Šokující pravda o pásu cudnosti: jak se ze středověkého vtípku stala erotická pomůcka

Pásy cudnosti jsou jako koncept natolik absurdní, že vlastně ani nepřekvapí, že se staly oblíbenou komickou zkratkou. Motiv středověkého rytíře, který zamkne svou ženu do kovových spodků, využily snímky jako Bláznivý příběh Robina Hooda, Monty Python a Svatý Grál a další. Mýtus se navíc často bez většího zpochybnění přebíral i v literatuře nebo populární kultuře obecně.

Medievalisté jako profesor Albrecht Classen z Arizonské univerzity tuto představu naopak systematicky vyvracejí. „Jako středověký badatel jsem si jednoho dne řekl, že už to dál nejde vydržet,“ píše Classen ve své průlomové studii. „Myslím, že jsem přečetl všechno, co o této věci bylo napsáno, a jsem schopen jedním mávnutím zničit celý tento mýtus.“ Navíc žádný středověký dokument neobsahuje jediný důvěryhodný záznam o použití pásu cudnosti.

Na snímku: kresba pásu cudnosti z vojenského manuálu Bellifortis od Konrada Kyesera, cca 1405. Jde o nejstarší známou ilustraci tohoto zařízení – i ta je však s velkou pravděpodobností satirická.

Mýtus o pásu cudnosti vděčí za své rozšíření jednomu muži – německému sběrateli starožitností Antonu Pachingerovi. Ten v roce 1889 oznámil senzační objev: v hrobě mladé ženy z počátku 17. století, v zapadlém městečku v Horních Rakousích, měl nalézt kovový pás připevněný ke kostře. Konečně hmotný důkaz! Pás cudnosti byl skutečný, používal se a přežil staletí – nebo to tak aspoň vypadalo. Jenže když se historici pokusili jeho tvrzení ověřit, celý příběh se začal drolit. V archivech neexistuje jediný záznam o pohřbu této ženy, a co je horší – samotný pás i většina Pachingerovy sbírky záhadně zmizely během zmatků po první světové válce. Nezbylo nic než otazníky.

Podobný osud potkal i jiné slavné exponáty. Pařížské Musée de Cluny například vystavovalo hned dva pásy cudnosti – oba bohatě zdobené rytinami, včetně výjevu Adama a Evy. Prezentovaly se jako autentické středověké artefakty, ale dnešní odborníci je považují za výtvory novověku – možná dokonce vědomě vyrobené falzifikáty.

A pak přišel zásadní obrat. Moderní medievalisté a historici renesance došli k jasnému závěru: pás cudnosti nebyl běžně používaným objektem každodenního života. Ve skutečnosti byl spíš výplodem představivosti – literární fantazií, satirou, někdy i morbidním žertem. Středověká realita byla o poznání prozaičtější – a překvapivě hygieničtější.

Na snímku: stará francouzská pohlednice č. 2379 zobrazující pás cudnosti z Musea Cluny v Paříži. Samotný text na ní zpochybňuje původ vystaveného artefaktu.

První známé zobrazení pásu cudnosti (na snímku) pochází z roku 1405 – z vojenského manuálu Bellifortis od Konrada Kyesera. Kniha popisuje zbroje, válečné stroje a podivné vynálezy. Na jedné ilustraci se objevují „tvrdé železné kalhoty florentských dam, které mají být uzamčeny zepředu“. Jenže na dalších stránkách už Kyeser zmiňuje třeba plášť neviditelnosti nebo doporučuje plovací pás (jakýsi předchůdce záchranného kruhu) nafukovat pomocí „větru zezadu“ – zjevný středověký vtip, který bychom dnes přeložili jako „nafouknout ho prděním“.

Badatelé v tom tedy mají jasno – pás cudnosti tu slouží jako satira na mužskou žárlivost, ne jako seriózně míněný nástroj.

Zajímavé ale je, že označení „florentské kalhoty“ přežilo až do novověku – přestože sama Florencie byla v té době spíš symbolem volných mravů než zámků na spodní prádlo. A hlavně: moderní analýzy ukazují, že by takové zařízení nešlo prakticky nosit. Chybí otvory, tvar je neergonomický, materiál příliš tuhý.

Vznikl tedy vtip o něčem, co nikdy neexistovalo?

Kořeny mýtu o pásech cudnosti údajně sahají do severní Itálie. Za jejich „vynálezce“ býval tradičně označován Francesco Novello Carrara, poslední vládce Padovy, popravený Benátčany v roce 1406. Tahle legenda ale vznikla až o několik století později – a přitom nemá žádný historický základ. 

