Přezdívku „černé vdovy“ dostaly po pavoukovi, který po páření sežere svého partnera. Tyto ženy však místo kusadel používaly arzen, kulky a chladnokrevnou lest. Vstupte do světa manželek, které proměnily slib „dokud nás smrt nerozdělí“ ve svůj byznys plán. Od chechtající se babičky po kokainovou kmotru – představujeme 10 příběhů, kde láska byla jen předehrou k vraždě.
Černé vdovy: Skutečné příběhy žen, které vraždily své manžely
1 Skutečné příběhy žen, které vraždily své manžely
2 Smrtící náruč: Proč nás příběhy černých vdov nepřestávají fascinovat
Pojem „černá vdova“ vyvolává v populární kultuře okamžitou představu ženy, která metodicky a chladnokrevně odstraňuje své manžely, nejčastěji pro finanční zisk. Kriminalistická historie je plná takových příběhů, které balancují na hraně mezi morbidní fascinací a faktografickou realitou. Tyto ženy, často skryté za maskou spořádaných manželek a matek, systematicky využívaly jedy, zbraně či zinscenované nehody, aby se zmocnily životních pojistek a dědictví. Fascinace jejich činy pramení z porušení archetypální role pečovatelky a ochránkyně rodinného krbu, což z nich činí jeden z nejvíce znepokojivých fenoménů v dějinách zločinu.
Tento článek předkládá portréty deseti žen, které se zapsaly do historie jako „černé vdovy“. Výběr se soustředí na případy s opakovanými úmrtími manželů, přičemž jasně rozlišuje mezi solidně zdokumentovanými zločiny a případy, jež balancují na hranici legendy, jako je kauza Very Renczi, u níž chybí primární soudní záznamy. Vražedná paleta motivů je pestrá: od chladné kalkulace a touhy po bohatství až po zkreslené romantické představy. Například Mary Elizabeth Wilson, přezdívaná „Veselá vdova“, údajně na svatební hostině vtipkovala, že zbylé chlebíčky budou ještě čerstvé na pohřeb. V ostrém kontrastu stojí příběh Lyda Southard, která po odsouzení upletla provaz z prostěradel a utekla z vězení, aby se znovu vdala.
Každá z následujících kapitol se ponoří do životního příběhu jedné z těchto žen, přičemž se zaměří nejen na notoricky známá fakta, ale i na méně známé detaily. Prozkoumáme dobový kontext, který jejich činy umožnil – od snadné dostupnosti jedů, jako byl arzen z mucholapek, až po tehdejší úroveň forenzních věd a praxi pojišťovacích společností. Některé případy, jako je Griselda Blanco, se vymykají klasickému vzorci traviček a ukazují, že titul „černá vdova“ může mít i podobu nelítostné drogové baronky.
Případy jsou řazeny podle ověřeného počtu zavražděných manželů, od nejvyššího počtu k nižšímu, a zvláštní pozornost je věnována sporným kauzám, kde důkazní situace není jednoznačná. Cílem není senzace, ale faktografický pohled na temnou kapitolu kriminalistiky, která odhaluje, jak se společenské normy, vědecký pokrok a lidská chamtivost proplétaly v osudech vrahů i jejich obětí. Ponořme se do světa, kde se slib „dokud nás smrt nerozdělí“ stával smrtící hrozbou.
3 Jed ve spíži a pojistka v kapse: Vzorce zločinu a probouzení forenzní vědy
Modus operandi klasických „černých vdov“ z 19. a první poloviny 20. století se vyznačoval několika opakujícími se vzorci, které odrážely tehdejší společenské a technologické podmínky. Ústřední roli hrál jed, především arzen a fosfor. Tyto látky byly snadno dostupné v běžných produktech pro domácnost, jako byly mucholapky („flypaper arsenic“ využitý Lydou Southard) nebo insekticidy na bázi fosforu, které stály za úmrtími manželů Mary Elizabeth Wilson. Příznaky otravy arzenem navíc nápadně připomínaly běžné žaludeční a střevní potíže, jako byla cholera nebo tyfus, což vrahům poskytovalo dokonalé krytí.
Finanční motiv byl téměř všudypřítomný. Životní pojistky, které se v průběhu 19. a 20. století stávaly stále běžnějším finančním produktem, představovaly pro tyto ženy neodolatelné lákadlo. Systematicky přesvědčovaly své manžele, aby si takovou pojistku sjednali, a ony samy se staly jedinými příjemci v případě jejich smrti. Vražda se tak proměnila v chladnokrevný obchodní model, kde investicí byla svatba a ziskem vyplacení pojistné částky. Tento vzorec byl klíčový v případech Nannie Doss, Lyda Southard a mnoha dalších.
