K výchově patří i vypořádání se s bolestí. Jak dětem pomoci zdravě zvládat neúspěch?

Jednou z nejnáročnějších rodičovských dovedností není naučit dítě chodit, mluvit nebo zavázat si tkaničky. Je to umění zvládnout, když dítě padá – doslova i obrazně. A umět mu dát prostor, aby si to zkusilo samo, bez okamžitého zásahu. Ale zároveň vycítit, kdy je potřeba přispěchat s pomocí a být mu oporou. Jak na to? Pomůže porozumění tomu, co dítě v tu chvíli opravdu prožívá.

Jiné děti zase silně vnímají náladu okolí – tóny hlasu, mimiku nebo nenápadné narážky. Pro ně je stres často spojený s nevyřčeným, co se jen tuší. Jiným zase vyhovuje jasný řád a pravidla, a chaotické situace je naopak rozruší. Proto neexistuje jedna univerzální rada, jak dítě naučit zvládat bolest nebo neúspěch. 

„Proto místo výchovného přístupu potřebujeme porozumění konkrétnímu dítěti, což znamená se ptát: ,Co moje dítě vlastně v tuhle chvíli potřebuje?‘ Zkusme zapomenout na to, co bychom na jeho místě potřebovali my sami. To totiž vůbec není podstatné, akorát nám to zkresluje pochopení dítěte,“ radí Miková.

Děti musí pochopit rozdíl mezi tím, co se stalo, co cítily a kým jsou. To, že něco nezvládly nebo se bály, neznamená, že jsou méně hodnotné. Tuhle schopnost – rozlišovat mezi vnější situací, vlastní emocí a sebehodnocením – je dobré rozvíjet už od malička. „Emoce nejsou slabost. Nejsou chyba. Jsou signál. Říkají nám něco důležitého o tom, co se děje uvnitř – a pomáhají nám chránit se. Nemůžeme vždy ovlivnit, co cítíme. Ale můžeme se učit emocím porozumět, uklidnit je a měnit způsob, jak o situacích přemýšlíme,“ dodvává psycholožka.

Děti se učí hlavně tím, co vidí u dospělých. Velkou službu jim uděláte, když budete s nimi mluvit o svých vlastních těžkých chvílích – co jste zažili, jak jste se cítili a jak jste to nakonec zvládli.

„Zkuste dětem upřímně říct, co pro vás v životě bylo náročné, jak jste se u toho cítili a jak to nakonec dopadlo. Nejspíše jste došli k tomu, že i když něco bylo nepříjemné a bolestivé, ve finále vás to posílilo. Podělte se o vaše zkušenosti s dětmi, samozřejmě zkuste uvést příklad adekvátní jejich věku. A můžete to zakončit něčím ve stylu: ,Tohle bylo fakt těžké, ale teď jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla.‘ Nebo třeba: ,Tenkrát jsem to úplně nedal, a i tak jsem se z toho něco naučil.‘ To jsou právě ty momenty, které se zapisují do dětského vnímání neúspěchu mnohem hlouběji než jakákoli slova útěchy,“ uzavírá psycholožka, a dodává: „Zkušenost, i když bolí, se může stát zdrojem síly – pokud ji dítě a jeho mozek uloží správně. Ne jako důkaz vlastní nedostatečnosti, ale jako příběh, který má smysl.“

Zdroje: vyjádření psycholožky Mgr. Šárky Mikové (červenec 2025)