Bolest zad lékaři bagatelizovali, byla za tím vážná nemoc. Tumory vybírali pět hodin

Problémy se zády trápily Barboru už od dvanácti let. „S rodiči jsem chodila po různých vyšetřeních, protože mě záda bolela. Ve škole jsem dlouho nevydržela sedět. Prošla jsem rehabilitacemi, rentgeny… a nakonec mi zjistili skoliózu,“ vzpomíná. Diagnóza, která je poměrně běžná, se pro ni stala začátkem dlouhých let bolestí a nejistoty.

„Jednoho dne jsem se vzbudila a cítila jsem, že se nemůžu pohnout. Přítel vedle mě ležel, já jsem začala plakat, protože jsem opravdu nevěděla, co se to se mnou děje, a nemohla jsem se postavit na nohy. Přes tu šílenou bolest jsem se nějak snažila opravdu na ty nohy postavit. A také jsem se postavila, jenže jsem nedokázala udělat ani krok. V ten moment mě přítel vzal a jeli jsme na pohotovost do místní nemocnice,“ pokračuje Barbora. Tam shodou okolností sloužil neurolog, který jejímu případu konečně věnoval potřebnou pozornost. Prostudoval si její výsledky a doporučil další magnetickou rezonanci. Až díky jeho rozhodnosti dostala šanci na podrobnější vyšetření.

Navzdory tomu, jak urgentní její situace byla, se potkávala s nepochopením. Sestřička jejího obvodního neurologa byla schopná poskytnout jí termín na magnetickou rezonanci až za měsíc. Proto se Barbora znovu obrátila na neurologa z pohotovosti, který jí ochotně vypsal žádanku. Čekání bylo ovšem nějtěžší. Přesto začala cítit naději, že se její případ někam posouvá. „Už na té pohotovosti jsem si vydechla, že konečně je někdo schopen mi naslouchat a opravdu mi pomoct.“

Na magnetickou rezonanci a posléze výsledky čekala ještě asi měsíc. Výsledky jí sloužící doktorka ale po telefonu sdělovat nechtěla. „Věděla jsem, že je teda zle, že tam asi něco opravdu je.“ Barbořino tušení se na osobní schůzce potvrdilo. „Řekli mi, že mám tři tumory, jeden větší než čtyři centimetry. Nikdo z nich takový nález ještě neviděl. Musela jsem na operaci.“

Operace trvala pět hodin. Lékaři až na sále zjistili, že tři nádory vyrůstají přímo z páteřního nervu a jsou obalené v nervovém „klubíčku“. „Bylo tam veliké riziko. Nevěděli, kde to přesně odstranit, aby mi nepoškodili žádný nerv,“ vypráví Barbora. Snažili se z tumoru odstranit vše, ale malá část musela zůstat. Kdyby ji vzali celou, skončila by ochrnutá. Až po operaci se dozvěděla, co všechno bylo v sázce.

Podle Barbory ani samotní lékaři nevěděli, jak velké riziko operace přinese. Nepočítali ani s tím, že potrvá tak dlouho. „Moje paní doktorka mi říkala, že se s něčím takovým nikdy nesetkala. Přesně nevěděli, co tam je, a jasné to bylo až na sále. Teprve tam zjistili, že nádory vyrůstají přímo z nervů.“

Před zákrokem si také myslela, že se odstraní všechno a bolest skončí. „Byla jsem nastavená, že po operaci bude dobře. Nevěděla jsem, že hrozí, že se probudím a nebudu cítit nohy. Kdybych to věděla, asi bych se s tím psychicky těžko vyrovnávala,“ přiznává.

Další nejistota přišla po operaci – čekání na výsledky biopsie. „Trvalo to skoro měsíc. Naštěstí se potvrdilo, že nádory jsou nezhoubné. Ale protože malá část musela zůstat, existuje riziko, že znovu porostou. Proto chodím každého půl roku na kontrolní magnetickou rezonanci a konzultace do Brna. Naštěstí zatím vypadá všechno dobře.“

Rekonvalescence ale byla těžší, než čekala. „Netušila jsem, že bude tak náročná. Věci, nad kterými člověk nikdy nepřemýšlí, byly pro mě najednou nepřekonatelné – nasadit si boty, ponožky, umýt se, dojít si do sprchy. Bez přítele bych to nezvládla. Všechno jsem se učila znovu – několikrát denně jsem trénovala obouvání, oblékání. Myslela jsem, že za měsíc budu běhat. Nebylo to tak, ale brala jsem to jako daň za to, že mi nohy slouží. A to je pro mě nejdůležitější.“

Po roce doma nastoupila zpět do práce – na snížený úvazek, plný by fyzicky nezvládla. Barbora se živí jako vychovatelka a svou práci miluje. „Ty začátky byly šílené, chodila jsem z práce úplně vyřízená. Ale práce mě baví, děti mi dodávají energii a pozitivní náladu.“ Po roce byla nucena řešit i sociální situaci – pracovní neschopnost jí nebyla prodloužena, a proto žádala o invalidní důchod, který jí nakonec byl přiznán.

Neocenitelnou oporou byl hlavně přítel, dnes už snoubenec, rodiče a kamarádky. „Stačilo, že se mi někdo ozval, popovídal si se mnou, přijel za mnou. To mě hodně nakoplo.“ A co by ráda vzkázala ostatním, co se také potýkají se zdravotními problémy? „Aby lidé v podobné situaci neztráceli naději a trvali si na vyšetření, na které mají právo, pokud opravdu cítí, že je něco špatně. Přece jenom víc hlav víc ví a co jeden přehlédne, druhý může vidět.“

Zdroj: rozhovor s Barborou S. (srpen 2025)