Vývoj forenzních metod však postupně začal tuto smrtící hru komplikovat. Právě případy notorických traviček se staly katalyzátorem pro zdokonalování toxikologických testů. Exhumace těl, dříve vzácná procedura, se stala klíčovým nástrojem vyšetřování. Chemici, jako byl Earl Dooley v případu Lyda Southard, dokázali i po letech identifikovat v ostatcích stopy arzenu, jelikož tento prvek brání přirozenému rozkladu tkání a těla otrávených obětí byla často nápadně dobře zachovalá. Hmotné důkazy, jako je čajová konvice Mary Ann Cotton vystavená v muzeu, se staly tichými svědky zločinů, které pomáhaly usvědčit pachatelky.
Je však nezbytné pečlivě rozlišovat mezi prokázanými fakty a legendami, které se k některým případům vážou. Zatímco u většiny zde popisovaných žen existují solidní soudní a forenzní důkazy, příběh Very Renczi a její krypty s rakvemi milenců postrádá jakékoli ověřitelné primární zdroje a zůstává spíše v rovině městské legendy. Každá následující kapitola proto bude transparentně uvádět míru důkazní jistoty a oddělovat potvrzené skutečnosti od nepotvrzených, ale fascinujících vyprávění, která se stala součástí kriminálního folkloru.
Reklama
4 Lyda Southard: Jak mucholapky z Idaha otrávily čtyři manžely
Příběh Lyda Southard, známé pod přezdívkami „Flypaper Lyda“ nebo „Lady Bluebeard“, je ukázkovým příkladem chladnokrevné vražedkyně motivované finančním ziskem na počátku 20. století. Její smrtící série začala krátce po svatbě s Robertem Dooleym v roce 1912, kdy se usadili v Twin Falls v Idahu. Během pouhých pěti let, mezi lety 1915 a 1920, zemřeli za podezřelých okolností nejen její čtyři manželé, ale také její malá dcera a švagr. U všech úmrtí byla jako příčina oficiálně uvedena nemoc, například tyfus nebo cholera, což Lydě umožnilo bez podezření inkasovat peníze z jejich životních pojistek.
Zlom nastal, když si Earl Dooley, chemik a příbuzný jejího prvního manžela, všiml podezřelé série úmrtí v rodině. Spojil se s místním prokurátorem a inicioval exhumaci těl. Analýza odhalila v ostatcích smrtelné dávky arsenu. Vyšetřovatelé brzy odhalili i zdroj jedu – Lyda ho získávala louhováním z běžně prodejných mucholapek. Svědectví obchodníka z Montany, který jí mucholapky prodal, se stalo jedním z klíčových důkazů. Její motiv byl jednoznačně finanční; za životy svých manželů inkasovala přes 7 000 dolarů, což byla v té době značná suma.
Poté, co byla odhalena, Lyda uprchla do Honolulu, kde se stihla popáté vdát. Byla však zatčena, vydána zpět do Idaha a v roce 1921 postavena před soud. Přestože byla obviněna z několika vražd, odsouzena byla nakonec „pouze“ za vraždu svého čtvrtého manžela, Edwarda Meyera, a to na deset let až doživotí. Její příběh tím ale neskončil. V roce 1931 se jí podařil odvážný útěk z vězení pomocí lana vyrobeného z prostěradel. Ukrývala se v Denveru, kde se jako hospodyně vdala pošesté, ale její nový manžel nakonec pomohl policii s jejím dopadením.
Po návratu do vězení byla Lyda Southard v roce 1941 podmínečně propuštěna a později dostala plnou milost. Zemřela v roce 1958 na infarkt. Její případ se stal v americké kriminalistice legendou, která dokonale ilustruje, jak snadné bylo v éře před moderní toxikologií vraždit pro peníze pomocí jedu skrytého v běžných domácích potřebách a jakou roli hrály v odhalování zločinů první krůčky forenzní chemie.
