To, že se ideál ženské krásy v dlouhodobém horizontu neustále vyvíjí a mnohdy celkem razantně mění, je jasné. Jde o přirozený proces a občas i nemilosrdnou daň, ale co naplat. Pokrok nelze zastavit, ať už je řeč o čemkoli.




Marilyn, nebo Twiggy, opálená, nebo s pletí jako křída, dlouhé lokny, nebo chlapecký sestřih. Co myslíte, v jaké době byste uspěly jako ideální krásky a vnadný "objekt" rozpalující nejednoho muže?
To, že se ideál ženské krásy v dlouhodobém horizontu neustále vyvíjí a mnohdy celkem razantně mění, je jasné. Jde o přirozený proces a občas i nemilosrdnou daň, ale co naplat. Pokrok nelze zastavit, ať už je řeč o čemkoli.
Co se líbilo mužům v době viktoriánské Anglie, by se dnes možná setkalo s úplně opačnou reakcí. A legendární Věstonická Venuše by s největší pravděpodobností byla nemilosrdně označena za obézní ženu, co by s ohledem na přísný diktát současné módy měla pěkných pár desítek kilo zhubnout.
Ano. Svět se mění, doba vyvíjí a životní podmínky (prý) zlepšují… Co je však stálé a vlastně docela přirozené, je touha zaujmout a líbit se. Zvláště ženy se v tomto oboru pohybují jako ryby ve vodě a svůj vzhled dokážou velice dobře přizpůsobit aktuálním požadavkům. Alespoň co se účesů, barev a make-upu týče. S postavou už to bývá složitější. Pojďte se s námi projít staletími a vyberte si dobu, ve které byste právě vy zazářila jako ideál ženské krásy.

Věstonická venuše, ikonická soška a jeden z nejznámějších symbolů pravěku, dodnes fascinuje svou podobou. Zobrazuje ženu s výraznými křivkami – vypouklým bříškem, širokými boky, plnými stehny a mohutným poprsím, které sahá téměř k pasu. Právě tyto rysy nebyly vnímány jako přehnané, ale jako ideál, který měl hluboký význam.
V pravěkých společnostech byla žena chápána především jako dárkyně života. Schopnost otěhotnět, porodit dítě a postarat se o něj zajišťovala pokračování rodu, a proto ženám přinášela výjimečné postavení v komunitě. Tělesné znaky spojené s mateřstvím a hojností byly symbolem bezpečí, stability a naděje.
Žena s takto výraznými tvary představovala zosobnění plodnosti a životní síly. Nebyla jen obyčejným členem kmene, ale často byla uctívána jako bohyně matka – ochránkyně života, hojnosti a budoucnosti. Právě tento pohled na ženské tělo jako zdroj života a prosperity se otiskl do umění i myšlení tehdejší doby a dodnes nám připomíná, jak odlišně byly ideály krásy vnímány v různých obdobích lidských dějin.

Věstonická venuše, ikonická soška a jeden z nejznámějších symbolů pravěku, dodnes fascinuje svou podobou. Zobrazuje ženu s výraznými křivkami – vypouklým bříškem, širokými boky, plnými stehny a mohutným poprsím, které sahá téměř k pasu. Právě tyto rysy nebyly vnímány jako přehnané, ale jako ideál, který měl hluboký význam.
V pravěkých společnostech byla žena chápána především jako dárkyně života. Schopnost otěhotnět, porodit dítě a postarat se o něj zajišťovala pokračování rodu, a proto ženám přinášela výjimečné postavení v komunitě. Tělesné znaky spojené s mateřstvím a hojností byly symbolem bezpečí, stability a naděje.
Žena s takto výraznými tvary představovala zosobnění plodnosti a životní síly. Nebyla jen obyčejným členem kmene, ale často byla uctívána jako bohyně matka – ochránkyně života, hojnosti a budoucnosti. Právě tento pohled na ženské tělo jako zdroj života a prosperity se otiskl do umění i myšlení tehdejší doby a dodnes nám připomíná, jak odlišně byly ideály krásy vnímány v různých obdobích lidských dějin.

