Jitčin příběh: Když zima dusí duši

Zimní období mě ubíjí. Jakmile odpoledne slunce zapadne a svět se ponoří do tmy, cítím, jak se na mě snáší těžký, neviditelný závoj. Přes den ještě nějak zvládnu fungovat – práce, povinnosti, každodenní rutina. Ale jakmile se venku setmí, přichází ta tíha. 

Nejhorší jsou dny, kdy je venku šedivá obloha celé týdny. „Ráno se probudím a vím, že se mi nebude chtít vůbec nic dělat. Není tam žádná jiskra, žádná chuť. Jen tak přežívám den za dnem a čekám, kdy to přejde,“ popisuje Jitka svůj každoroční boj se zimní melancholií.

Snažím se s tím bojovat. Více si plánuji program, hledám světlo v malých věcech – v setkání s přáteli, v pohybu, v drobných radostech. Přesto zima pro mě zůstává obdobím, které musím spíš přežít než si ho užívat. A přestože vím, že s příchodem jara se zase rozjasní i moje mysl, vždycky v sobě mám ten tichý strach – co když tentokrát jaro nepřinese úlevu?

Ale pak se jednoho dne ráno probudím a vzduch je jiný. Světlo je jasnější, vzduch voní jinak, a já cítím, že se něco mění. „To je ten moment, na který celou zimu čekám. Ten pocit, kdy poprvé za dlouhou dobu cítím lehkost. Kdy vím, že to nejhorší je za mnou,“ uzavírá Jitka s nadějí.

Tip redakce: Vypořádejte se s depresí. Pět zaručených tipů najdete v naší grafice.