Každý alkoholik si myslí, že to zvládne sám, říká nealkoholička Michaela Duffková

Suchý únor je už takřka tradicí. Je pro vás toto období trochu víc náročné vzhledem k vašemu povolání?

Obecně bývám začátkem roku více vytížená. Po svátcích je to vždy výrazně znát, protože máme v tomto období opravdu plnou kapacitu. A samozřejmě, souvisí to i s mediálním zájmem, který je s takovými projekty, jako je Suchý únor, často spojený. Takže ano, je to období, kdy bývám víc zaneprázdněná. Lidé si víc uvědomují, že o Vánocích to trochu přehnali s alkoholem, a začínají mít problém, který chtějí řešit. Většinou to bývá nějaká poslední kapka, takový moment, kdy se to opravdu přehoupne – třeba po Vánocích nebo v těch prvních týdnech nového roku, kdy jsou lidé po svátcích často ve stresu a s alkoholem se to přehání.

A když mluvíme o té „poslední kapce“, co bylo pro vás tou vaší?

Pro mě to byl vlastně strach o život. Nebylo to tak, že bych udělala nějaký konkrétní „přehmat“, ale dospěla jsem do bodu, kdy jsem opravdu měla strach. Měla jsem strach, že pokud bych pokračovala v pití, zabije mě to. U mě to tedy byla skutečně reálná obava o život.

Už je to několik let. Jak na to období zpětně vzpomínáte?

Já se na to snažím moc nevzpomínat, ale samozřejmě tím, že dělám to, co dělám, tak se k tomu vracím. Jsem vděčná, že to netrvalo déle a že jsem se rozhodla absolvovat léčbu relativně rychle, protože pak vidím, že u někoho to může trvat pět, deset, patnáct let… Ačkoli ty tři roky byly extrémně těžké, tak to vlastně přešlo poměrně rychle.

Snažíte se na to zapomenout, ale zároveň děláte tuto osvětu. Vybrala jste si náročnou cestu – vyjít z anonymity, jít s kůží na trh a nést tu nálepku abstinující alkoholičky.

Film navíc vidělo do dneška přes 560 tisíc diváků, což je podstatně víc, než kolik se prodalo knih. Teď už je na streamovacích platformách, na Prima Plus i Netflixu, což samozřejmě přináší obrovský dosah. A samozřejmě mi píšou lidé, kteří se díky tomu rozhodli něco změnit. Někteří mi píšou, že se v tom hodně vidí, jiní, že je to vedlo k zamyšlení, že už je čas něco změnit. Někteří mi dokonce napsali, že díky tomu filmu se rozhodli přestat, i když knihu ještě nečetli. Jsou i takoví, kteří četli knihu i viděli film, a pak jsou ti, kteří viděli jen film. Je to dlouhý proces. Takže si myslím, že oboje má na lidi vliv, ale film měl určitě větší dosah.

Vy jste vlastně začala psát nejprve formou blogu. Proč?

Začala jsem s tím, protože jsem měla pocit, že o tom tématu vůbec nikdo nemluví. Měla jsem pocit, že jsem jediná, kdo má problém, a že nikdo kolem mě takový není. Když máte pocit, že jste v tom sám, hrozně dlouho vám trvá se odhodlat požádat o pomoc. Tak jsem si říkala, že pokud to pomůže jednomu člověku, bude to skvělé.

Člověk v takové situaci teda upadá do izolace. Co s tím může udělat třeba rodina?

Mluvit o tom s tím člověkem v klidu. My jsme ve velkých emocích, když máte v rodině problém s pitím. Kdo to zažil, ví, že je to strašně náročné. Víte, jak to bude vypadat, když přijedete domů. Vždycky je dobré pro takový rozhovor vybrat chvíli, kdy je ten člověk co nejvíc střízlivý. Nejít do konfliktu, protože to se okamžitě otočí. Já jsem to dělala tak, že pak jsem házela vinu na všechny okolo.

Snažit se mluvit o tom, co se děje, co se s tím dá dělat. Je hrozně důležité být konkrétní, a ne jen abstraktně říkat, že se s tím něco má udělat. Třeba říct: „Tady jsou čtyři organizace, jednu z nich vybereme a půjdeme tam. Já tě tam doprovodím.“ Hlavně v klidu, nevyčítat mu to. Ten člověk na to možná ještě není připravený, má úplně zkreslenou realitu.

A jak probíhala abstinence u vás?

Na začátku jsem musela projít detoxem. Bylo to opravdu těžké, vážně jsem byla ve stavu, kdy se to nedalo podceňovat. Není to legrace. A ty začátky jsou těžké. Když už je tam nějaká závislost, tak přicházejí problémy se spánkem, nervozita. To se ale postupně zlepší. Na začátku se často objevuje i tzv. sugar craving – bažení po cukru. Když totiž přestanete pít alkohol, tělo postrádá nejen alkohol, ale i cukr, který často alkohol obsahuje. Jakmile ale přestanete pít, často se to kompenzuje cukrem.