5 Nannie Doss: Smrtící úsměv „Chechtající se babičky“
Nannie Doss, známá jako „Giggling Granny“ (Chechtající se babička), se do dějin kriminalistiky zapsala jako žena, která své vražedné řádění skrývala za fasádou dobrosrdečné a usměvavé starší dámy. Její motivy byly smrtící směsí touhy po finančním zisku z životních pojistek a naivní, až patologické snahy najít dokonalou lásku, o které četla v romantických časopisech a inzerátech v rubrikách „osamělých srdcí“. Ačkoli je podezřelá z jedenácti úmrtí ve své rodině, včetně matky, sestry a dvou vnoučat, jádrem jejího „černovdovského“ profilu jsou čtyři manželé, které prokazatelně otrávila arzenem.
Její vražedná kariéra se táhla od 20. do 50. let 20. století. Každé manželství následovalo podobný scénář: po počáteční romantické fázi Nannie zjistila, že její muž nesplňuje její idealizované představy, a tak ho odstranila. Pojistky, které na své manžely uzavírala, jí poskytovaly finanční svobodu pro hledání dalšího „pana dokonalého“. Poslední kapkou, která vedla k jejímu odhalení, byla smrt jejího pátého manžela, Samuela Dosse, v roce 1954. Ošetřující lékař pojal podezření kvůli náhlému zhoršení jeho stavu po propuštění z nemocnice a nařídil pitvu, která v těle odhalila masivní množství arzenu.
Během vyšetřování Nannie s charakteristickým úsměvem a chichotáním přiznala vraždy svých čtyř manželů. Její chování u soudu šokovalo veřejnost i média, která jí přisoudila přezdívku „Chechtající se babička“. Tento mediální obraz veselé, neškodné ženy ostře kontrastoval s realitou chladnokrevné sériové vražedkyně. Podivné okolnosti provázely i smrt jejího vnuka Roberta, u kterého byla jako příčina smrti stanovena asfyxie, ačkoli jeho matka (dcera Nannie) později vypověděla, že viděla svou matku, jak dítěti píchá do hlavy jehlici.
V roce 1955 byla Nannie Doss odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody, čímž se vyhnula trestu smrti, který se v té době v Oklahomě na ženy neuplatňoval. Zemřela ve vězeňské nemocnici v roce 1965. Její příběh je mrazivou studií o tom, jak se za zdánlivě neškodným zevnějškem a romantickými sny může skrývat jedna z nejplodnějších traviček v americké historii, jejíž činy překlenuly několik desetiletí, než byly konečně odhaleny.
6 Lydia Sherman: Viktoriánská travička z Derby a její jedovaté dědictví
V análech kriminalistiky 19. století zaujímá Lydia Sherman, přezdívaná „The Derby Poisoner“ (Travička z Derby), ponuré místo jako jedna z prvních zdokumentovaných sériových vražedkyň v Americe. Její případ, odehrávající se ve viktoriánském Connecticutu, je děsivou ukázkou zneužití důvěry a snadné dostupnosti jedů v tehdejších domácnostech. Lydia se přiznala k otrávení tří svých manželů a několika vlastních dětí pomocí arzenu, který přidávala do jídla a nápojů. Její motivy byly zakořeněny v socioekonomické tísni a touze po finančním zajištění prostřednictvím životních pojistek.
Její první obětí se stal její manžel Edward Struck, policista. Po jeho smrti, oficiálně připsané nemoci, se Lydia rychle znovu vdala za Dennise Hurlburta, staršího a zámožného farmáře. I on brzy zemřel, zanechávaje jí značné dědictví. Třetím manželem v řadě byl Horatio N. Sherman, po kterém získala svou nechvalně proslulou přezdívku. Když i on podlehl záhadné nemoci, začalo být okolí podezřívavé. Vyšetřování nakonec odhalilo v tělech obětí stopy arzenu, běžně používaného jedu na krysy, který měla Lydia snadno k dispozici.
Případ Lydie Sherman se stal mediální senzací. Dobové noviny a pamflety, jako například publikace s názvem „The Poison Fiend“ (Jedová bestie), ji zobrazovaly jako ztělesnění ženského zla. Její příběh byl využíván jako mravní varování a stal se součástí místního folkloru v Connecticutu. Některé ilustrace a popisy jejího případu jsou dodnes uchovány v archivech, například v U.S. National Library of Medicine, a slouží jako doklad toho, jak tehdejší společnost vnímala fenomén ženské kriminality.
