Pravdivé příběhy: „Maminka si přála, abyste umřela,“ řekla mi pětiletá holčička

Sanitka s houkačkou odvážela mou těhotnou sousedku po kolapsu z dehydratace do nemocnice, já zatím stála na dvoře a za ruku držela její dceru Soničku. Měla v očích strach i nedůvěru. Nabídla jsem se, že se o ni na pár hodin postarám, než se sousedka zase vrátí domů. Netušila jsem, že to bude den, kdy se dozvím víc, než jsem kdy chtěla vědět.

Byla jsem v šoku. Nejen ze slov malé holky, ale i ze všeho, co se mi během odpoledne vybavovalo. Petra se před časem rozešla s manželem, prý kvůli milenci, se kterým otěhotněla. Jenže ten ji pak nechal. A její dcera mi právě naznačila, že důvodem její nenávisti ke mně je „strejda Marek“ – tedy můj manžel.

Je možné, že ti dva něco měli? Že právě Marek je otcem jejího nenarozeného dítěte? Znovu jsem si přehrávala všechny měsíce od chvíle, kdy se Petra přistěhovala vedle. Její záhadné chování, uzavřenost, výmluvy… A taky to, jak moc se Marek nabízel, že jí pomůže s přestavbou domu. Často se zdržel déle, než bylo nutné. Prý „jen pomáhá svobodné matce“. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale teď?

Večer se Marek vrátil domů a já se ho přímo zeptala. Neuhýbal. Přiznal, že Petra „něco zkoušela“, ale on prý rychle utnul kontakt, když zjistil, že vědomě ignoruje jeho rodinný stav. Chtěla ho získat pro sebe. A když to nevyšlo, zůstala jen hořkost a nenávist.

Ten den změnil i náš život. S Markem jsme si poprvé vážně promluvili o dětech. O strachu, že mě opustí, že si najde ženu, se kterou děti mít může. A poprvé padlo slovo adopce. Nejdřív jen v náznaku, později ve vážném rozhovoru. Zapsali jsme se do registru. Čekali. Modlili se. O tři roky později jsme si domů přivedli Davídka – dvouletého, tichého chlapečka s velkýma očima. A náš život dostal nový smysl.

Tehdy, na tom dvoře, jsem nevěděla, že držím za ruku někoho, kdo mi pomůže pochopit, že někdy se všechno musí zhroutit, aby mohlo něco nového vyrůst.