1 Proč se jich společnost tolik bála? Skryté dějiny vousatých žen historie
Proč se jich společnost tolik bála? Skryté dějiny vousatých žen historie
1 Proč se jich společnost tolik bála? Skryté dějiny vousatých žen historie
Po celá staletí byly ženy s nadměrným ochlupením v obličeji považovány za kuriozitu, kterou společnost nechápala a často zavrhovala. Lékaři je označovali za výjimky přírody, kazatelé za znamení hříchu a obyčejní lidé v nich viděli spíše atrakci než lidskou bytost. Mnohé z nich proto skončily na poutích a v cirkusech, kde jejich tělo bylo hlavním zdrojem obživy – ale i zdrojem posměchu. Fenomén vousatých žen se tak stal nejen otázkou medicíny a estetiky, ale především tématem, které odhalovalo předsudky a hranice tolerance celé společnosti.
Zároveň však vousaté ženy začaly postupně obracet svou „odlišnost“ ve vlastní výhodu. Některé z nich dokázaly získat nezávislost, kterou většina jejich současnic neznala – finanční svobodu, slávu i možnost určovat si svůj životní osud. Jejich existence tak vyvolávala otázky o tom, co vlastně znamená ženskost a jak hluboko sahají kulturní normy krásy. V době, kdy byly ženy svazovány přísnými pravidly role manželky a matky, se vousaté ženy stávaly živým symbolem emancipace – i když často za cenu bolesti a nepochopení.
2 Proč nás vousaté ženy dodnes fascinují?
Na snímku: Josephine Clofullia (rozená Boisdechêne) byla slavná vousatá dáma, která od roku 1853 vystupovala v Americkém muzeu P. T. Barnuma.
Proč nás vousaté ženy dodnes fascinují?
Představte si shromážděný dav v opulentním sále evropského cirkusu nebo v jednom z amerických muzeí kuriozit konce 19. století. Oči publika se upírají na podium, kde stojí „vousatá dáma“ – ztělesnění paradoxu, provokující hranice mezi „normálním“ a „jiným“. Její existence nutila k zamyšlení, zvláště v době, kdy společnost teprve vstřebávala Darwinovu revoluční evoluční teorii a formovala se moderní dermatologie. Vousaté ženy se tehdy staly živými inkarnacemi otázek o lidské přirozenosti, pohlaví a vývoji, a jejich popularita odrážela dobovou fascinaci odlišností a neznámým.
S nástupem vědeckého poznání bylo nezbytné rozlišovat mezi hypertrichózou a hirsutismem. Hypertrichóza, neboli nadměrné ochlupení, se týká nadměrného růstu chloupků kdekoli na těle. Hirsutismus je specifický pro ženy a projevuje se nadměrným růstem hrubých, tmavých chloupků v oblastech, kde by se běžně vyskytovaly u mužů, například na obličeji, hrudi nebo zádech. Lékařská klasifikace „nadměrného ochlupení“ u žen na konci 19. století se dramaticky proměnila. To, co bylo dříve považováno za anomálii, se postupně stávalo medicínským „problémem“, který vyžadoval „léčbu“.
Vznikl tak rozsáhlý trh s „léčebnými“ procedurami, od elektrolýzy až po riskantní rentgenové záření. Reklamní sliby rychlého a trvalého odstranění chloupků zaplavovaly tisk, avšak s sebou nesly značná rizika, od zjizvení po vážné zdravotní komplikace. I přes to byl strach z „mužského“ ochlupení u žen tak silný, že mnoho z nich podstupovalo tyto nebezpečné procedury. Tento článek vás provede životy žen, které se staly ikonami i oběťmi své „výjimečnosti“. Propojíme jejich biografie s vědeckým kontextem, populární kulturou a dobovými genderovými normami, abychom nabídli faktograficky věrohodné a narativně poutavé příběhy.