Lydia Sherman byla usvědčena a odsouzena k doživotnímu vězení, kde v roce 1878 zemřela. Její případ je významný nejen kvůli počtu obětí, ale také jako odraz viktoriánské éry – doby, kdy věda o toxikologii teprve začínala, životní pojistky se stávaly lákavým motivem a společenské postavení ženy ji mohlo dohnat k těm nejzoufalejším a nejkrutějším činům. Její jméno se tak stalo synonymem pro záludnou travičku, která pod rouškou péče a smutku skrývala smrtící úmysly.
6 Lydia Sherman: Viktoriánská travička z Derby a její jedovaté dědictví
V análech kriminalistiky 19. století zaujímá Lydia Sherman, přezdívaná „The Derby Poisoner“ (Travička z Derby), ponuré místo jako jedna z prvních zdokumentovaných sériových vražedkyň v Americe. Její případ, odehrávající se ve viktoriánském Connecticutu, je děsivou ukázkou zneužití důvěry a snadné dostupnosti jedů v tehdejších domácnostech. Lydia se přiznala k otrávení tří svých manželů a několika vlastních dětí pomocí arzenu, který přidávala do jídla a nápojů. Její motivy byly zakořeněny v socioekonomické tísni a touze po finančním zajištění prostřednictvím životních pojistek.
Její první obětí se stal její manžel Edward Struck, policista. Po jeho smrti, oficiálně připsané nemoci, se Lydia rychle znovu vdala za Dennise Hurlburta, staršího a zámožného farmáře. I on brzy zemřel, zanechávaje jí značné dědictví. Třetím manželem v řadě byl Horatio N. Sherman, po kterém získala svou nechvalně proslulou přezdívku. Když i on podlehl záhadné nemoci, začalo být okolí podezřívavé. Vyšetřování nakonec odhalilo v tělech obětí stopy arzenu, běžně používaného jedu na krysy, který měla Lydia snadno k dispozici.
Případ Lydie Sherman se stal mediální senzací. Dobové noviny a pamflety, jako například publikace s názvem „The Poison Fiend“ (Jedová bestie), ji zobrazovaly jako ztělesnění ženského zla. Její příběh byl využíván jako mravní varování a stal se součástí místního folkloru v Connecticutu. Některé ilustrace a popisy jejího případu jsou dodnes uchovány v archivech, například v U.S. National Library of Medicine, a slouží jako doklad toho, jak tehdejší společnost vnímala fenomén ženské kriminality.
Lydia Sherman byla usvědčena a odsouzena k doživotnímu vězení, kde v roce 1878 zemřela. Její případ je významný nejen kvůli počtu obětí, ale také jako odraz viktoriánské éry – doby, kdy věda o toxikologii teprve začínala, životní pojistky se stávaly lákavým motivem a společenské postavení ženy ji mohlo dohnat k těm nejzoufalejším a nejkrutějším činům. Její jméno se tak stalo synonymem pro záludnou travičku, která pod rouškou péče a smutku skrývala smrtící úmysly.
Reklama
7 Mary Ann Cotton: Temná silueta z viktoriánské Anglie a její smrtící konvice
Mary Ann Cotton je často označována za první britskou sériovou vražedkyni a její příběh je jedním z nejtemnějších v celé viktoriánské éře. Ačkoli byla v roce 1873 odsouzena a popravena pouze za vraždu svého nevlastního syna Charlese Edwarda Cottona, všeobecně se předpokládá, že arzenem otrávila až 21 lidí, včetně tří ze svých čtyř manželů, své matky, přátel a mnoha vlastních dětí. Její motiv byl prostý a opakoval se s děsivou pravidelností: finanční zisk z malých životních pojistek, které na své blízké uzavírala.
Její metoda byla vždy stejná. Krátce po uzavření sňatku nebo po narození dítěte se u obětí objevily prudké žaludeční potíže, které tehdejší lékaři běžně diagnostikovali jako gastroenteritidu nebo břišní tyfus. Ve skutečnosti se jednalo o otravu arzenem, který Mary Ann přidávala do jídla, nejčastěji do čaje. Symbolem jejích zločinů se stala obyčejná čajová konvice, která je dnes vystavena v muzeu a slouží jako mrazivá připomínka jejích činů. Právě snadná dostupnost arzenu a nedostatečné znalosti tehdejší toxikologie jí umožnily vraždit po dvě desetiletí, aniž by byla odhalena.
