Společenské zvyky, rodinné vzorce nebo pracovní realita často moc nepřejí tomu, aby otcové trávili s dětmi dostatek času. Ale co když to u vás doma jde jinak? Co když právě teď můžete zkusit malou změnu, která vaší rodině přinese víc pohody, sdílení a rovnováhy?
„Zpravidla je to matka, která výchovu definuje, protože do ní promítá to, co je jí osobnostně přirozené. V oblasti výchovy je často ‚dál‘, ale ne nutně proto, že by pro to byla od přírody lépe vybavená – prostě jen s dítětem tráví více času a učí se praxí, dnes a denně, přes den i v noci,“ popisuje častý jev psycholožka, která vypracovala také teorii osobnosti nazvanou Teorii typů. A dodává: „Žena se také často v oblasti výchovy více vzdělává a mrzí ji, že ji partner nenásleduje nebo alespoň nedělá to, co mu ona říká, že je ‚správně‘. Jenže tím muže od aktivního zapojování se do péče o dítě bohužel odrazuje.“
Mgr. Šárka Miková
Mgr. Šárka Miková je česká psycholožka, která je autorkou konceptu typologie osobnosti – u své tzv. teorie typů vychází z analytické psychologie Carla Gustava Junga a typologie MBTI. Tento přístup pomáhá porozumět vrozeným osobnostním nastavením dětí i dospělých a zohlednit je v každodenním životě. Šárka Miková vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově. Mezi její publikace patří knihy jako Nejsou stejné (Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě), Ani mámy nejsou stejné (Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít) a nejnovější knihy Milovat nestačí. Spravuje web
www.teorietypu.cz, který slouží jako zdroj informací o typologii osobnosti a jejím praktickém využití. Miková je matkou tří dětí a ve volném čase se věnuje triatlonu.
Každá situace, která nás vyvede z komfortní zóny, nás posouvá. A mateřství takových momentů nabízí opravdu hodně. Žena je denně vystavována novým výzvám, často bez možnosti volby – prostě musí fungovat. Partner se samozřejmě vyvíjí taky, ale většinou v oblastech, které si sám zvolil: v práci, ve svých zájmech, v tom, co ho baví. Náročnost si určuje sám – a může kdykoliv ubrat.
Oproti tomu máma jede naplno, i když nechce. A právě tenhle rozdíl si často vůbec neuvědomujeme – ani my samy.
„Najednou mohou partneři začít zjišťovat, že se odcizují. Ať už z pocitu křivdy – ‚ty to máš jednodušší, já nevím, co dřív, a ty se vezeš‘ – nebo z pocitu, že jsme někde jinde, kde nám partner nemůže úplně rozumět – ‚nevíš vůbec, o čem to je, nezažíváš to, co já‘," popisuje běžné vyhrocení této situace Miková.
Jenže on tyhle zkušenosti často opravdu nemá šanci zažít – i kdyby chtěl. Ne proto, že by nechtěl nebo selhával. Často zkrátka s dítětem tráví méně času, a navíc ho k péči o něj mnohdy samy – vědomě i nevědomě – moc nepouštíme.
Také je potřeba upozornit, že stejně jako si přetíženost a únava vybírají daň na matce, její partner, který bojuje s pocity odcizení vůči ní i dítěti, na tom psychicky není o nic lépe. Proto je podle Mikové zásadní, aby byl do výchovy a péče o dítě zapojen od začátku, bez ohledu na to, jak moc jsme s jeho výkony v tomto směru nespokojené.
„Táta sice může dát dítěti bodýčko naopak a k obědu párky nebo jogurt, a když se rozjede, tak obojí najednou, ale to je úplně jedno. Potřebuje jenom získat zkušenost, jak je péče o dítě a jeho výchova náročná, ale zároveň rozvíjející, jak mu to umožňuje posouvat hranice v úplně jiném oboru,“ apeluje psycholožka. „Navíc si tím rodiče udržují sdílenou realitu. Takže když muž ženě řekne ‚já tě chápu‘, má to úplně jinou kvalitu, protože opravdu ví, o čem mluví. Dokáže ženu skutečně pochopit a ocenit.“
Mohlo by vás zajímat