3 Helena Antonia (16.–17. století): Vousatá dvorní dáma raného novověku
Příběh Heleny Antonie, původem z belgického Lutychu, představuje fascinující pohled na život ženy, která svou odlišností zaujala nejvyšší evropské dvory na přelomu 16. a 17. století. Na rozdíl od pozdější éry cirkusů, kde se vousaté ženy stávaly komerční senzací, se její osud odvíjel v honosném prostředí habsburských paláců. Zde nebyla vnímána jako medicínský případ, ale jako vzácná a obdivovaná kuriozita.
Působila jako dvorní dáma a trpaslice ve službách Marie Španělské, manželky císaře Maxmiliána II. Její šarm a jedinečnost si získaly i přízeň dalších významných žen té doby, jako byly Markéta Habsburská, budoucí španělská královna, a její sestra Konstancie Habsburská, pozdější polská královna. Právě unikátní postavení, které na dvorech zaujímala, dokládá její dochovaný portrét, jenž je dnes uložen v Národním muzeu v polské Vratislavi.
V době, která ještě neznala moderní medicínské diagnózy ani Darwinovy teorie, nebyla Helenina vousatost považována za nemoc, ale za podivuhodný výtvor přírody. Stala se živým exponátem v takzvaných kabinetech kuriozit (Wunderkammer), sbírkách vzácných a neobvyklých předmětů, kterými panovníci demonstrovali své bohatství, moc a vliv. Její jinakost byla nejen přijímána, ale dokonce vyhledávána. Ačkoliv prameny o jejím životě jsou kusé a data často nejistá, příběh Heleny Antonie působivě ukazuje, jak proměnlivé je vnímání lidské normality a jak odlišnost může být v různých historických epochách symbolem prestiže.
V protikladu k pozdějšímu 19. století, kdy se vousaté ženy staly senzací cirkusů a muzeí kuriozit, Helena Antonia představuje raně novověký fenomén. Její život se odehrával v kontextu evropských dvorů, kde byla vnímána spíše jako kuriozita než jako medicínský případ. Působila jako dvorní dáma, pravděpodobně i jako trpaslice, ve službách španělské Marie, manželky císaře Maxmiliána II., a později se objevovala i v souvislosti s Markétou a Konstancií Habsburskou.
Její portrét, který se dochoval ve Vratislavi, svědčí o jedinečném postavení, jež na dvorech zaujímala. Na rozdíl od pozdějších dob, kdy se lékaři snažili „diagnostikovat“ a „léčit“ podobné stavy, nebyla Helena Antonia předmětem medicínského zájmu v moderním slova smyslu. Její „vousatost“ nebyla považována za nemoc, nýbrž za zvláštnost, která doplňovala sbírky kuriozit – takzvané kabinety kuriozit – a umocňovala prestiž panovníků, kteří se jimi obklopovali.
Je důležité si uvědomit, že chápání „vousaté ženy“ se v tomto období výrazně lišilo od toho, co přinesl 19. století s Darwinovou teorií a nástupem dermatologie. Bez těchto vědeckých rámců byla Helena Antonia vnímána jako fascinující projev přírody, který se hodil do konceptu „Wunderkammer“ – sbírek zázraků a divů. Její status a prezentace byly úzce spjaty s dvorským prostředím, kde byla její jinakost přijímána a dokonce vyhledávána jako symbol bohatství a moci. Přestože o jejím životě víme poměrně málo a data jsou často nejasná, její existence podtrhuje proměnlivost lidského vnímání „normality“ a odlišnosti napříč staletími. Její příběh je také varováním před nekritickým přejímáním historických pramenů a zdůrazňuje potřebu kritické práce se zdroji.
Reklama
4 Julia Pastrana (1834–1860): „Nejtragičtější“ hvězda viktoriánské éry
Život Julie Pastrany, narozené v srpnu 1834 v horách Sinaloa v Mexiku, je jedním z nejtragičtějších příběhů v historii vousatých žen. Trpěla hypertrichózou terminalis, vzácným onemocněním, které způsobovalo nadměrný růst chloupků po celém těle, a gingivální hyperplazií, vedoucí k výrazně zbytnělým dásním a rtům. Její neobyčejný vzhled ji předurčil k životu v showbyznysu, kde se stala „nejtragičtější" hvězdou viktoriánské éry.
