Ideál krásy v proměnách staletí: Ve které době by se vám líbilo?

V osmdesátých letech dvacátého století se ideál krásy znovu proměnil. Extrémně hubenou siluetu postupně vystřídala postava, která působila zdravě, pevně a „vypracovaně“. Do popředí se dostala sportovní estetika – těla formovaná pohybem, aerobikem a posilováním, která měla vyzařovat energii, disciplínu a vitalitu.

Ženské tvary se sice vrátily alespoň částečně, ale v úplně jiném pojetí než v renesanci nebo baroku. Nešlo o měkkost a plnost, spíš o pevnost a definici. Tam, kde dřív byly faldíky, nastoupily svaly – a ženskost začala být vnímána jako něco, co se dá spojit se silou, výkonem a sebevědomím.

Tahle změna navíc souzněla s dobou, kdy se ženy víc osamostatňovaly a prosazovaly v prostředí, které bylo dlouho nastavované podle mužských pravidel. Krása se tak nepojila jen s tím, jak člověk vypadá, ale i s tím, co dokáže. A právě spojení ženskosti se samostatností a vnitřní silou se stalo jedním z typických znaků tehdejšího ideálu.