Baba Vanga: Prorokyně, jejíž sláva přežila epochy. Pravda a mýty bulharské věštkyně

Zatímco vnější svět viděl v Babe Vanze především věštkyni předpovídající budoucnost, realita její každodenní praxe byla podstatně prozaičtější a současně složitější. Archivní materiály z Institutu suggestologie odhalují, že naprostá většina jejích návštěvníků – konkrétně 90 procent – nehledala odpovědi na otázky o budoucnosti, ale pomoc se zdravotními problémy.

Vanga fungovala jako unikátní spojka mezi tradičním lidovým léčitelstvím a moderní biomedicínou. Její diagnózy často kombinovaly mystické prvky s překvapivě praktickými radami. Pacientům doporučovala konkrétní lékaře podle jména, předepisovala termální kúry a složité bylinné přípravky. Některé její „recepty“ zahrnovaly namáčení látek v bylinkových odvarech a jejich aplikaci na postižená místa, nikoli požití léků.

Kulturní intimita, kterou Vanga sdílela se svými pacienty, představovala klíčový prvek její efektivity. Pocházela ze stejného sociokulturního prostředí jako většina jejích klientů, hovořila jejich dialektem a rozuměla jejich obavám a potřebám. V balkánské společnosti, která přecházela od tradičního k modernímu způsobu života, představovala Vanga důvěrně známý typ autority – moudré staré ženy obdařené zvláštními schopnostmi.

Sociální funkce Vanginy „medicínské“ praxe nespočívala pouze v léčení konkrétních onemocnění, ale v poskytování psychologické podpory a naděje. V situaci, kdy bylo socialistické zdravotnictví ještě nedostatečně rozvinuté a mnoho lidí žilo v odlehlých oblastech s omezeným přístupem k lékařské péči, Vanga vyplňovala kritickou mezeru v systému péče o zdraví.

Její metody diagnostiky byly zdánlivě iracionální, ale vycházely z logiky tradičního lidového léčitelství. Kostky cukru sloužily jako médium pro navázání kontaktu, transy umožňovaly „vidění“ do minulosti pacienta a jeho rodinné historie, komunikace s duchy poskytovala informace nedostupné běžnými kanály. Z perspektivy moderní medicíny šlo o pseudovědecké praktiky, z hlediska tehdejších pacientů o srozumitelný a efektivní systém péče.

Důležitým aspektem Vanginy praxe byla její schopnost kombinovat náboženské a sekulární prvky. Zatímco oficiálně fungovala pod záštitou vědecké instituce, její metody zůstávaly hluboce zakořeněny v pravoslavné tradici a balkánském folklóru. Pacienti tak získávali nejen „vědecky“ legitimizovanou péči, ale i duchovní útěchu zakázanou v oficiálních institucích socialistického státu.

Tento hybridní charakter Vanginy praxe – mezi vědou a náboženstvím, tradicí a modernitou, oficiálním a neoficiálním – ji činil prakticky nezastupitelnou v tehdejší bulharské společnosti.