Již v raném věku ji objevil a začal spravovat J.W. Beach, který ji představil jako „hybrid opice a ženy“. V roce 1855 se provdala za svého manažera Theodora Lenta, muže, který z jejího stavu profitoval a nadále ji vystavoval po celých Spojených státech a Evropě pod stigmatizujícími přezdívkami jako „Opice žena„ nebo „Medvědí žena“. Jejich turné ji zavedlo do největších měst, kde byla předmětem úžasu, ale i znechucení, a stala se živým důkazem dobových „vědeckých“ fantazií o „chybějícím
článku“ mezi lidmi a primáty. Lékaři té doby ji často označovali za odlišný druh nebo deformaci, což bylo později medicínou vyvráceno.
Osud Julie Pastrany vyvrcholil 25. března 1860 v Moskvě, kde porodila syna, který trpěl stejnými příznaky jako ona. Bohužel, jak Julia, tak její syn zemřeli krátce po porodu – syn po třech dnech, Julia o pět dní později na komplikace. Po jejich smrti se Theodor Lent rozhodl pro taxidermickou konzervaci obou těl a pokračoval v jejich posmrtné exhibici. Tato morbidní praxe trvala více než sto let, přičemž
pozůstatky cestovaly po celém světě a byly vystavovány v muzeích a na výstavách, naposledy v Norsku. Až v roce 2013, po dlouhých snahách mexických úřadů a umělců, byly její ostatky repatriovány a konečně pohřbeny v její rodné Sinaloe, čímž se uzavřela jedna z nejtemnějších kapitol v historii vystavování lidských těl. Tento akt byl symbolem posunu v etickém vnímání lidské důstojnosti a odmítnutí zneužívání odlišností pro komerční účely.
5 Josephine „Madame“ Clofullia (1829–1870): Když soud ověřuje „ženství“
Josephine Clofullia, švýcarská vousatá žena, je příkladem toho, jak se osobní příběhy stávaly součástí divadelní reality 19. století a ovlivňovaly dobové vnímání genderu. Její kariéra nabrala na obrátkách,
když ji do své show angažoval proslulý impresário P. T. Barnum. Pod jeho křídly vystupovala v Londýně a ve Spojených státech pod titulem „The Bearded Lady of Geneva“. Její syn, kterého Barnum představoval jako „Infant Esau“, se stal rovněž součástí atrakce, což posilovalo divadelní rozměr jejich vystoupení.
Nejslavnější událostí v jejím životě byl soudní případ z 1. července 1853 v New Yorku. Clofullia byla obviněna z podvodu, neboť se objevilo tvrzení, že není skutečnou ženou, ale převlečeným mužem. Soud nařídil vyšetření třemi lékaři, kteří potvrdili, že je skutečně ženou, a obvinění bylo zamítnuto. Historici upozorňují, že Barnum mohl celý případ využít či dokonce sehrát jako promyšlenou PR kampaň s cílem zvýšit zájem o jeho show a upevnit slávu Josephine Clofullie, což však nelze s úplnou jistotou prokázat.
Tento soudní proces je fascinující ukázkou dobové obsese autenticitou a hranicemi genderové identity. Překvapivě, dobový tisk často akcentoval její „ženskost“ a eleganci namísto zdůrazňování „mužských“ rysů. Případ tak nejen potvrdil její identitu, ale také ovlivnil vnímání genderu a autenticity na tehdejší show scéně. Ukázal, že i v prostředí, kde se často manipulovalo s realitou, existovaly momenty, kdy byla pravda vystavena veřejné kontrole a kdy bylo nutné bránit se proti
stereotypům a předsudkům. Příběh Josephine Clofullie tak přesahuje prostou biografii a stává se zrcadlem viktoriánské společnosti a jejích složitých vztahů k odlišnosti.