Z Itálie ale pochází jeden zajímavý kulturní fenomén – tzv. cicisbeismus. Šlo o společensky tolerované dvoření mezi šlechtickými ženami a jejich oficiálními nápadníky, cicisbei. Vdané dámy tak měly po boku galantní doprovod, o němž manžel věděl a neprotestoval. Šlo o běžnou součást renesanční etikety. Spojování cicisbeismu s pásy cudnosti je však čistá spekulace – nic takového se historicky nepotvrdilo.

Osmnácté a devatenácté století přinesly nečekaný zvrat v příběhu pásů cudnosti. V té době byla masturbace v západní medicíně považována za škodlivou, a to až do 30. let 20. století. Lékařské časopisy často zmiňovaly různé přístroje podobné pásům cudnosti, které měly zabránit „onanismu“ u dětí a dospívajících. Historické záznamy potvrzují, že existovala různá antimasturbační zařízení.

Už v roce 1781 popsal Karl Müller speciální pásy, na začátku 19. století francouzský chirurg Jalado-Lafond konstruoval kovové schránky určené pro chlapce, v Německu ještě v roce 1903 Emilie Schäferová žádala o patent na obdobné zařízení pro ženy – „proti manželské nevěře“. Viktoriánští lékaři skutečně věřili, že masturbace může způsobovat duševní nemoci, epilepsii a další závažné zdravotní problémy. Nejznámějším zastáncem tohoto názoru byl skotský lékař John Moodie, který v roce 1848 vydal poslední britskou publikaci doporučující pásy cudnosti jako prevenci proti onanismu.

Ale ženy si pásy prý nasazovaly i z úplně jiných důvodů…

S průmyslovou revolucí přišla i nová rizika – a pro pracující ženy to bylo období plné nástrah. Tovární haly bývaly nebezpečným prostředím nejen kvůli strojům, ale i kvůli sexuálnímu obtěžování ze strany předáků nebo kolegů. Občas se v souvislosti s tím objevují spekulace, že si ženy tehdy nasazovaly pásy cudnosti jako ochranu. Jenže k tomu chybí spolehlivé důkazy. I podle předních historiků, včetně medievalisty Albrechta Classena, jde spíš o další součást mýtu o pásech cudnosti. Neexistují žádné důkazy o systematické výrobě ochranných pásů pro dělnice, natož o nějakých extrémech typu konstrukcí s ostrými hroty. Ženy té doby bezpochyby čelily každodennímu ohrožení, ale představa, že by se proti němu bránily kovovými spodky, patří spíš do říše legend než seriózní historie.

V moderní době pásy cudnosti získaly zcela novou roli. Během 20. století se objevily v subkultuře BDSM jako nástroj konsenzuální kontroly sexuality. A s příchodem internetu v 90. letech jejich popularita explodovala. Vznikla celá komunita kolem fenoménu zvaného „orgasm denial“ – tedy záměrného odkládání sexuálního uspokojení. V BDSM vztazích slouží pásy cudnosti jako prostředek, kterým submisivní partner odevzdává kontrolu dominantnímu. Ten drží klíč a rozhoduje, kdy a za jakých podmínek dojde k sexuálnímu uvolnění.

Samozřejmě, zatímco historické exempláře byly často vyrobeny z kovu a způsobovaly by zdravotní problémy, současné verze využívají pokročilé materiály. Nejčastěji se vyrábějí z lékařské nerezové oceli nebo titanu, které minimalizují riziko alergií. Pro krátkodobé nošení jsou k dispozici i lehčí plastové modely z ABS nebo polyuretanu, jež jsou diskrétnější a pohodlnější. Bezpečnost je tu klíčová – pás musí být správně velikostně přizpůsoben, aby nedocházelo k poruchám krevního oběhu nebo poškození genitálií.

Součástí této kultury se stal také „Locktober“ – říjnová výzva, kdy si účastníci nasadí pás na celý měsíc. Díky sociálním sítím vznikly online komunity, kde lidé sdílejí zkušenosti, rady a vzájemně se podporují.

A teď přichází část, kterou možná nečekáte…

Možná vás překvapí, že dnešní trh s pásy cudnosti je primárně zaměřený na muže, ne na ženy. Mužské „klece“ tvoří největší část tohoto specializovaného segmentu. Jsou anatomicky navrženy tak, aby při sexuálním vzrušení znepříjemnily nebo bolestivě omezily erekci, aniž by ji ale úplně znemožnily. Psychologické motivace u mužů a žen se přitom liší. Zatímco ženy často používají pásy jako součást dominance a submise ve vztahu, muži většinou hledají způsob, jak zvýšit intenzitu pozdějšího zážitku díky „sexuální frustraci“.