Zlom v jejím případu nastal až po smrti malého Charlese. Místní úředník si všiml, jak rychle po jeho smrti přišla Mary Ann žádat o vyplacení pojistky, a nařídil pitvu, která potvrdila otravu arzenem. Soudní proces se stal celonárodní senzací. Média ji vykreslovala jako monstrum v ženské podobě, „domácí travičku“, která zradila nejzákladnější principy mateřství a manželství. Její případ pomohl veřejnosti i úřadům pochopit nebezpečí snadno dostupných jedů a přispěl k rozvoji forenzní toxikologie v Británii.
I po její smrti se objevují nové střípky informací. V posledních letech se na aukcích objevily její vězeňské dopisy a další dokumenty, které pomáhají historikům a kriminalistům rekonstruovat detaily jejího života a zločinů. Příběh Mary Ann Cotton tak zůstává silným varováním a fascinující studií o tom, jak se v jedné osobě mohla spojit role matky, manželky a jedné z nejchladnokrevnějších vražedkyň v dějinách. Z jejího stínu vystupuje postava, která se stala archetypem pro další generace černých vdov.
8 Griselda Blanco: Když se z „černé vdovy“ stane kokainová královna
Griselda Blanco, známá pod přezdívkami „La Viuda Negra“ (Černá vdova) nebo „Kmotra kokainu“, představuje v tomto přehledu zcela odlišný typ vražedkyně. Na rozdíl od klasických traviček nebyla její motivací malá životní pojistka, ale moc a kontrola nad brutálním světem drogových kartelů. Její zařazení do kategorie „černých vdov“ je založeno na faktu, že je zodpovědná za smrt všech tří svých manželů – Carlose Trujilla, Alberta Brava a Daría Sepúlvedy. Její metody však nebyly jed v čaji, ale kulky a násilí, které definovaly kokainové války v Miami a Kolumbii v 70. a 80. letech.
Prvního manžela, Carlose Trujilla, údajně zabila kvůli obchodnímu sporu ještě před svým vzestupem na vrchol. Druhý manžel, Alberto Bravo, byl jejím partnerem při budování drogového impéria. Jejich vztah skončil přestřelkou v bogotském nočním klubu, při které Bravo zemřel a Griselda byla zraněna. Třetí manžel, Darío Sepúlveda, se s ní dostal do sporu o opatrovnictví jejich syna Michaela Corleoneho. Když Sepúlveda unesl syna do Kolumbie, Griselda si údajně objednala jeho vraždu, která byla vykonána muži převlečenými za policisty.
Její příběh je drsnou ukázkou toho, jak se archetyp „černé vdovy“ může transformovat v prostředí organizovaného zločinu. Zatímco tradiční černé vdovy vraždily v tichosti domova, Griselda operovala v ekosystému násilí, kde vražda byla nástrojem k udržení moci, odstranění konkurence a řešení osobních sporů. Její brutalita a bezohlednost jí vynesly pověst jedné z nejobávanějších postav drogového světa. Odhaduje se, že má na svědomí desítky, ne-li stovky vražd.
V posledních letech zažil její příběh renesanci díky populárním seriálům a filmům, které ji vykreslují jako komplexní, i když děsivou postavu. Je důležité oddělit popkulturní mýtus od historických faktů. Griselda Blanco nebyla obětí, ale aktivní a nemilosrdnou aktérkou v jednom z nejkrvavějších období moderních dějin. Její život ukazuje, že fenomén ženy, která zabíjí své partnery, se neomezuje jen na tiché otravy pro peníze z pojistek, ale může nabýt podoby brutální vládkyně zločineckého impéria.
9 Belle Gunness: Farmářka z La Porte a její pole smrti
Příběh Belle Gunness, norské imigrantky, která se usadila na farmě v La Porte v Indianě, patří mezi nejhrůznější a nejzáhadnější případy v americké kriminalistice. Pod přezdívkou „Lady Bluebeard“ se skrývala žena podezřelá ze zabití svých dvou manželů, Madse Sorensona a Petera Gunnesse, a desítek nápadníků, které lákala na svou farmu prostřednictvím sňatkových inzerátů v novinách. Její motiv byl vždy stejný: získat jejich úspory a životní pojistky.
První manžel, Mads Sorenson, zemřel údajně na srdeční selhání v den, kdy se měly překrývat dvě jeho životní pojistky. Belle inkasovala peníze a koupila farmu v La Porte. Krátce po svatbě s druhým manželem, Peterem Gunnessem, zemřel i on – údajně mu na hlavu spadl mlýnek na maso. Belle opět získala peníze z pojistky a začala svůj smrtící byznys rozvíjet. V novinách publikovala inzeráty, ve kterých se prezentovala jako zámožná vdova hledající partnera, který by byl ochoten investovat do její farmy. Muži, kteří přijeli s celoživotními úsporami, zmizeli beze stopy. Jejich ostatky později Belle rozsekala a zakopala v jámách u výběhu pro prasata.