6 Lékařství, Darwin a „patologizace“ ženských vousů (1870–1920)
Na ilustračním snímku: Clementine Delait, známá jako „vousatá dáma“, se svým psem ve francouzském Thaon-les-Vosges na pohlednici z počátku 20. století.
Období mezi lety 1870 a 1920 představuje klíčový moment v dějinách vnímání ženského ochlupení, kdy se medicínský diskurz střetl s populární kulturou a Darwinovou teorií. S vzestupem dermatologie se hypertrichóza, dříve vnímaná jako kuriozita, začala popularizovat jako „nemoc nadměrného ochlupení“. Tento posun vedl k patologizaci ženských vousů, což mělo dalekosáhlé dopady na ženy, které jimi trpěly.
Příkladem je kazuistika dermatologa Louise A. Duhringa z roku 1877, popisující případ „Violy M.“. Duhringova studie zkoumala mladou matku s plnovousem, která však současně vykazovala „zcela ženskou“ tělesnost a chování. Tento případ se stal ikonickým, protože demonstroval napětí mezi vizuálním vjemem a společenskými normami genderu. I přes výrazný plnovous byla Viola M. považována za „skutečnou ženu“, což poukazovalo na to, jak se diskurz snažil udržet hranice ženskosti navzdory fyzickým projevům.
S příchodem Darwinovy sexuální selekce se měnilo i vnímání ženského ochlupení. Ženské tělo bez ochlupení bylo vnímáno jako znak pokročilejší evoluce, zatímco nadměrné ochlupení bylo interpretováno jako atavismus, návrat k „primitivnějším“ formám. To vedlo k masivní reklamě na invazivní a často riskantní metody odstraňování chloupků, jako byla karbolová kyselina, rentgenové záření nebo „punching“. Přestože tyto metody měly vážné vedlejší účinky a psychologické dopady, dobová medicína a reklama prosazovaly argument „něco se musí udělat“, aby se ženy zbavily „stigmatu“. Zvláštní je, že se hirsutismus různě vykládal v závislosti na rase, což odráželo dobové rasové teorie a hierarchie.
Reklama
7 Krao Farini (1876–1926): Chybějící článek mezi vědou a reklamou
Příběh Krao Farini, narozené v Laosu v roce 1876, je spletitým mixem vědecké zvědavosti a bezohledné komercionalizace. Její život je příkladem toho, jak se v 19. století zneužívaly fyzické odlišnosti pro zábavní průmysl, maskované pod rouškou „vědeckého“ pokroku. Farini, známý showman, „objevil“ Krao a představil ji jako „živoucí důkaz evoluce“, „chybějící článek“ mezi lidmi a lidoopy.
Farini vytvořil fiktivní příběh o „chlupatém kmeni" a expedicích, které Krao „objevily“. Prezentoval ji s vymyšlenými detaily, jako jsou „lícní vaky“ nebo „extra žebra“, a dokonce tvrdil, že neumí mluvit. Tyto smyšlenky měly umocnit její exotický a primitivní obraz. V roce 1883 ji odvezl do Evropy a USA, kde se stala senzací cirkusů a muzeí kuriozit. Její vystoupení vyvolávala obrovský zájem publika, což se odráželo ve vysokých honorářích a neustálé poptávce po jejích „rezervacích“.
Nicméně, navzdory komerčnímu úspěchu, medicínská komunita začala v 80. letech 19. století Krao demystifikovat. Odborné časopisy odmítaly její prezentaci jako „chybějícího článku“ a správně ji diagnostikovaly jako případ hypertrichózy. Zdůrazňovaly, že její stav je medicínský, nikoli evoluční anomálie. I přes vědecké vyvrácení mýtů zůstával zájem publika neobyčejně vysoký. Krao Farini zemřela v roce 1926 a před smrtí si přála být zpopelněna, aby se zabránilo posmrtné exhibici jejího těla. Její příběh je tragickým připomenutím, jak se v 19. století proplétaly věda, rasismus a zábavní průmysl, zneužívající lidské osudy pro senzace a zisk.
