Stárnutí je přežitek. Naše aspirace by měly být větší než se jen dožít osmdesátky

Miro Skořepa se léta pohyboval v korporátním prostředí, včetně firmy zaměřující se na alkohol. „Tenkrát jsem pacienty vyráběl, dnes radím, jak se bez něj obejít,“ říká s úsměvem Skořepa, který 25 let strávil v zahraničí a dopracoval se k 134 kilogramům. Když jednou spěchal na meeting a musel vyběhnout dvě patra, deset minut nemohl popadnout dech. Tehdy si uvědomil, že to tak dál nejde. Odtud vedla jeho cesta k filozofii longevity, o které napsal i knihu. Ta brzy vyjde i v češtině.

Předchozí zkušenosti s půstem byly spíš náhodným důsledkem hektického pracovního života. „Byl jsem na služební cestě, pozdě večer jsem přijel do hotelu, už nebyla šance se najíst. Nesnídal jsem tehdy běžně, takže jsem se vlastně ocitl v třídenním půstu tak trochu omylem. Až na jednu chvíli v letadle jsem neměl hlad. Naopak – cítil jsem se dobře.“

Postupně přidával pohyb: začal chůzí, poté zařadil i návštěvy posilovny. Obešel se bez trenéra. „Já si to všechno potřebuji udělat sám. Trenérům věřím, ale málo. Člověk je individuální – a pokud mě nezná, tak mi nedoporučí to, co je optimální,“ argumentuje Skořepa. Věří v individuální přístup, v sebereflexi a v mentální připravenost. „Ne každý zvládne nejíst přes den a dát si první jídlo až večer. Ale když to má člověk mentálně správně nastavené, tak to zdravotně není na škodu. Ale nelze nutit někoho, že to je ta správná dieta, abys zhubnul. Nemusí to vždycky tak být, každý to má jinak.“

Přerušovaný půst vnímá jako jeden ze stavebních kamenů longevity. Sám funguje v režimu 20 : 4, což znamená, že v průběhu dne má vytyčené pouze čtyřhodinové okno, během kterého jí. U toho se přidržuje principů keto diety, což znamená, že příjem sacharidů drží na minimu, zatímco strava je bohatá na tuky, s mírným množstvím bílkovin. Cílem je dostat tělo do stavu zvaného ketóza – to je metabolický stav, kdy tělo začne spalovat tuky místo cukrů jako hlavní zdroj energie. Skořepovi se tak povedlo zhubnout 40 kilo, ale jeho ambice nezůstala jen u toho. Rozvinula se v něm touha najít životní styl, který mu umožní žít zdravě a aktivně i ve vysokém věku.

Stáří nemá být podle tohoto principu jen o přežívání, ale o tom, jak i toto životní období prožít naplno, aktivně a plnohodnotně. Právě v souladu s těmito principy napsal knihu Aging is Optional (neboli Stárnutí je volitelné), které v českém překladu vyjde jako Stárnutí je přežitek.

Doktor se pouze vyptal na rodinnou anamnézu a nakonec to zhodnotil s tím, že je všechno v pořádku a stárneme všichni. Tento přístup ale Skořepu zklamal. „Ten problém je, že všichni akceptují, že v padesáti má člověk už určitým způsobem zhuntované tělo. Porovnávali mě s průměrem společnosti, bohužel ten průměr a zdravotní stav společnosti se zhoršuje. Co byl průměr pro mého padesátiletého otce, není průměr pro mě.“

Zatímco jiným nízké nároky na své zdraví možná stačí, princip longevity spočívá v tom, nasadit laťku výš než se jen srovnat s bídným průměrem. „Doktor říká: v tomto věku je to normální. Ale já nechci vědět, jak to má být v mém věku. Já chci vědět, jak to má být, když je tělo úplně zdravé.“ I v padesátiletém těle lze mířit na atributy hodné čtyřicátníka. Doktorova reakce byla skeptická – jsou to prý přehnaná očekávání.

Právě proto se Skořepa pustil do vlastních měření: doma má tlakoměr, na krevní testy dochází za vlastního financování a vidí, že v tom není sám. „Lidé se o to zajímají, roste skupina těch, kteří to chtějí. Myslel jsem, že nejvíc to bude moje věková skupina, ale ta se už dostává do situace, že je rozpolcená.“ Mimo nadšenců, jako je on sám, se potkává s lidmi třeba po šedesátce, kteří už na své zdraví v podstatě rezignovali. „Je hodně lidí, které to už nezajímá, myslí si, že je pro ně pozdě.“

Překvapilo jej, že téma longevity přitahuje i mladší ročníky, a to nejen třicátníky, ale i lidi, kterým je něco přes dvacet. „Chceme vědět, co děláme, co děláme špatně, co bychom mohli dělat, takže nás to zajímá,“ konstatuje Skořepa. Mladší generace mají podle něj už jiný mindset, ale chybí jim pořád správný „longevity protokol“. Jde o to, aby tělo fungovalo ještě dlouho po padesátce – dokonce aby fungovalo i v osmdesáti nebo devadesáti letech.

Skořepa jako příklad uvádí třeba případ 74leté maratonské běžkyně, která drží dodnes rekordy ve své věkové kategorii. „Je to o pohybu. Ale ten pohyb, to není to, co vám řeknou, běžte se projít. Ano, začněte s procházkou, ale musíte se dopracovat postupně k tomu, že budete mít minimálně 10 minut denně,“ dodává s tím, že klíčem je právě pohyb o vysoké intenzitě, trénink, u kterého rostou svaly, a to i u žen. „My ty svaly potřebujeme. V našem věku je normální, že svalová hmota ubývá.“

Radí proto zaměřit se na její budování – čím dřív, tím líp. I díky tomu může náš život v pokročilejším věku vypadat jinak.

„Dneska pořád vládne domněnka, že tělo stárne a my to musíme akceptovat,“ dodává s tím, že i senioři můžou vést plnohodnotný a krásný život. „Můžeme být aktivní do pětasedmdesáti, osmdesáti i devadesáti. Podpůrné prostředky existují. Život je o tom, jak si ho já narýsuji, jestli budu běhat, nebo nebudu běhat, co si dám do úst, je čistě moje volba. Já chci ty volby dělat tak, abych i v devadesáti mohl sprintovat.“

A když je teda stárnutí jen volbou, co nám zůstane místo důchodu? „Hledáme nové slovo pro seniora,“ usmívá se Miro. „Nechceme, aby byl senior vnímán jako někdo, kdo potřebuje pomoc, ale jako někdo, kdo pro společnost celý život pracoval a ještě jí má co nabídnout. A když už ne nabídnout, aspoň ji nezatěžovat, protože je aktivní a chce aktivním zůstat.“

Proměna Mira Skořepy je důkaz, že nový život lze začít i po padesátce. 

Poté, co deset minut nemohl lapit dech, když vyběhl dvě patra, se rozhodl svůj život proměnit od základů.

Zdroje: rozhovor s Mirem Skořepou (červenec 2025)