Představte si to: rytíř v těžké zbroji se loučí se svou manželkou. Ještě než vyrazí na křížovou výpravu, vytáhne ze zbrojnice poslední kus výbavy – kovový pás cudnosti. Jedním cvaknutím visacího zámku zapečetí její věrnost. Klíč? Ten si samozřejmě bere s sebou.
Tato představa, značně přimalovaná, nám byla vsugerována jako fakt a měla být důkazem středověké kontroly a temnoty. Moderní historici ale přišli s překvapivým verdiktem: pásy cudnosti nejsou reliktem středověku – spíš výplod fantazie 18. a 19. století. Muzea v Londýně, Benátkách nebo Paříži sice vystavují železné pásy, ale analýzy říkají jasně: většina byla vyrobena až ve století páry – často jako moralizující kuriozity nebo fetišistické artefakty.
Například slavný pás připisovaný Kateřině Medicejské, uchovávaný v pařížském Musée de Cluny, byl při rozboru kovu datován do počátku 19. století – tedy zhruba 200 let po smrti údajné majitelky. A takových případů je celá řada.
Snad jediný pokus o „archeologický důkaz“ pochází z Rakouska, kde sběratel v roce 1889 údajně nalezl kostru ženy s kovovým pásem. Jenže moderní věda mluví jasně: šlo o chirurgickou bandáž používanou při léčbě kýly.
Z lékařského hlediska je také myšlenka dlouhodobého nošení železného pásu děsivá. Kovový předmět pevně obepínající tělo by během několika dnů způsobil odřeniny, infekce a závažné zdravotní komplikace. I odborníci ze Semmelweisova muzea v Budapešti to shrnuli prostě: nositelka by skončila v bolestech – nebo rovnou v márnici. Nemluvě o tom, že už jen základní hygiena, zejména když se k tomu přidá menstruace, by činila dlouhodobé používání zcela nemožným.
Co se doopravdy skrývá za mýtem o pásech cudnosti a jaká byla jeho opravdová historie? Dozvíte se v galerii.