8 Annie Jones (1865–1902): Hvězda Barnuma a cena slávy
Annie Jones, narozená 14. července 1865 v Marion ve Virginii, se stala jednou z nejznámějších vousatých dam 19. století a dlouholetou hvězdou show P. T. Barnuma. Již v útlém věku, pouhých devět měsíců, debutovala v Barnumově American Museum pod přezdívkou „Infant Esau“.
Její dětství bylo poznamenáno incidentem, kdy byla unesena místním frenologem, ale díky úsilí Barnuma a policie byla navrácena. Annie Jones se během své kariéry stala prominentní postavou ve světě showbyznysu. Proslavila se nejen svým výrazným plnovousem, ale také svými uměleckými schopnostmi – zejména hrou na mandolínu. Její kariérní růst byl impozantní, od dětské atrakce „Infant Esau“ se vyvinula v uznávanou „Esau Lady“, která vystupovala v prestižních show a absolvovala turné po Spojených státech a Evropě. Annie Jones si pečlivě budovala svou image důstojné dámy, která kombinovala svou výjimečnou vousatost s elegantní prezentací a upraveným vzhledem. Tento přístup jí pomohl získat vysoké honoráře a pozici jedné z nejlépe placených umělkyň své doby – údajně vydělávala 500 dolarů týdně. Mimo svou kariéru se aktivně angažovala jako mluvčí pro ostatní účinkující se zdravotním postižením a snažila se odstranit stigmatizující termín „freaks“ ze showbyznysu.
Annie Jones zemřela 22. října 1902 v Brooklynu ve věku 37 let na tuberkulózu, což zanechalo významnou ztrátu ve světě showbyznysu. Její životní příběh je svědectvím o síle, talentu a schopnosti překonat společenské předsudky a definovat vlastní identitu.
9 Jane Barnell „Lady Olga“ (1879–1945): Mezi obživou, uměním a odporem k Freaks
Život Jane Barnell, známé jako „Lady Olga“, je komplexním příběhem plným tragických událostí, ale i pozoruhodné odolnosti a síly. Narodila se pravděpodobně v roce 1879 (zdroje uvádějí různá data mezi 1871-1879) a již v útlém věku zažila otřesné zkušenosti. Ve čtyřech letech byla prodána do cirkusu, odkud ji odvezli do Evropy. Po onemocnění tyfem v Berlíně se dostala do charity a později do sirotčince, až ji nakonec nalezl její otec a přivezl zpět do Spojených států.
I přes těžké začátky se Jane Barnell etablovala jako úspěšná performerka. Vystupovala v předních cirkusech, kde si získala uznání pro své jedinečné vystoupení. Zajímavostí je, že se věnovala také
fotografii, což svědčí o její umělecké citlivosti a touze po seberealizaci mimo svět zábavy. Její životní dráha ji v roce 1932 zavedla k účasti ve slavném filmu Todda Browninga „Freaks“. Ačkoli jí film přinesl celosvětovou známost, Jane Barnell k němu zastávala kritický postoj. Podle dostupných zdrojů považovala film za „urážku všech kuriozit“ a cítila, že degraduje lidi s odlišnostmi.
Jane Barnell zemřela podle nejaktuálnějších ověřených zdrojů 21. července 1945 v Manhattanu. Je třeba poznamenat, že datum její smrti je v různých zdrojích uváděno rozporně – některé stále uvádějí rok 1951. Její příběh je důkazem složitého vztahu mezi uměním, komercí a etikou, a ukazuje, jak se jednotlivci snažili najít důstojnost a seberealizaci v prostředí, které je často redukovalo na pouhé objekty.