Záhada vyvrcholila v dubnu 1908, kdy její farma do základů shořela. V troskách byla nalezena těla jejích dětí a bezhlavé tělo ženy, které bylo zprvu identifikováno jako Belle Gunness. Vše nasvědčovalo tomu, že se stala obětí vraždy a žhářství. Brzy se však objevil bratr jednoho ze zmizelých nápadníků a trval na prohledání pozemku. To, co následovalo, šokovalo celou Ameriku. Při prokopávání farmy byly nalezeny ostatky více než desítky těl. Odhaduje se, že Belle Gunness mohla zavraždit až 40 lidí.
Identita bezhlavého těla nalezeného v domě však zůstává dodnes předmětem spekulací. Pomocník na farmě později tvrdil, že Belle zinscenovala vlastní smrt a uprchla. Testy DNA provedené v roce 2008 na exhumovaných ostatcích nepřinesly jednoznačný výsledek. Příběh farmy hrůzy v La Porte se stal součástí místního folkloru a turistickou atrakcí, přičemž muzeum v La Porte County dodnes uchovává artefakty z tohoto případu. Belle Gunness tak zůstává přízrakem – jednou z nejplodnějších sériových vražedkyň, jejíž konečný osud se možná nikdy nedozvíme.
Reklama
10 Mary Elizabeth Wilson: Morbidní humor a fosfor „Veselé vdovy“
Mary Elizabeth Wilson, britská vražedkyně známá pod přezdívkou „Merry Widow of Windy Nook“ (Veselá vdova z Windy Nook), je příkladem toho, jak morbidní smysl pro humor může vést k odhalení série zákeřných zločinů. Během pouhých dvou let, v letech 1956 a 1957, zemřeli dva z jejích čtyř manželů za podezřelých okolností. Její zdánlivě bezstarostné a veselé chování po jejich smrti však nakonec přitáhlo pozornost policie.
Wilsonová se stala nechvalně proslulou svými nevhodnými vtipy. Na svatební hostině se svým posledním manželem Ernestem Wilsonem údajně prohlásila, že zbylé sendviče budou dostatečně čerstvé i na nadcházející pohřeb. Místnímu pohřebnímu ústavu prý dokonce řekla, že by měla dostat množstevní slevu za to, kolik jim dodává „zákazníků“. Právě tyto poznámky, které se rychle šířily jako místní drby, přiměly úřady, aby se na úmrtí v její rodině podívaly blíže.
Vyšetřování nařídilo exhumaci těl jejích posledních dvou manželů, Olivera Leonarda a Ernesta Wilsona. Toxikologická analýza odhalila v obou tělech smrtelné množství fosforu, který pocházel z běžně dostupného jedu na krysy a brouky. Obrana se snažila tvrdit, že fosfor byl součástí jejich léků, ale tato argumentace u soudu neobstála. Důkazy byly natolik přesvědčivé, že Mary Elizabeth Wilson byla usvědčena z vraždy dvou svých manželů.
V roce 1958 byla odsouzena k trestu smrti oběšením, což z ní činilo poslední ženu v Británii, které byl takový trest uložen. Vzhledem k jejímu pokročilému věku (bylo jí téměř 70 let) a změnám v britském Homicide Act (Zákon o vraždě) jí však byla udělena milost a trest byl změněn na doživotí. Zemřela ve vězení v roce 1962. Příběh „Veselé vdovy“ je mrazivou ukázkou toho, jak se za fasádou černého humoru a společenskosti může skrývat chladnokrevná travička, jejíž zločiny byly odhaleny díky její vlastní neopatrnosti a prostořekosti.
11 Betty Lou Beets: Texaská spravedlnost a tajemství zahrabaná na zahradě
Případ Betty Lou Beets z Texasu je drsným příběhem domácího násilí, chamtivosti a vraždy, který vyvrcholil její popravou v roce 2000. Beets byla odsouzena za vraždu svého pátého manžela, Jimmyho Dona Beetse, a je silně podezřelá i z vraždy svého čtvrtého manžela, Doyla Wayna Barkera. Těla obou mužů byla nalezena zakopaná na pozemku jejího domu, jedno z nich ukryté v okrasné studni. Na rozdíl od klasických traviček nepoužívala jed, ale střelné zbraně.
