Letní tábory: posilují, nebo zraňují? Co (ne)dělat, když dítě brečí už u autobusu?

Co je pro jedno dítě velké dobrodružství, pro druhé může být spíš zkouška odvahy. Odjezd na letní tábor může být pro rodiče nervy drásající zkušenost. Zatímco vy mu s úzkostí balíte batoh a snažíte se do spacáku vměstnat i kousek domova, vaše dítě na tom možná není o moc líp a také má obavy, jak čas bez maminky zvládne. Rodiče často doufají, že právě takové výpravy děti posílí – naučí je zvládat nové situace, osamostatnit se a najít si cestu k ostatním. Jenže ne každé dítě je na takový skok připravené. A tak se ptáme: kdy tábor pomáhá budovat odolnost – a kdy je naopak příliš velkým soustem?

Ano, tábory mohou děti posilovat. Ale pozor – ne každý stres je posilující. Pokud dítě zažije úspěch mimo svou komfortní zónu (třeba zvládne noční hru nebo postavit stan), roste jeho sebevědomí. Když se ale cítí nepochopené, vyloučené nebo selhává v táborových hrách, může to jeho odvahu do budoucna spíš podkopat. A právě tady přichází na scénu dospělí – vedoucí, kteří ho dokážou podpořit, uklidnit a ukázat mu cestu ven z těžké situace.

„Dítě určitě nesrovnávejme s námi a ani se sourozencem nebo kamarády,“ varuje psycholožka Miková. Vychází také z vlastní rodičovské zkušenosti. „Já mám tři děti – dva starší byli opravdu táborové typy, ale ta nejmladší, byť jela po 2. třídě na tábor s nimi, hrozně tam trpěla i přesto, že se jí nic hrozného objektivně nedělo.“

Nešlo o žádné velké drama, ale o tiché trápení, nejistotu, pocity viny a obavy z kolektivu. Ale přesto je dobré pamatovat na to, že každé dítě je originál a tu samu zkušenost může snášet podstatně jinak. Co ale dělat, když dítě celé ubrečené volá z tábora a prosí, abyste si po něj přijeli? Jak se zachovat?

Nejedna máma zná ten moment, kdy se dítě drží za nohu a slzy tečou proudem. Je to panika z neznámého. Bojí se, že nebude mít s kým sedět, že neví, komu se svěřit. Pokud už se tohle blíží, je úplně ideální mít domluveného laskavého vedoucího, který neříká jen: „To zvládneš, neboj,“ ale radši: „Sedneš si ke mně, já tě pak seznámím s ostatními.“

A i když už je dítě úspěšně vypraveno, neznamená to, že je všemu konec a následují jen dny plné pohody. Některé věci – zvláště ty dobře míněné – mohou obrátit proti nám. „Určitě bychom si s dětmi neměli volat večer, aby je to nerozlítostnilo a neměly problém usnout. Taky bychom neměli dětem říkat nebo psát do dopisu, že nám chybí, že se nám po nich stýská,“ vypočítává Miková základní nevědomé chyby rodičů.

„Můžeme třeba říct, že na ně myslíme – že si představujeme, co zajímavého na táboře dělají – a ideálně zdůrazníme to, co víme, že by je mohlo bavit,“ radí psycholožka. „Dále bychom neměli dětem vyprávět, co zajímavého děláme my doma, pokud se vyloženě neptá. A neměli bychom mu také nutit myšlenku, že mu někdo na táboře bude ubližovat. Proto není vhodné se denně ptát: ‚Tak co, není na tebe nikdo zlý?‘. Naopak můžeme dítěti každý den poslat pohlednici, dopis nebo někdy balíček. Dítě bude mít radost, že na něj myslíme.“

Zdroje: rozhovor s psycholožkou Mgr. Šárkou Mikovou (červen 2025)