Na co by se měl člověk, který si uvědomí, že má problém a musí projít detoxikací, připravit?

Jen detox nestačí, musí projít i následnou terapií, jinak to prostě nefunguje. Je důležité si uvědomit, že život je kvalitnější, ale není to jednoduché. Někdy máme pocit, že když přestaneme pít, přijde euforie, že teď to bude všechno dobré. Určitě to bude lepší, kvalitnější a přítomnější – ale nebude to jednodušší. Ten život je pořád těžký, ale mnohem jednodušší, když to zvládnete bez alkoholu. Takové ty řeči „nepij, je to tvoje chyba“ nepomáhají. Jasně, každý jsme se do toho dostali sami, ale mít odvahu a podporu lidí, kteří vám pomohou, je něco, co může udělat obrovský rozdíl.

Zmínila jste, že jste teď víc upřímná, k jiným i sama k sobě. Mají lidé, kteří jsou na něčem závislí, tendenci lhát?

Lidé, kteří jsou závislí, mají tendenci lhát sami sobě – myslí si, že to není tak hrozné, jak to vypadá. Lžou i okolí, říkají, že to zvládnou sami. Ale vnitřně vědí, že to tak není. Často si dělají iluze, že to ještě zvládnou, i když vědí, že to není pravda. Není to vědomá lež, že by jí chtěli někomu ublížit.

Jaké pro vás byly největší překážky na cestě k abstinenci?

Největší překážkou jsem si byla já sama, protože jsem přesně ten typ člověka, který si myslí, že všechno zvládne sám. Změnilo se to, až když jsem si uvědomila, že závislost je přesně to, co mi brání. Největší překážkou bylo přijmout, že to nezvládnu sama. Byly chvíle, kdy jsem se cítila bezmocná, a to byly ty nejsilnější momenty. Nejvíc jsem bojovala s psychickými problémy – pocity nespravedlnosti nebo ukřivděnosti. Tyhle emoce byly pro mě těžké a musela jsem se s nimi vyrovnat, abych zůstala v klidu. To byly pro mě ohrožující emoce.

Setkala jste se na své cestě s nepochopením nebo s typickým tlakem, až bagatelizací ohledně alkoholu – „dej si, je to jen jedna sklenička“?

Setkala jsem se s tím, když jsem třeba v posledních letech něco někomu řekla. Myslím, že jak se film a všechno kolem něj dostalo do širšího povědomí díky sociálním sítím, tak se to hodně zlepšilo. Když se na to podíváte zvenčí, třeba na Instagramu, kde si lidé sdílejí různé věci, nemusí to vypadat v pořádku. Pokud někdo tvrdí, že potřebuje skleničku vína, tak to rozhodně není pro mě. Není v pořádku normalizovat alkohol, ať už v mateřství, nebo jinde. Je to vlastně stejné, jako kdybyste si místo skleničky vína vzali kokain. Z hlediska toho, co to dělá a jak je to nebezpečné, je to všechno stejně riskantní.

Česká pivní kultura je nově národním dědictvím. Jak to vnímáte?

Já to respektuji, protože pivo je součástí české kultury a to není špatně. Ve Francii je zase víno na každém kroku, ale ta kultura pití alkoholu je úplně jiná. Pije se tam při úplně jiných příležitostech. U nás už se ta hranice trochu rozplývá. Pivo nebo alkohol se bere prakticky ke každému jídlu – k obědu, k večeři, na narozeniny, oslavy, promoce… Vždycky se najde nějaký důvod, proč si dát skleničku.

Střízlivost přináší nové způsoby, jak se zrelaxovat a udržet v rovnováze. Co pomáhá vám?

Určitě cvičení. To mi pomáhá obzvlášť u úzkostí. Zjistila jsem, že pro mě je opravdu nezbytné cvičit, abych se udržela v rovnováze. Ráda se věnuji sportu. A taky mám ráda přírodu, nejsem ten typ, co by vyhledával večírky nebo lidi ve městě. Mám ráda klid a pohodu. Třeba i horká vana mi pomáhá se zrelaxovat, to jsou takové malé věci, které mi uleví. Některé situace, jako oslavy nebo rodinné události, jsou ale náročné. Nevyhledávám je, ale když už se to stane, mám nastavené hranice. Třeba když máme oslavu doma, každý si přinese a odnese, co pije. Udržujeme tím nějaký řád. A když někam jdeme, tak to bývá tak, že odcházíme dřív, než začne být situace pro mě nekomfortní. Není to tak, že bych měla striktní politiku ohledně alkoholu. Respektuji, že každý to má po svém, ale snažím se mít v tom své hranice a přizpůsobit tomu i prostředí.

