"Pohlídám, až budu chtít já." Babička nerovná se hlídačka, má právo děti nevídat
Hlídání vnoučat je pro ni trochu otrava a ztráta času. Nikdy to neřekne otevřeně, ale Klára ví, že její mámu role babičky nebaví. "To neznamená, že by vnoučata nepodporovala a nezajímala se o ně. Má je hodně ráda, jen jí chybí ten klasický babičkovský pud," říká Klára, máma dvou dětí. Vzniká ve společnosti fenomén moderních babiček, které už nechtějí být v první řadě chůvami?
"Neřekl bych, že se moje máma nechce starat, spíš nechce být chůvou. Chce ještě nějak prožít svůj život," říká devětatřicetiletý Martin, který pracuje v médiích a má měsíčního syna Jirku. Jeho máma si po smrti manžela našla přítele a chce si podle jeho slov ještě užívat život, nebýt jen k ruce svým dětem. "Určitě je to i o charakteru. Mamka na tohle nikdy nebyla. I děti mojí sestry ji spíše vyčerpávaly, než dobíjely," říká.
Martinův příběh odráží častou realitu generace třicátníků a čtyřicátníků majících děti. Prarodiče "nefungují" tak, jak by si jejich synové a dcery představovali nebo potřebovali. "Mají víc volného času a možností seberealizace. Nechtějí se úplně podřizovat tomu, co od nich potřebuji, často mi navrhnou své řešení. Například že dítě pohlídají v čase, kdy se to hodí jen jim, nebo ať jim děti přivezeme," popisuje třiačtyřicetiletá administrativní pracovnice Klára, máma 12letého Floriána a osmileté Adély.
Mezilidské vztahy nepodléhají módě
Můžeme mluvit o vznikajícím fenoménu moderních babiček a dědečků, kteří dávají přednost užívání si vlastního života před péčí o vnoučata? Podle psycholožky Kateřiny Kramolišové to tak úplně neplatí. "V hloubce to není o staromódním versus moderním babičkování. Mezilidské vztahy nepodléhají módě. Láska mezi rodiči, dětmi a prarodiči jsou nadčasové hodnoty," míní.
Upozorňuje tak, že v minulosti ani dnes být babičkou neznamená být hlídačkou dětí. "Babička a dědeček nesuplují péči rodičů. Nejsou to neplacení hlídači dětí, ale důležití lidé v jejich životě. Vnoučata mohou být příležitostí, jak přehodnotit vztahy v rodině, odpustit staré křivdy a začít znovu a lépe," říká Kramolišová, která mimo jiné organizuje kurzy osobního rozvoje pro ženy a kurzy partnerské komunikace.
"Srát na děti, ale milovat je"
Obraz babičky jednadvacátého století například vykresluje i spisovatelka Irena Obermannová v knize Babička. Hlavní postava je žena, která má na jednu stranu z vnoučat obrovskou radost, na tu druhou chce stále žít svůj mladistvý život. "Fenomén moderních babiček určitě vzniká. Měli bychom si ale ujasnit, co to vlastně znamená moderní, současný. Pro mě to je především osobitost, individuálnost a různorodost. Svoboda nebýt stejní jako ti druzí. Nemuset být běžný a normální," vysvětluje Obermannová, která ve své knize píše: "Srát na děti, ale milovat je."
Ona sama se rozhodla, že chce s vnoučaty trávit hodně času, stejně tak jako že začne podnikat a stane se vydavatelkou vlastních knih. "Moderní babičky jsou různé. Některé začínají žít, jiné chtějí mít pohodu a další se chtějí přetrhnout a stíhat vše. To je můj případ," popisuje šedesátiletá spisovatelka. Obě její dcery mají chůvy, a když se o ně nemůže zrovna česká umělkyně postarat, upřímně jim sdělí důvod: "Že jsem unavená, že mám práci, že jdu někam s přáteli. Naše děti mě ale zajímají, ráda s nimi blbnu a chci se podílet na jejich výchově," říká.
Babičky suplují školky
Podle Kateřiny Kramolišové ženy neztotožňující se s rolí pečující babičky mohou svou sebehodnotu odvíjet spíše od pracovní kariéry či osobní atraktivity. Z velké části se ale podle ní také jedná o ženy, které značnou část svého života pečovaly o děti a v pozdějším věku se chtějí věnovat spíše vlastnímu životu. "Moje máma ještě v 69 letech pracuje, tudíž je buď v práci, nebo je ve svém věku z práce unavená. O víkendech si chce odpočinout nebo si chce užít volno. Hlídání tedy řešíme hodně dopředu, i několik měsíců," popisuje Klára.
Podle Kramolišové může za frustraci mnoha rodičů malá podpora státu, který nedokáže zajistit potřebnou předškolní péči o děti. Babičky tak suplují nedostatek míst ve školkách či nemožnost dovolit si chůvu.