V srpnu 1983 nahlásila Betty Lou zmizení svého manžela Jimmyho Dona. Tvrdila, že odjel na ryby a nevrátil se. Policie našla jeho opuštěnou loď, ale pátrání po těle bylo bezvýsledné. Pravda vyšla najevo až o dva roky později, když anonymní tip zavedl vyšetřovatele zpět k jejímu domu. Po prohledání pozemku byly objeveny ostatky nejen Jimmyho Dona, ale i Doyla Wayna Barkera, který byl pohřešován od roku 1981. Oba muži byli zastřeleni.
Během soudního procesu vyšlo najevo, že hlavním motivem byla finanční chamtivost. Betty Lou měla v úmyslu získat peníze z životních pojistek a důchodových dávek svých manželů. Klíčové bylo svědectví jejího syna, který vypověděl, že mu matka o svém úmyslu zabít Jimmyho Dona řekla a donutila ho pomáhat s ukrytím těla. Obhajoba se snažila vykreslit Betty Lou jako oběť dlouholetého domácího násilí, které trpěla ve všech svých manželstvích. Tvrdili, že její činy byly výsledkem syndromu týrané ženy.
Porota však těmto argumentům neuvěřila a shledala ji vinou z vraždy spáchané za účelem finančního zisku, což je v Texasu hrdelní zločin. Po mnoha letech odvolání byla Betty Lou Beets 24. února 2000 popravena smrtící injekcí. Její případ dodnes vyvolává debaty o hranici mezi obětí a pachatelem a o tom, jakou roli hraje mediální nálepka „černá vdova“ v právním procesu, kde by měla být posuzována pouze konkrétní fakta a důkazy.
12 Vera Renczi: Krypta s rakvemi milenců – děsivá realita, nebo jen legenda?
Příběh Very Renczi je jedním z nejvíce fascinujících, ale zároveň nejméně ověřitelných případů v análech „černých vdov“. Legenda praví, že tato rumunská aristokratka z počátku 20. století otrávila arzenem své dva manžely a více než třicet milenců, jejichž těla pak uchovávala v zinkových rakvích ve sklepě svého sídla. Údajně s nimi vedla rozhovory a trávila večery obklopena svou morbidní sbírkou, aby si zajistila, že ji už nikdy neopustí. Tento příběh je ztělesněním gotického hororu, ale jeho faktický základ je extrémně vratký.
Podle populárního vyprávění byla odhalena, když manželka jednoho z jejích milenců, podezřívavá z jeho zmizení, upozornila policii. Ta měla následně ve sklepě objevit děsivou sbírku rakví. Vera se prý ke všemu přiznala a jako motiv uvedla patologickou žárlivost a strach z opuštění. Dokonce měla otrávit i vlastního syna, když hrozilo, že její tajemství prozradí. Tento příběh se desítky let šířil v populárně-naučné literatuře a true-crime magazínech po celém světě, zejména ve střední a východní Evropě.
Problémem však je, že pro tato tvrzení neexistují žádné primární historické prameny. Chybí dobové soudní spisy, policejní záznamy i ověřitelné novinové zprávy z dané doby a místa. Mnozí historikové a badatelé se domnívají, že celý příběh může být jen městskou legendou nebo novinářskou kachnou, která se časem rozrostla do mýtických rozměrů. Některé prvky příběhu, jako je krypta s rakvemi, jsou natolik dramatické, že působí spíše jako literární fikce než jako reálná událost.
Případ Very Renczi je proto důležitou lekcí o kritickém myšlení v žánru true-crime. Ukazuje, jak snadno se může nepotvrzená informace stát všeobecně přijímaným „faktem“ a jak je důležité rozlišovat mezi historicky doloženými událostmi a atraktivními, ale nepodloženými legendami. Ačkoli je Vera Renczi často uváděna na prvních místech seznamů nejhorších sériových vražedkyň, její příběh by měl být prezentován s velkou dávkou skepse a s jasným upozorněním na spornou ověřitelnost zdrojů.
Reklama
13 Betty Neumar: Pět mrtvých manželů a žádný rozsudek
Případ Betty Neumar je dokonalou ukázkou hranic, na které naráží žánr true-crime, a principu presumpce neviny. Tato žena, médii často označovaná jako „Black Widow Granny“, byla spojována se smrtí pěti svých manželů, kteří zemřeli za podezřelých a často neobjasněných okolností v průběhu několika desetiletí. Přestože byla nakonec obviněna z objednávky vraždy svého čtvrtého manžela, zemřela dříve, než mohl proběhnout soud. Její případ tak zůstal navždy neuzavřen a plný otazníků.