Ve starověkém Řecku se krása nechápala jen jako otázka vzhledu. Ideálem byla především harmonie těla a duše – krásný člověk měl působit příjemně na pohled, ale zároveň vynikat moudrostí, vzděláním a kultivovaným projevem. Právě tohle spojení vnějšího a vnitřního se stalo měřítkem, které Řekové obdivovali a které se promítalo do jejich umění i každodenního života.
Je pravda, že tehdejší kultura často vyzdvihovala spíše mužské, až chlapecké tělo. Ideálem byla atletická, přiměřeně vyrýsovaná postava – silná, ale ne přehnaně mohutná, harmonická a přirozená. U žen se naopak cenily jemnější rysy a ženskost, ovšem bez extrémů. Hubenost nebyla cílem, stejně jako přehnaná robustnost.
Zjednodušeně řečeno: za krásnou byla považována žena, která působila jemně, mravně a vyrovnaně – s přirozenými křivkami, lehce vypouklým bříškem a postavou „tak akorát“. Krása měla být přirozená, klidná a důstojná, ne vyhrocená do extrému.

Ve středověké gotice se ideál ženské krásy výrazně proměnil a začal odrážet estetiku tehdejší architektury. Stejně jako katedrály směřující vzhůru měla i žena působit štíhle, křehce a téměř étericky. Robustnost či výrazné křivky ustoupily do pozadí, důraz se kladl na jemnost a subtilnost.
Za ideál byla považována velmi útlá postava s dlouhým krkem, úzkými rameny a nenápadným poprsím. Dlouhé, hubené paže podtrhovaly dojem křehkosti a noblesy, zatímco světlá pleť byla znakem urozenosti a vysokého společenského postavení. Taková krása měla působit zdrženlivě, čistě a vznešeně – přesně v duchu doby, která upřednostňovala duchovno před tělesností.

Renesance přinesla do vnímání ženské krásy doslova nový nádech a návrat k přirozenosti. Po předchozích staletích, kdy se cenila spíš křehkost a asketičnost, se do popředí znovu dostala tělesnost, život a zdraví. Krása už neměla působit odtažitě a étericky, ale naopak smyslně a plně.
Ideálem se opět staly ženy s plnějšími tvary. Kulaté bříško, měkké křivky a bujné poprsí byly vnímány jako žádoucí znak ženskosti, vitality a hojnosti. Žena byla v renesanci hýčkána, obdivována a oslavována – nejen jako symbol mateřství, ale také jako ztělesnění krásy, radosti ze života a přirozené elegance.

Na renesanční pojetí krásy navázalo baroko, a to ještě o něco výrazněji. Plné tvary, měkké křivky a výraznější tělesné proporce byly vnímány jako velmi přitažlivé a těšily se širokému obdivu. Takzvané „boubelky“ nebyly výjimkou, ale naopak žádoucím ideálem ženské krásy, který symbolizoval hojnost, zdraví a smyslnost.
Obecně lze říci, že tento obdiv k plnějším postavám přetrvával až do konce 19. století. Výraznější výjimku představovalo období romantismu na přelomu 18. a 19. století, kdy se ideál krásy dočasně posunul směrem ke křehkosti a štíhlosti. I tehdy ale šlo spíše o citlivý, éterický vzhled než o extrémní hubenost, jak ji známe z moderní doby.

Dvacátá léta minulého století přinesla další velký obrat – a tentokrát opravdu zásadní. Společnost se měnila, ženy se začaly více emancipovat, získávaly větší svobodu a spolu s tím se proměňovala i móda. Sukně se zkracovaly a poprvé v moderní historii se stalo běžným, že ženy mohly alespoň částečně odhalit nohy – a to včetně lýtek, což tehdy působilo odvážně a nově.
S tímto duchem doby se změnil i ideál krásy. Do popředí se dostala útlá, téměř chlapecká postava bez výrazných ženských křivek. Místo bujného poprsí a plných boků se začal cenit štíhlý siluetový střih, rovnější linie a celkově moderní, „nezatížený“ vzhled. Krása dvacátých let tak odrážela touhu po svobodě, pohybu a novém začátku.

V polovině dvacátého století se ideál ženské krásy znovu posunul směrem k plným a výrazným křivkám. Do popředí se dostala silueta inspirovaná ikonami své doby, v čele s Marilyn Monroe, která zosobňovala smyslnost, ženskost a sebevědomí. Po období štíhlých, chlapeckých postav se tak tělo opět stalo oslavou tvarů.
Za ideální byla považována postava takzvaných přesýpacích hodin – bujné poprsí, útlý pas a krásně tvarované boky s výraznějším zadečkem. Tento typ postavy symbolizoval zdraví, vitalitu a přirozenou přitažlivost. Krása nebyla o střídmosti, ale o křivkách, které bylo možné obdivovat, a o ženskosti, která se už znovu nemusela skrývat.

