  • Naslouchejte pocitům a důvodům, které se skrývají za slovy, a reflektujte je: Slyším v tom, co říkáš, že… Připadá mi, že se cítíš
  • Buďte trpěliví a mluvte co nejméně.
  • Pomáhejte dítěti formulovat, co asi cítí nebo potřebuje, aniž byste mu ale vaše interpretace vnucovali.
  • Případné domněnky vyslovte s tím, že je to jen váš úhel pohledu.
  • Někdy se dětem lépe povídá při nějaké aktivitě – společné práci, procházce apod. 
  • Ke sdílení můžete dítě inspirovat vlastním příkladem. „Můžete povídat, co jste v době, kdy bylo dítě pryč, dělali vy. Co pro vás bylo náročné a s čím jste se vyrovnali – nemluvte ale o tom, že vám bylo po dítěti smutno ani nevyvolejte v dítěti dojem, že by si víc užilo, kdyby bylo s vámi. Případně si sami vzpomeňte, jaké zážitky jste měli z tábora vy sami, a podělte se o ně. Co se vám líbilo, s čím jste nebyli spokojení, co vám třeba i ublížilo,“ radí psycholožka.

Co dítěti v otevřenosti brání?

Když jeho pocity zlehčujeme: „Ale prosím tě, vždyť o nic nešlo.“ „To přece není tak hrozné, ne?“ Podobné reakce dítěti vysílají zprávu, že jeho emoce nejsou v pořádku. Že to přehání. A že příště si je má nechat pro sebe.

Dítě si pak dlouhodobě odnáší, že je na silné prožitky samo, že mu nepomůžeme. A to narušuje nejen náš vztah, ale i jeho sebehodnotu, upozorňuje psycholožka a varuje před dlouhodobějšími následky, které může taková komunikace mít: Může se pak stát jak obětí šikany – ‚můžu si za to sám, za nic nestojím, nikdo mi nepomůže‘, tak i agresorem, který si svou sílu a hodnotu dokazuje tím, že ubližuje druhým.

Můžeme mu s tím vůbec pomoci?

Na hlubší traumata je vždy lepší vyhledat odborníka, nesnažte se coby rodiče suplovat terapii. Ale běžné negativní zážitky – zklamání, hádku s kamarádem, pocit osamění – s dítětem zpracovávat můžeme. A navíc bychom i měli. Důležité je, jaký význam si dítě z události odnese. Můžeme mu pomoct, aby to nebylo selhání, ale zkušenost, která ho posílí.

„Můžeme opět s dítětem sdílet svou osobní zkušenost: ‚Bylo mi nepříjemné… bála jsem se to někomu říct nakonec jsem se svěřila a ulevilo se mi‘ Pomáhá také, když se zpracováváním radostných i nepříjemných situací máme my i dítě už určitou zkušenost. K tomu může být hodné příležitostí právě o prázdninách, kdy máme víc času i společných zážitků mimo běžnou rutinu,“ dodává Miková.

Jak zážitky s dětmi zpracovávat hravě?

  • Hrajte si na hádanku: „Řekni mi dvě věci, co se ti dnes staly, a jednu, co ne – a já zkusím uhodnout, co je výmysl.“
  • Večer u jídla: Sdílejte zážitky jako rituál. „Co tě dneska potěšilo? Co tě naštvalo? Komu jsi pomohl?“
  • Podporujte psaní deníku: U starších dětí může být deník terapeutickým nástrojem. Ještě lépe, když si ho píšete taky.
  • Dětská duše je křehká, ale zároveň velmi silná. Doprovázejte ji s respektem a otevřeností. Buďte tím, kdo naslouchá, chápe – a zůstává na blízku.

    Zdroj: vyjádření psycholožky Šárky Mikové (červen 2025)

    Reklama
    Reklama
    Reklama
    Reklama