Reklama
10 Clémentine Delait (1865–1939): Podnikatelský marketing vousů
Příběh francouzské „vousaté dámy“ Clémentine Delait se odlišuje od mnohých jejích předchůdkyň. Její cesta ke slávě nebyla primárně motivována cirkusovým manažerem, nýbrž osobní sázkou a podnikatelským duchem. Narodila se roku 1865 a se svým manželem, pekařem Paulem Delaitem, provozovala v Thaon‑les‑Vosges kavárnu. Klíčový moment nastal roku 1900 po návštěvě karnevalu, kdy prohlásila, že si nechá narůst lepší vous než „vousatá žena“, kterou viděla, a s manželem uzavřela
sázku. Záhy přejmenovali podnik na „Café de la Femme à Barbe“ a její jedinečný vzhled se stal základem jejího „brandu“.
Clémentine rychle pochopila potenciál své výjimečnosti. Prodávala své fotografie a pohlednice a spolupracovala s tiskem. V roce 1904 získala oficiální povolení nosit mužské šaty, což jí umožnilo naplno kontrolovat vlastní image a prezentovat se podle svých představ. Vystupovala a cestovala, zvláště po ovdovění, a stala se známou v mnoha evropských městech.
Za první světové války působila v podpůrných aktivitách a získala přezdívku „Poilu“. Roku 1919 s manželem adoptovali dívku Fernande, jejíž rodiče zemřeli během španělské chřipky. Na sklonku života vznikly její paměti v rukopisné podobě, které poskytují cenný pohled do jejího života. Zemřela roku 1934. Na náhrobku si přála uvést, že zde odpočívá „vousatá žena“ z Thaon‑les‑Vosges. Zprávy zmiňují, že odmítla lákavé nabídky vystupovat ve slavných show ve prospěch péče o nemocného manžela. Její příběh je inspirativním příkladem, jak se žena s plnovousem stala úspěšnou podnikatelkou a mediální ikonou v době, která přísně definovala konvence ženské krásy.
11 Alice Elizabeth Doherty (1887–1933): Když rodiče jsou „manažeři“
Alice Elizabeth Doherty, známá jako „Minnesota Woolly Girl“, se narodila 14. března 1887 v Minneapolis s hypertrichosis lanuginosa, což je extrémně vzácná forma nadměrného ochlupení, která způsobuje růst jemných chloupků po celém těle. Její příběh je odlišný od mnohých jiných performerek s podobným stavem, protože ji do světa showbyznysu uvedli její vlastní rodiče již v útlém věku. Od svých dvou let byla vystavována veřejnosti a cestovala se svou matkou a „Professor Weller's One-Man
Band“ po středozápadě Spojených států.
Její neobyčejný vzhled, zahrnující jemné blond vlasy pokrývající celé tělo, z ní udělal hlavní atrakci. Ve věku pěti let dosahoval porost délky 13 centimetrů, v dospívání až 23 centimetrů. Alice však nikdy
neměla skutečnou vášeň pro showbyznys a pokračovala v něm pouze z finanční nutnosti. V roce 1915, ve věku 28 let, se rozhodla ukončit svou kariéru a odešla do důchodu, čímž unikla tlaku neustálého vystavování. Zbytek života prožila v ústraní v Dallasu a zemřela 13. června 1933 ve věku 46 let na zápal plic.
Případ Alice Doherty vyvolává otázky ohledně etiky dětského vystavování a rodinné ekonomiky. Její rodiče, kteří byli jejími „manažery“, profitovali z jejího vzhledu, což vyvolává etické dilema, zda bylo jejich jednání v nejlepším zájmu dítěte. Na rozdíl od jiných úspěšnějších performerů s hypertrichosis, jako byli Fedor Jeftichew „Jo-Jo„ nebo Stephan Bibrowski „Lionel“, Alice nikdy neměla profesionálního manažera, což omezovalo její komerční úspěch. Její příběh je tichým svědectvím o ceně slávy a o tom, jak se jednotlivci snažili najít klid a soukromí v době, kdy byla odlišnost často zneužívana pro zábavu mas.