Existují dva základní typy pásů: klecové systémy, které obepínají mužské genitálie, a florentské pásy, které se zapínají kolem pasu s prodloužením mezi nohama. Díky moderním materiálům je možné je nosit mnohem déle a pohodlněji než jejich historické předchůdce.

A tak se paradoxně zařízení, které bylo původně vnímáno jako „ženské“, stalo v podstatě záležitostí mužskou.

Současné pásy cudnosti se vyrábějí hlavně z lékařské nerezové oceli, titanu nebo speciálních plastů jako ABS a silikon. Kvalitní modely často vznikají na míru podle přesných rozměrů zákazníka. Nerezová ocel a titan jsou velmi odolné a hygienické, ale zároveň výrazně těžší než lehčí plastové varianty. Důležité je vyhnout se polykarbonátovým plastům obsahujícím BPA, které by mohly při dlouhodobém kontaktu narušit hormonální rovnováhu.

Zdravotní stránka designu je pečlivě řešená. Pásy musí umožnit základní tělesné funkce a pravidelnou hygienu. Pro dlouhodobé nošení se proto používají speciální otvory pro močení a vylučování, větrací systémy a materiály šetrné k pokožce. Klíčové je také správné nastavení velikosti — pás nesmí být příliš těsný, aby neomezoval krevní oběh, ale ani příliš volný, protože by ztratil smysl.

Rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým nošením je zásadní. Krátkodobé používání, například na pár hodin či dní, je při správném nasazení relativně bezpečné. Přesto není úplně bez rizika. Byl třeba zaznamenán případ, kdy ženu museli hasiči osvobodit z titanového pásu cudnosti poté, co ztratila klíče a zařízení způsobovalo tlak na genitálie. Dlouhodobé nošení, trvající týdny či měsíce, vyžaduje navíc speciální konstrukci, kvalitní materiály a pravidelnou kontrolu zdravotního stavu, aby se předešlo infekcím a dalším komplikacím.

Moderní použití pásů cudnosti přináší zajímavý paradox. Zatímco historické prameny ukazují, že středověké pásy cudnosti byly spíše mýtus či satira než realita, v 21. století existují dobře zdokumentované případy jejich skutečného používání. Například v roce 2004 spustila žena s ocelovým pásem poplach na detektoru kovů na athénském letišti. Vysvětlila, že ji manžel donutil ho nosit, aby zabránil nevěře během dovolené v Řecku. 

V indickém státě Rádžastán byly rovněž hlášeny případy nucení žen k nošení pásů, zatímco v Indonésii musely některé masérky nosit zamčené pásy během pracovní doby, aby se zabránilo prostituci. Nejbizarnější případ se ovšem odehrál v roce 2012 v Číně, kde se nahý muž kolem padesátky objevil v parku s transparenty hledajícími manželku. Nosil domácky vyrobený pás cudnosti jako symbol věrnosti budoucí ženě.

Ukazuje se tak, jak může dnešní svět znovu oživit staré legendy. Současné používání těchto zařízení však vyvolává silné rozpory. Zatímco v rámci BDSM komunity jsou pásy cudnosti vnímány jako konsenzuální pomůcka pro sexuální hry, jejich nucené nasazení představuje vážné porušení lidských práv.

Mýtus středověkého pásu cudnosti přetrval půl tisíciletí, protože odráží naše nejhlubší obavy a fantazie o sexualitě, kontrole a nevěře. Pro muže představuje obavy z ženské sexuality, pro ženy zase symbol mužské posedlosti kontrolou. Historik Albrecht Classen shrnuje, že příběh stojí na mužském strachu z toho, že mu žena nasadí parohy. Renesanční satiry však ukazují ironii – zatímco manžel odjíždí s klíčem, milenec už čeká s náhradním.

Dnešní diskuse o souhlasu a hranicích sexuality dávají pásům nový význam. V konsenzuálních vztazích slouží jako nástroj komunikace, důvěry a kontroly. V nedobrovolném kontextu zůstávají symbolem útlaku.

Pásy cudnosti jsou tak zrcadlem našich nejhlubších obav i fantazií o sexualitě. Jejich příběh je vlastně příběhem o nás – o tom, jak tvoříme mýty, věříme jim a přetváříme je. Historie, kterou jsme znali, je často fikce. Realita je složitější a fascinující než jakýkoliv středověký mýtus.