Šedesátá léta minulého století přinesla do světa módy a krásy další prudký obrat. Sukně se zkrátily ještě víc, účesy se radikálně zjednodušily a do popředí se dostala úplně nová estetika. Na scénu vstoupila slavná Twiggy – ikona své doby, která změnila představu o tom, jak má vypadat „ideální“ žena.
Její extrémně štíhlá postava, téměř dětský vzhled s velkýma očima a krátký sestřih vlasů se staly trendem, který oslovil zejména ženy a módní průmysl. Ideál se posunul směrem k subtilnosti, lehkosti a jakési křehké modernosti, která tehdy působila revolučně.
Zajímavé ale je, že muži údajně ještě dlouho poté v různých průzkumech opakovaně uváděli, že jim je bližší „klasická“ ženská postava – s výraznějším poprsím, úzkým pasem a oblými boky. Naštěstí to jen potvrzuje jednu věc: ideál krásy není univerzální ani trvalý. Každá doba si vytvoří svůj vlastní – a každá žena má právo rozhodnout, zda se jím bude řídit, nebo zůstane sama sebou.

V osmdesátých letech dvacátého století se ideál krásy znovu proměnil. Extrémně hubenou siluetu postupně vystřídala postava, která působila zdravě, pevně a „vypracovaně“. Do popředí se dostala sportovní estetika – těla formovaná pohybem, aerobikem a posilováním, která měla vyzařovat energii, disciplínu a vitalitu.
Ženské tvary se sice vrátily alespoň částečně, ale v úplně jiném pojetí než v renesanci nebo baroku. Nešlo o měkkost a plnost, spíš o pevnost a definici. Tam, kde dřív byly faldíky, nastoupily svaly – a ženskost začala být vnímána jako něco, co se dá spojit se silou, výkonem a sebevědomím.
Tahle změna navíc souzněla s dobou, kdy se ženy víc osamostatňovaly a prosazovaly v prostředí, které bylo dlouho nastavované podle mužských pravidel. Krása se tak nepojila jen s tím, jak člověk vypadá, ale i s tím, co dokáže. A právě spojení ženskosti se samostatností a vnitřní silou se stalo jedním z typických znaků tehdejšího ideálu.

Devadesátá léta se v mnohém vrátila k velmi štíhlému ideálu – alespoň pokud jde o to, co prosazoval módní průmysl. Na přehlídkových molech dominovaly modelky s útlou, často až chlapeckou postavou, bez výraznějších ženských křivek. Styl doby podporoval „minimalistickou“ siluetu a chladnější estetiku, která se rychle stala měřítkem, podle něhož se začalo posuzovat tělo i krása.
S tím se bohužel občas vracel i extrém, který připomínal éru Twiggy – vyhublost, jež už nepůsobila jako módní volba, ale jako varovný signál. Kult hubeného těla se místy začal nebezpečně prolínat se zdravotními problémy a veřejně se čím dál častěji mluvilo o poruchách příjmu potravy. Pojmy jako mentální anorexie nebo bulimie přestaly být vzácné, a to nejen ve světě modelingu. Devadesátky tak ukázaly i temnější stránku trendů: že tlak na „ideální“ postavu může mít velmi reálné a bolestivé důsledky.

Ačkoli se ideál ženské krásy v posledních letech stále častěji zpochybňuje a objevují se snahy o „normálnější“ a realističtější pohled na ženské tělo, cesta ke skutečné změně není jednoduchá. Na jednu stranu se mluví o přirozenosti, různorodosti a přijetí sebe sama, na druhou stranu zůstává realita plná rozporů.
Mnoho žen je i nadále vystaveno silnému tlaku módních trendů, sociálních sítí a nereálných očekávání. Kult dokonalého těla a věčného mládí je všudypřítomný a často vytváří pocit, že je potřeba neustále se srovnávat a „dohánět“ ideál, který je pro většinu lidí nedosažitelný. Právě proto je diskuse o kráse dnes důležitější než kdy dřív – nejen jako módní téma, ale jako otázka sebevědomí, zdraví a vnitřní pohody.
Možná přece jen existuje jeden univerzální „návod“, který nestárne a funguje v každé době. Je jím zdravý rozum, vlastní úsudek a především schopnost zůstat sama sebou. Móda a ideály se mění, ale autenticita a přirozenost mají mnohem delší trvanlivost než jakýkoli trend.
Zdaleka ne každé ženě by slušely takzvané ideální míry 90–60–90 a už vůbec ne každá žena je pro ně přirozeně stavěná. Krása nemá jednotnou šablonu a snaha vtěsnat se do jedné představy často vede spíš k frustraci než ke spokojenosti. Skutečný půvab totiž vzniká ve chvíli, kdy žena přijme své tělo takové, jaké je, a naučí se s ním pracovat ve svůj prospěch – bez zbytečného srovnávání a tlaku okolí.