12 „Viola M.“ (od 1877): Jak se rodil medicínský „případ vousaté ženy“
Případ „Violy M.“, který v roce 1877 popsal dermatolog Louis A. Duhring, je klíčový pro pochopení proměny vnímání vousatých žen z pouhých kuriozit na medicínské „případy“. Duhringova kazuistika představila mladou matku, která navzdory svému plnovousu projevovala „zcela ženský“ projev a tělesnost. Její případ se stal ikonickým, neboť jasně demonstroval, jak se lékařský diskurz snažil udržet hranici mezi „ženou“ a „mužem“ i přes zjevné fyzické anomálie.
Období 70. až 90. let 19. století se stalo „vrcholem“ zájmu o hypertrichózu v odborné literatuře. Lékaři a vědci se snažili porozumět příčinám nadměrného ochlupení u žen a často přicházeli s teoriemi o „vnitřní bisexualitě“ nebo „atavismu“, tedy o návratu k primitivnějším evolučním formám. Tyto teorie odrážely dobové obavy z narušení genderových norem a snahu medicíny kontrolovat a normalizovat ženské tělo. Zároveň s tím rostl i trh s kosmetickými procedurami a reklamními sliby, které ženám nabízely „řešení“ jejich „problému“.
Případ Violy M. a další podobné kazuistiky tak položily základy pro moderní medicínský pohled na hypertrichózu a hirsutismus. Nicméně, je důležité si uvědomit, že i když se medicína snažila nabídnout „vědecké“ vysvětlení, stále byla ovlivněna dobovými předsudky a společenskými tlaky. Tento historický kontext nám pomáhá pochopit, jak se věda a společnost vzájemně ovlivňovaly při definování „normality“ a „patologie“ v souvislosti s lidským tělem.
Reklama
13 Geny a věda dnes: Co (ne)víme o „Werewolf syndromu“
Na ilustračním snímku: Supatra „Nat“ Sasuphan trpí vrozenou hypertrichózou, vzácným genetickým onemocněním známým jako „vlkodlačí syndrom“. Snímek ilustruje stav, jehož genetické příčiny věda intenzivně zkoumá s cílem najít léčbu a nahradit dřívější senzacechtivost etickým přístupem.
V 21. století se vědecký pohled na kongenitální generalizovanou hypertrichózu (CGHT), často označovanou jako „werewolf syndrom“, výrazně posunul. Dnes víme, že se jedná o extrémně vzácné genetické onemocnění, které se často vyskytuje v rodinách. Moderní výzkum odhalil, že za některé formy CGHT může stát kopie počtu variant (CNV) na chromozomu 17. Konkrétně se spekuluje o tom, že změny v této oblasti, která obsahuje gen SOX9, mohou lokálně ovlivňovat regulaci růstu chloupků.
Přestože tyto objevy představují významný pokrok, je nezbytné přistupovat k nim s opatrností. Bez přímých genetických dat nelze zpětně diagnostikovat historické osobnosti s hypertrichózou. Historické popisy a fotografie nám sice poskytují cenné informace, ale nemohou nahradit genetickou analýzu, která je pro přesnou diagnózu klíčová.
Současná věda také nachází paralely mezi CGHT a dalšími vzácnými syndromy, jako je například Ambras syndrom, které jsou rovněž spojeny s chromozomálními přestavbami. Tento výzkum pomáhá objasnit složité genetické mechanismy, které stojí za nadměrným ochlupením. Důležitým rozdílem je i přístup. Zatímco 19. století bylo posedlé senzacechtivostí a vystavováním lidí s hypertrichózou jako „kuriozit“, dnešní vědecká komunita klade důraz na etiku, porozumění a hledání řešení pro ty, kteří
jsou tímto stavem postiženi. Cílem je spíše pomoci a léčit, než zneužívat odlišnosti k zábavě. Tento posun v přístupu reflektuje hlubší změnu ve vnímání lidské důstojnosti a etiky v medicíně a společnosti.
