

Přišlo vysvědčení. A vy nejste úplně nadšení? Dřív než si povzdechnete nebo se pustíte do kritiky, zastavte se. Vaše první reakce totiž může udělat mnohem víc než samotné známky – může dítě buď motivovat, nebo úplně zlomit.
Konec června – pro děti znamená vysvobození, pro rodiče často mix emocí. Trochu pýchy, trochu úlevy… a někdy i zklamání. Možná jste si představovali, že vysvědčení bude vypadat jinak. Že tam nebude ta trojka z matiky. Že se konečně zlepší čeština. Anebo že si vaše dítě dá víc záležet. Jenže realita je jiná.
A právě v téhle chvíli máme jako rodiče obrovskou moc. Ne ovlivnit, co je napsané v kolonce „hodnocení“, ale ovlivnit, co si z toho dítě odnese. Pocit selhání? Nebo víru, že se může zlepšit a že i přes chyby je pořád milované a přijímané?
Psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí, nám připomíná, že právě tohle rozhoduje o tom, jak se děti budou ke škole a k učení stavět nejen po prázdninách, ale i do budoucna.
Místo zklamaného povzdechu nebo kritiky se proto vyplatí zhluboka nadechnout – a říct něco, co dítě posílí. Co mu ukáže, že vás zajímá víc než jen známky. Třeba jednu z těchto vět, které doporučuje psycholožka Miková:
„Jsem na tebe hrdý/á, že ses snažil/a.“
Děti potřebují vědět, že jejich úsilí má hodnotu, i když výsledek není dokonalý. Pokud chcete být ještě důslednější, můžete říct: „Vidím, že ses hodně snažil, a to je pro mě důležité.“
„Vysvědčení je jen jedna část toho, kdo jsi.“
Takové vyjádření pomáhá budovat zdravé sebevědomí a oddělit hodnotu dítěte od známek. Můžete jim také říct: „Známky nejsou všechno. Jsi skvělý člověk a to je důležitější.“
„Co ti šlo nejlépe? Co tě bavilo?“
Tyto otázky podporují sebereflexi a zaměření na silné stránky. Dále se můžete ptát: „Z čeho máš největší radost? Co tě letos zaujalo?“
„Je něco, s čím ti můžeme pomoci příště?“
Nabízíte podporu místo tlaku a ukazujete, že v tom dítě není samo. V konverzaci lze pokračovat i tímto způsobem: „Chceš, abychom si příští rok víc povídali o učení nebo ti s něčím pomohli?“
„Děkuju, že jsi mi vysvědčení ukázal/a.“
Jednoduché poděkování posiluje důvěru a otevřenost mezi rodičem a dítětem.
Každé dítě je jiné a potřebuje ukázat podporu jiným způsobem. „Dítěti, které potřebuje jedinečnost a harmonii, zdůrazněte, jak moc vám záleží na tom, aby se při učení cítilo dobře. Dítěti s potřebou kompetentnosti řekněte, že víte, jak je zvídavé a schopné dělat to, pro co se rozhodne. Dítě s potřebou stability ujistěte, že v září nastavíte konkrétní plán a pomůžete mu, aby vše pochopilo a mohlo si dobře procvičit. A dítě s potřebou svobody ujistěte, že učení doma spojíte s pohybem nebo hrou," doporučuje psycholožka, která sestavila také tzv. Teorii typů. „Vysvědčení je zpětná vazba, ne rozsudek. Vaše reakce může dítě buď zlomit, nebo posílit jeho motivaci. Především tehdy, když vezmete v úvahu jeho typ osobnosti.“
Bez ohledu na to, jaký typ osobnosti dítě má, následujících vět a podobných vyjádření je v každém případě lepší se vyvarovat. Negativní reakce sice občas utečou i těm nejtrpělivějším rodičům, ale žádná z následujících vět nepomáhá. Nezlepší situaci, naopak může vztah k učení i k vám narušit.
Mgr. Šárka Miková je česká psycholožka, která je autorkou konceptu typologie osobnosti – u své tzv. Teorie typů vychází z analytické psychologie Carla Gustava Junga a typologie MBTI. Tento přístup pomáhá porozumět vrozeným osobnostním nastavením dětí i dospělých a zohlednit je v každodenním životě. Šárka Miková vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově. Mezi její publikace patří knihy jako Nejsou stejné (Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě), Ani mámy nejsou stejné (Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít) a nejnovější knihy Milovat nestačí. Spravuje web
www.teorietypu.cz, který slouží jako zdroj informací o typologii osobnosti a jejím praktickém využití. Miková je matkou tří dětí a ve volném čase se věnuje triatlonu.
„Tohle je ostuda.“
Pocit studu ničí motivaci. Dítě se začne bát chyb místo toho, aby z nich rostlo.
„Proč nemáš samé jedničky jako Anička?“
Srovnávání s ostatními, ať už je to sourozenec, nebo spolužačka, bolí. Zvlášť když má dítě pocit, že nikdy nebude dost dobré.
„Tímhle sis zkazil budoucnost.“
Zbytečné drama. Jedno vysvědčení nerozhoduje o celém životě – ale vaše slova můžou ovlivnit, jak se dítě cítí samo se sebou.
„Tohle je tvoje vina.“
Obviňování nevede k odpovědnosti, ale ke strachu a uzavření.
„Zapomeň na prázdniny, celé léto se budeš učit.“
Trest za vysvědčení většinou nevede ke zlepšení, spíš k odporu a ztrátě důvěry.
Vysvědčení je moment, který v sobě nese emoce – pro děti i pro rodiče. Ale není to konec světa, spíš další příležitost, jak dítě podpořit, pochopit a být mu nablízku. Možná právě tenhle rozhovor po předání známek bude tím, na co si jednou vzpomene víc než na to, jestli mělo dvojku nebo trojku z matiky.
Vaše reakce má sílu. Může z dítěte udělat někoho, kdo se učí rád, nebo někoho, kdo se učení bojí. A není to o dokonalosti – stačí pár obyčejných vět, které říkají: „Jsem tu pro tebe. Zvládneme to spolu.“
Zdroje: vyjádření psycholožky Mgr. Šárky Mikové, Teorie typů