Pikantérie: Cizinec, moře a já. Léto, které probudilo moje tělo

Upozorňujeme, že text obsahuje prvky erotiky. Není tak vhodný pro děti a mladistvé. 

Jmenuju se Klára a ještě před pár měsíci jsem byla manželka, matka, prostě žena s naplánovaným týdnem i životem. Po dvanácti letech vztahu a devíti letech manželství jsem se ale poprvé ocitla sama. Nejen fyzicky – v prázdném bytě, kde každá místnost dýchala jeho nepřítomností – ale hlavně v hlavě. Bez plánů. Bez jistot. Jen s mlhavým tušením, že musím pryč. Kamkoliv. Kam nepůjdeš ty, ani otázky, které sis nestihl položit nahlas, protože já už je dávno slyšela ve vlastní hlavě.

„Kávu budete chtít stejnou, jako je vaše nálada? Černou a bez cukru?“ zeptal se mně druhý den, když jsem si sedla ke stejnému stolku. Jen jsem se ušklíbla. Nepamatovala jsem si, že bych mu řekla, jak ji piju – ale evidentně si všiml. Bystrý. A nebezpečně přímý.

I třetí ráno jsem znovu seděla u svého stolku v bistru, hlavu zabořenou do šálku kávy a myšlenky kdesi mezi minulostí a tím, co bude. Nikos přede mě postavil croissant, ale místo obvyklého vtipu zůstal stát. Chvíli mlčel, a pak řekl: „Lidi sem jezdí zapomenout. Ale vy nevypadáte, že byste chtěla zapomenout. Spíš jako byste se snažila na něco vzpomenout.“ Překvapilo mě to. Bylo mi do breku. A on si přisedl. Nezeptal se, co se stalo. „Já si vždycky říkám, že moře není jen voda. Je to zrcadlo. Ukáže vám, co v sobě nosíte.“ A tehdy jsem mu začala vyprávět. O manželství, o tichu, které se změnilo v prázdnotu. O tom, jak jsem zapomněla, kdo vlastně jsem. A on jen naslouchal. Mlčky.

Poslední slova se mi ztratila v šumu espressa a vzdáleného příboje. Nikos se zvedl, podal mi ubrousek, na který rychlým, pevným písmem napsal: „Západ slunce. Malá zátoka za majákem.“ Jen jsem přikývla.

Slaná kůže a tlukot srdce

Voda byla teplá, heboučká. Svlékla jsem letní šaty a vběhla do moře v lehké krajkové podprsence, která se okamžitě přilepila k tělu. Nikos šel za mnou, proudem stříbřitých kapek mu stékala voda po hrudi a tetování na jeho pažích se zdálo ještě tmavší. Plavali jsme mlčky vedle sebe, než jsem ucítila, jak mě jeho paže jemně, ale pevně zastavují. Pokožku nám hladily teplé proudy a s každým nádechem se mi do plic mísila vůně moře s tóny vína. Nikos přitiskl své čelo k mému. V tu chvíli se svět zúžil na rytmus dvou dechů a tlumené šplouchání vln.

Jeho rty jemně klouzaly po linii mé čelisti. Slané kapky na kůži chutnaly jako slzy, ale tentokrát to byly slzy radosti – dokázala jsem se znova nadechnout. Zvedl mě ve vodě, a když mě položil zpět do vln, obtočila jsem nohy kolem jeho boků. Moře nás nadnášelo, ruce mu klouzaly po mých zádech. A slova? Ta byla zbytečná. Vše, co jsem dřív zapomněla říkat sama sobě, mi teď vyprávěla voda, kůže a ticho letní noci.

Noc na kamenné terase

Když jsme se vrátili na pláž, zabalil mě do své košile. Voněla solí a levandulí. Po cestě k hotelu jsme se smáli, jako by nás spojovalo celé mládí, které se mi léta schovávalo v koutku duše. Na terase stála jedna lucerna, nikde nikdo. Nikos si sedl na kamennou zídku, držel mě v náručí a já cítila tep jeho srdce proti svým zádům. Prstem něžně obkresloval pupínek na mé kůži, jako by zapisoval do mapy mé tělo, a já poprvé po dlouhé době nezadrhávala dech. Jeho polibky sestupovaly pomalu, pečlivě, chtěl si pamatovat každý kousek cesty – a já dovolila své hlavě definitivně vypnout všechna „musíš“ a „nesmíš“.

Skořicové ráno

Probudilo mě ševelení na terase. Nikos stál u stolu, připravoval kávu. Položil přede mě šálek, přesně tu moji – černou, bez cukru, ale tentokrát přidal kousek skořice: ten kouzelný dotek, díky kterému kavárna na rohu voněla domovem.

„Kávu budete chtít stejnou, jako je vaše nálada?“ pousmál se. A já si uvědomila, že moje nálada už není černá. Spíš zlatavá, s nádechem hořkosladké skořice a moře.

Ještě týž den jsem seděla u malého stolku v bistru, tentokrát s otevřeným zápisníkem. Místo prázdných stránek plných otazníků jsem psala řádky vonící solí a létem: Thárros. Odvaha. Vědomí, že se domov nepočítá na čtvereční metry ani počet let ve vztahu, ale na okamžiky, kdy jsme sami sebou. A než jsem odletěla, Nikos mi do dlaně vložil drobnou mušličku. „Na památku,“ řekl. „Až se ztratíš, přilož si ji k uchu, připomene ti zvuk moře. A sebe.“

Od té chvíle nosím mušličku na šňůrce u srdce. Kráčíme dál, každý svou cestou – ale vím, že ztratit se už vlastně nemůžu. Protože odvaha, kterou jsem v té noci objevila, zůstala se mnou. A moře, i když ho nevidím, ve mně pořád šumí.

Zdroj: Čtenářka Klára (zpracováno pro redakční použití)