Partnerovi taky nebráním. On na kocoviny fakt trpí, takže si to vždycky dobře rozmyslí, jestli do toho jít, nebo ne. Nejsem v tomhle směru žádný puritán. Každý má právo si vybrat, jak pije. Když mluvíme o těch sociálních situacích, tak to samozřejmě vnímám trochu jinak. Ale pořád je to věc každého, dokud to neovlivňuje ostatní. Pokud jde o mě, respektuji to, jak to kdo dělá. A když mám kolem sebe lidi, kteří pijí, nemám s tím problém, pokud si zachovají respekt k mým hranicím. Nemohla bych jít nikam, pokud bych to neakceptovala.

Máte někdy strach, že byste mohla sklouznout zpátky?

Snažím se tomu předejít tím, že pořád chodím na terapie, pracuji na sobě, abych si psychiku udržela co nejstabilnější. Chci být připravená na všechny možné situace. Samozřejmě vím, že život přinese i těžší chvíle a že se může stát cokoli, ale jediné, co můžu dělat, je připravovat se na to, co je v mých silách. Ta traumata mohou přijít znovu, jako třeba ztráta blízkých. Vím, že to pro mě může být velmi rizikové, ale doufám, že to nebude hned. Člověk nikdy neví, co se může stát, ale dělám všechno, co můžu, abych to zvládla.

Co boj proti alkoholismu vyžaduje od nás jako společnosti?

Měli bychom mít víc kolektivní tolerance a respektovat, že každý má svůj vlastní proces. Zároveň je stále přítomný ten pohled ve společnosti, že to, co je normální, musí být vlastně v pořádku. Mnoho lidí si z toho dělá legraci, což je škoda, protože alkohol opravdu ničí rodiny. Závislost na alkoholu se neomezuje jen na jednotlivce, ale zasahuje celou rodinu. Ovlivňuje každého, s kým daný člověk žije. Je to velký problém, který zasahuje do života každé rodiny, kterou potkáte. Takže to rozhodně není nic, co bychom měli bagatelizovat.

Myslím, že lidé to nechtějí připustit, protože si nechtějí přiznat, že by se tím museli zabývat. Je to pro ně těžké, protože to znamená, že by museli podniknout nějaké kroky, a to se jim nechce. Je jednodušší říct, že to přeháníme.

Jaké mýty o alkoholismu nebo abstinenci byste ráda vyvrátila?

Ten úplně základní je, je, že alkoholik musí pít každý den, nechodí do práce a musí být úplně nefunkční. To není pravda. Devadesát procent alkoholiků jsou tzv. funkční alkoholici. To znamená, že mají zachovaný nějaký sociální a rodinný život, chodí do práce a pijí večer, nebo pijí tak, že to není na první pohled patrné. To, že někdo chodí do práce a působí normálně, ještě neznamená, že není alkoholik. To je rozhodně jeden z největších mýtů.

Pokud jde o změnu vnímání abstinence, myslím, že bychom ji měli začít vnímat jako běžnou, normální volbu, kterou může člověk učinit pro lepší život, a ne jako něco neobvyklého nebo špatného. Abstinence by se mohla stát trendy – mezi mladými to trochu i vidíme, ale zároveň se do hry dostávají i nebezpečné látky, jako HHC nebo kratom. Takže bohužel to není tak, že by závislosti úplně ustupovaly, ale spíše se trochu mění. Myslím si ale, že bychom měli abstinenci vnímat jako normální věc, něco, co je zcela běžné. Dříve jsme třeba všichni kouřili, ale dnes je považováno za normu, že lidé nekouří, i když samozřejmě ne úplně všichni. Myslím si, že u alkoholu to bude podstatně těžší, ale pokud bychom o tom více mluvili, mohlo by to mít pozitivní vliv.

Kdyby si lidé z vašeho příběhu měli odnést jednu důležitou věc, co by to bylo?

Vždycky je naděje, a čím dříve se člověk rozhodne vyhledat pomoc, tím větší ta naděje je. To je ta hlavní věc, kterou bych chtěla, aby si lidé odnesli.

A máte nějaký vzkaz pro ty, kteří teď bojují s tím, čím jste si prošla?

Mám několik rad. Přestaňte čekat a spoléhat na to, že to zvládnete sami. Vyhledejte odborníka. Čím dřív začnete, tím snazší bude cesta a tím rychleji se vrátíte ke kvalitnímu životu. Protože život, ve kterém alkohol přebírá kontrolu, rozhodně není kvalitní.