14 Vousatá žena v zrcadle kultury 20.–21. století: Od „kabinetu kuriozit“ k sebe-reprezentaci
Na snímku: Americká performerka, akademička a zakladatelka pouličního souboru Circus Amok Jennifer Miller. Svůj plnovous a vystoupení využívá k narušování společenských norem a zpochybňování tradičních představ o kráse a genderu. Přesné datum a místo pořízení snímku nejsou známy.
Příběhy vousatých žen nejsou jen kapitolou z dávné minulosti, nýbrž mají hluboké přesahy i do současnosti. Zatímco v 19. století byly často objekty senzacechtivosti a manažerského vykořisťování, dnešní performerky přebírají kontrolu nad vlastním obrazem a tělem. Příkladem je Jennifer Miller, zakladatelka a performerka uznávaného cirkusu Circus Amok. Miller, která má sama vousy, aktivně využívá své vystoupení k „narušování normativního“ a k rámování „queer spectacle“.
Její práce je silným odmítnutím normativních požadavků na ženské tělo a tradičních představ o kráse, které často zahrnují odstranění chloupků. Namísto podřízení se společenským tlakům Miller a další performerky slaví svou jedinečnost a využívají ji jako nástroj k provokaci a diskusi o genderových normách.
Tento posun představuje zásadní změnu v mocenských vztazích. Místo aby byly pasivně vystavovány, stávají se aktivními kurátorkami vlastních identit. Přestože dějiny freak shows jsou ambivalentní – na jedné straně nabízely určitou formu svobody a obživy pro lidi s odlišnostmi, na straně druhé je často redukovaly na komodifikované objekty – současné performerky se snaží tuto historii přepsat. Využívají divadelní prostor k posílení hlasu těch, kteří byli dříve umlčováni, a k zpochybňování předsudků, které stále přetrvávají ve společnosti.
15 Co si ze století vousatých žen odnáší 21. století
Ilustrační snímek: Provokativní obálka časopisu Esquire z března 1965 s titulkem „Maskulinizace americké ženy“. Snímek ženy holící si tvář se stal vizuálním komentářem ke změnám v genderových normách a zpochybnil tradiční představy o ženskosti v americké společnosti 60. let.
Příběhy vousatých žen z minulosti nám nabízejí fascinující vhled do proměn, jimiž prošly věda, média a genderové normy. Od dob, kdy byly vnímány jako pouhé kuriozity v kabinetech zázraků, přes období patologizace v 19. století, kdy se lékařství snažilo „léčit“ jejich odlišnost, až po současnost, kdy se stávají symbolem sebe-reprezentace a zpochybňování společenských konvencí. Tato cesta ukazuje na proměnlivost vnímání „normality“ a krásy.
Vědecké chápání hypertrichózy se posunulo od fantazií o „chybějícím článku“ k precizním genetickým poznatkům, jako je identifikace CNV na chromozomu 17 a hypotéza SOX9. Média se transformovala od senzacechtivosti a vykořisťování k platformám pro autentickou sebe-prezentaci, kde performerky jako Jennifer Miller aktivně utvářejí svůj vlastní obraz. Genderové normy, kdysi rigidně definující „ženskost“ a „mužskost“, se uvolnily, což umožňuje ženám s vousy žít v souladu se svým tělem a vzhledem, namísto aby se podrobovaly nátlaku na odstranění chloupků.
Příběhy těchto žen nás učí o důležitosti etiky důstojnosti, a to jak za života, tak i po něm, jak dokazuje například repatriace ostatků Julie Pastrany v roce 2013. Důraz na informovaný souhlas a právo jednotlivce na kontrolu nad vlastním tělem se stává stále aktuálnějším tématem. Je proto nezbytné psát o těchto ženách s respektem, bez senzacechtivosti a s pochopením pro složitost jejich životů. Jejich příběhy nám pomáhají měnit optiku na to, co je považováno za „normalitu“ a jak se stavíme k rozmanitosti lidské tělesnosti. Vousaté ženy nám tak dodnes připomínají, že krása a identita mají mnoho podob a že skutečná hodnota spočívá v přijetí a oslavě jedinečnosti.
Reklama
