

Po rozpadu manželství odjela Klára sama do Řecka – bez očekávání, jen s touhou po tichu a svobodě. V malém přímořském městečku potkala muže, který jí nekladl otázky, ale naslouchal. A v jediné noci plné moře, doteků a upřímnosti našla víc, než kdy čekala: ztracenou blízkost, vlastní tělo i odvahu znovu cítit.
Upozorňujeme, že text obsahuje prvky erotiky. Není tak vhodný pro děti a mladistvé.
Jmenuju se Klára a ještě před pár měsíci jsem byla manželka, matka, prostě žena s naplánovaným týdnem i životem. Po dvanácti letech vztahu a devíti letech manželství jsem se ale poprvé ocitla sama. Nejen fyzicky – v prázdném bytě, kde každá místnost dýchala jeho nepřítomností – ale hlavně v hlavě. Bez plánů. Bez jistot. Jen s mlhavým tušením, že musím pryč. Kamkoliv. Kam nepůjdeš ty, ani otázky, které sis nestihl položit nahlas, protože já už je dávno slyšela ve vlastní hlavě.
V záchvatu euforického zoufalství jsem si jednoho večera objednala last minute do Řecka. Sama. Bez kufru plného nadějí, jen s batohem a třemi knížkami, které jsem stejně neotevřela. Chtěla jsem ticho. A moře.
Dorazila jsem do malého přímořského městečka, kde turisté tvořili jen nenápadnou kulisu. Hotel byl skromný, ale čistý – měl terasu s výhledem na moře a k pláži to bylo pár kroků. Ráno jsem si zvykla chodit do malého bistra na rohu. Voněla tam káva a skořice. Na place se motal tmavovlasý, opálený muž s rozpustilým úsměvem a vyrýsovanými pažemi, která měl pokrytá tetováním. Říkal si Nikos.
„Kávu budete chtít stejnou, jako je vaše nálada? Černou a bez cukru?“ zeptal se mně druhý den, když jsem si sedla ke stejnému stolku. Jen jsem se ušklíbla. Nepamatovala jsem si, že bych mu řekla, jak ji piju – ale evidentně si všiml. Bystrý. A nebezpečně přímý.
I třetí ráno jsem znovu seděla u svého stolku v bistru, hlavu zabořenou do šálku kávy a myšlenky kdesi mezi minulostí a tím, co bude. Nikos přede mě postavil croissant, ale místo obvyklého vtipu zůstal stát. Chvíli mlčel, a pak řekl: „Lidi sem jezdí zapomenout. Ale vy nevypadáte, že byste chtěla zapomenout. Spíš jako byste se snažila na něco vzpomenout.“ Překvapilo mě to. Bylo mi do breku. A on si přisedl. Nezeptal se, co se stalo. „Já si vždycky říkám, že moře není jen voda. Je to zrcadlo. Ukáže vám, co v sobě nosíte.“ A tehdy jsem mu začala vyprávět. O manželství, o tichu, které se změnilo v prázdnotu. O tom, jak jsem zapomněla, kdo vlastně jsem. A on jen naslouchal. Mlčky.
Poslední slova se mi ztratila v šumu espressa a vzdáleného příboje. Nikos se zvedl, podal mi ubrousek, na který rychlým, pevným písmem napsal: „Západ slunce. Malá zátoka za majákem.“ Jen jsem přikývla.
Slunce se chýlilo k obzoru a hladina moře měla barvu roztaveného zlata. Došla jsem na místo: úzká oblázková pláž, za zády rozpadlá kamenná zídka, před sebou nekonečná jiskřivá plocha. Nikos už čekal, bosý, v bílé košili z tenké bavlny. Ve vlasech mu tančil vítr a v ruce držel lahev vína.
„Říkal jsem si, že moře dnes ukáže, co v sobě nosíte,“ pronesl tiše, když mi podával sklenku. Víno vonělo letní nocí. Připila jsem si a nechala ho šumět na jazyku. Přiblížil se. Cítila jsem teplo jeho dlaně na svém lokti – a poprvé po měsících ticha mi to nepřipadalo cizí.
Voda byla teplá, heboučká. Svlékla jsem letní šaty a vběhla do moře v lehké krajkové podprsence, která se okamžitě přilepila k tělu. Nikos šel za mnou, proudem stříbřitých kapek mu stékala voda po hrudi a tetování na jeho pažích se zdálo ještě tmavší. Plavali jsme mlčky vedle sebe, než jsem ucítila, jak mě jeho paže jemně, ale pevně zastavují. Pokožku nám hladily teplé proudy a s každým nádechem se mi do plic mísila vůně moře s tóny vína. Nikos přitiskl své čelo k mému. V tu chvíli se svět zúžil na rytmus dvou dechů a tlumené šplouchání vln.
Jeho rty jemně klouzaly po linii mé čelisti. Slané kapky na kůži chutnaly jako slzy, ale tentokrát to byly slzy radosti – dokázala jsem se znova nadechnout. Zvedl mě ve vodě, a když mě položil zpět do vln, obtočila jsem nohy kolem jeho boků. Moře nás nadnášelo, ruce mu klouzaly po mých zádech. A slova? Ta byla zbytečná. Vše, co jsem dřív zapomněla říkat sama sobě, mi teď vyprávěla voda, kůže a ticho letní noci.
Když jsme se vrátili na pláž, zabalil mě do své košile. Voněla solí a levandulí. Po cestě k hotelu jsme se smáli, jako by nás spojovalo celé mládí, které se mi léta schovávalo v koutku duše. Na terase stála jedna lucerna, nikde nikdo. Nikos si sedl na kamennou zídku, držel mě v náručí a já cítila tep jeho srdce proti svým zádům. Prstem něžně obkresloval pupínek na mé kůži, jako by zapisoval do mapy mé tělo, a já poprvé po dlouhé době nezadrhávala dech. Jeho polibky sestupovaly pomalu, pečlivě, chtěl si pamatovat každý kousek cesty – a já dovolila své hlavě definitivně vypnout všechna „musíš“ a „nesmíš“.
Probudilo mě ševelení na terase. Nikos stál u stolu, připravoval kávu. Položil přede mě šálek, přesně tu moji – černou, bez cukru, ale tentokrát přidal kousek skořice: ten kouzelný dotek, díky kterému kavárna na rohu voněla domovem.
„Kávu budete chtít stejnou, jako je vaše nálada?“ pousmál se. A já si uvědomila, že moje nálada už není černá. Spíš zlatavá, s nádechem hořkosladké skořice a moře.
Ještě týž den jsem seděla u malého stolku v bistru, tentokrát s otevřeným zápisníkem. Místo prázdných stránek plných otazníků jsem psala řádky vonící solí a létem: Thárros. Odvaha. Vědomí, že se domov nepočítá na čtvereční metry ani počet let ve vztahu, ale na okamžiky, kdy jsme sami sebou. A než jsem odletěla, Nikos mi do dlaně vložil drobnou mušličku. „Na památku,“ řekl. „Až se ztratíš, přilož si ji k uchu, připomene ti zvuk moře. A sebe.“
Od té chvíle nosím mušličku na šňůrce u srdce. Kráčíme dál, každý svou cestou – ale vím, že ztratit se už vlastně nemůžu. Protože odvaha, kterou jsem v té noci objevila, zůstala se mnou. A moře, i když ho nevidím, ve mně pořád šumí.
Zdroj: Čtenářka Klára (zpracováno pro redakční použití)