Chtějí se konečně věnovat sobě
"Matky jsou přetížené a zahlcené. Nemají dostatek podpory v balancování práce, péče o děti a domácnost a o sebe samé. V situaci, kdy si nemohou dovolit zaplatit si hlídání, těžce nesou to, že jejich matky či tchyně nejsou k dispozici, aby jim pomohly, protože je toho na ně prostě moc," míní Kramolišová. "A když už se jednou tyto přetížené matky stanou babičkami, můžeme se jim divit, že nemají chuť nastoupit na druhou směnu péče o děti, ale chtějí si konečně trochu užít času pro sebe?" ptá se.
Vysvětlení nezájmu či nízkého zájmu o vnoučata se nedá podle Kramolišové jednoduše zdůvodnit. Roli zde mohou hrát také vlastní emoční problémy a nedostatečná emoční kapacita pro blízké vztahy. "Pochopitelně do toho všeho patří i komplikované vztahy mezi rodiči a dětmi. Někdy si do toho, jak se s vnoučaty chtějí prarodiče stýkat, rodiče samotní promítají své vlastní neuspokojivé vztahy se svými rodiči, teď prarodiči," vysvětluje.
Dědečkové jsou stejně důležití jako babičky
Podle Kramolišové se také často zapomíná na dědečky, kteří můžou podle ní péči o vnoučata zastat stejně dobře jako babičky. "Z vlastní zkušenosti i ze svého okolí můžu říct, že se někteří dědečci o svá vnoučata dokážou často postarat líp, než se od nich očekává," říká. "Naše společnost předpokládá, že péčí o druhé se budou zabývat především ženy. Patří to k rolím, které jim společnost určila. Je to velká škoda, protože dědečkové jsou pro děti úplně stejně důležití jako babičky. Mnoho z nás má na čas strávený se svým dědečkem krásné vzpomínky," upozorňuje.
Tvrzení odbornice potvrzuje jak Klára, tak Martin. "Paradoxně táta chtěl vnuka a vnučku hlídat pořád, až to mámě vadilo. Nemyslím si, že je touha pečovat o vnoučata genderově daná. Táta byl rodinný a pečující typ," říká Klára, kterou doplňuje Martin: "Táta, když ještě žil, tak byl hodně hlídací a pomáhající. Podobně to měli i mí známí. Je to spíš o rolích v rodině," říká.
Nastavují si vlastní pravidla a hranice
Martin i Klára se shodují, že jejich rodiče roli prarodičů neodmítají, chtějí si ji ale nastavit tak, jak vyhovuje jim samotným. "Máma si pomoc představuje hodně po svém. Ráda by šla s vnukem třeba jednou týdně o víkendu na hodinku ven. Když jí ale řekneme, že bychom potřebovali třeba spíš pomoct doma - uvařit, vyžehlit - a že s ním půjdeme pak ven společně, to ji moc neláká a třeba ani nepřijede," popisuje Martin. Babička svou nepřítomnost často vysvětluje tím, že má práci na zahradě, že cesta dlouho trvá nebo že je unavená. "Zkrátka to není její priorita," komentuje táta měsíčního syna.
Klářina máma by zase velmi ráda byla klasickou babičkou, podle dcery se tak ale jen prezentuje. Ve skutečnosti ji to příliš nebaví. "Spíš ji baví ta představa. Ráda plánuje, jak s dětmi bude a co vše podniknou. Hlídání dětí je pro ni ale trochu otrava a ztráta času, byť to nikdy neřekne na plnou pusu. To neznamená, že by je nepodporovala a nezajímala se o ně. Má je opravdu hodně ráda, ale prostě tam nemá ten klasický babičkovský pud," říká Klára.
Se svou mámou měla kvůli hlídání ze začátku konflikty, teď už spolu vychází dobře. "Hlavně ze začátku, když dětem slíbila hlídání a pak to zrušila. Děti byly hodně zklamané, to mě na tom štvalo úplně nejvíc," vzpomíná Klára. "Je to pro mě do jisté míry zklamání, ale to je spíš můj problém než její," říká máma dvou dětí. Podobně mluví také Martin: "Konflikty nemáme, je to její věc. Taky vím, jaká je a že to nemyslí zle," říká. Oba jako vyjádření podpory od svých rodičů dostávají pro děti finance.
Babička je především žena
Irena Obermannová na to konto uvádí, že by si každý měl dělat to, co chce. "Babička se samozřejmě nerovná hlídačka, tak jako se žena nerovná otrokyně. Babička je především žena. Chce být šťastná, krásná, spokojená a má na to plné právo. Nechť si sama rozhodne, jak se svými starými koleny naloží, jestli se bude vdávat nebo jestli chce být platná své rodině," komentuje.
Martin na závěr dodává, že se mají s mámou samozřejmě rádi, pravidelně si volají a tráví spolu Vánoce a narozeniny. "Vynucovat si, aby byla babičkou, seděla dvě hodiny u postýlky a pak byla akorát otrávená a hádali jsme se kvůli tomu? To mi za to nestojí. Ať si sama užívá život, dokud to jde. Za mě to je lepší, než kdyby každý den pětkrát volala, co malý, a chtěla být pořád na návštěvě," uzavírá.
Mohlo by vás zajímat: Babička asistovala vnukovi při sprejování graffiti (10.1.2022)