Série podivných úmrtí se táhla od 60. let 20. století. Její manželé umírali na následky střelného zranění, které bylo někdy uzavřeno jako sebevražda, otravy krve nebo jiných údajně přirozených příčin. Po každé smrti Betty inkasovala peníze z životních pojistek a přestěhovala se do jiného státu, kde si našla nového partnera. Tento opakující se vzorec unikal pozornosti úřadů po mnoho let, protože úmrtí se odehrála v různých jurisdikcích.
Zlom nastal až v roce 2007, kdy se znovu otevřelo vyšetřování smrti jejího čtvrtého manžela, Harolda Gentryho, z roku 1986. Jeho smrt byla původně považována za následek loupežného přepadení, ale nové důkazy, včetně svědectví, naznačovaly, že si Betty najala vraha, aby ho zabila. V roce 2008 byla zatčena a obviněna z přípravy vraždy. Vyšetřovatelé se začali zabývat i úmrtími jejích dalších čtyř manželů a případ získal obrovskou mediální pozornost.
Betty Neumar však zemřela v roce 2011 ve věku 79 let, ještě předtím, než mohla být postavena před soud. Její smrt zanechala případ právně nedořešený. Ačkoli sled podezřelých úmrtí a finančních motivů je velmi silný, bez pravomocného rozsudku zůstává Betty Neumar z právního hlediska nevinná. Její příběh je důležitým mementem, že v true-crime žurnalistice je nutné striktně oddělovat silné podezření od prokázané viny a odpovědně prezentovat i případy, které spravedlnosti unikly a zanechaly za sebou více otázek než odpovědí.
14 Odkaz černých vdov: Mezi mýtem, zločinem a muzejním exponátem
Příběhy deseti žen, které jsme představili, vykreslují komplexní a znepokojivý obraz fenoménu „černých vdov“. Jejich porovnání odhaluje jak společné vzorce, tak zásadní rozdíly. Na jedné straně stojí robustně zdokumentované případy vícenásobných vražd manželů, jako jsou Lyda Southard se čtyřmi oběťmi, Nannie Doss rovněž se čtyřmi, Lydia Sherman se třemi a Mary Elizabeth Wilson a Betty Lou Beets se dvěma prokázanými oběťmi. K nim lze přiřadit i Belle Gunness se dvěma manželi a desítkami dalších obětí. Tyto případy jsou podloženy soudními rozsudky, forenzními důkazy a historickými záznamy.
Na druhé straně spektra se nacházejí sporné a neuzavřené kauzy. Příběh Very Renczi je téměř jistě jen folklorní legendou, zatímco případ Betty Neumar, přestože je plný silných nepřímých důkazů, zůstal kvůli její smrti před soudem právně nedořešen. Griselda Blanco pak představuje zcela jinou kategorii – „černou vdovu“ organizovaného zločinu, jejíž motivací nebyla pojistka, ale moc. Tyto rozdíly ukazují, že nálepka „černá vdova“ je často mediální zkratkou, která může zastřít složitější realitu.
Odkaz těchto žen pro kriminalistiku je nesporný. Jejich činy, zejména v 19. a na počátku 20. století, působily jako katalyzátor pro rozvoj forenzní toxikologie. Nutnost odhalit jedy jako arzen vedla ke zdokonalení analytických metod a k zavedení exhumací jako standardního vyšetřovacího postupu. Společensky pak tyto případy otřásly dobovými představami o ženské přirozenosti a odhalily temné stránky instituce manželství v dobách, kdy pro ženy představovalo jednu z mála cest k ekonomickému zajištění.
Dnes jejich příběhy žijí nejen v knihách a dokumentech, ale také skrze hmotné artefakty uchovávané v muzeích. Čajová konvice Mary Ann Cotton v Beamish Museum, expozice o Belle Gunness v La Porte nebo připomínky případu Lyda Southard ve staré věznici v Idahu slouží jako hmatatelná spojnice s minulostí. Připomínají nám nejen brutalitu zločinů, ale také význam lokální paměti a potřebu vzdělávat veřejnost o historii kriminalistiky – vždy s etickým ohledem na oběti a s varováním před lákadlem senzacechtivosti.
