1 Nová stopa v záhadě Amelie Earhartové



Nový satelitní objev na ostrově Nikumaroro přináší po 88 letech průlom v záhadě zmizení Amelie Earhartové. Může být tajemný objekt Taraia konečně legendární letoun? Odhalte všechny neuvěřitelné detaily, šokující teorie i nejnovější fakta v příběhu, který stále nemá rozuzlení.

Nový satelitní objev na ostrově Nikumaroro přináší po 88 letech průlom v záhadě zmizení Amelie Earhartové. Může být tajemný objekt Taraia konečně legendární letoun? Odhalte všechny neuvěřitelné detaily, šokující teorie i nejnovější fakta v příběhu, který stále nemá rozuzlení.

Nový satelitní objev na ostrově Nikumaroro přináší po 88 letech průlom v záhadě zmizení Amelie Earhartové. Může být tajemný objekt Taraia konečně legendární letoun? Odhalte všechny neuvěřitelné detaily, šokující teorie i nejnovější fakta v příběhu, který stále nemá rozuzlení.

Téměř devět dekád poté, co průkopnická pilotka Amelia Earhartová zmizela beze stopy nad rozlehlou pustinou Tichého oceánu, se objevila nová, potenciálně převratná stopa. V roce 2015, po řádění tropického cyklonu Pam, odhalily satelitní snímky na odlehlém ostrově Nikumaroro neobvyklý objekt. Tento předmět, pojmenovaný Taraia, leží v místě, kde mořské proudy mohly odkrýt dlouho pohřbené trosky. Tento objev podnítil novou vlnu zájmu a vedl k naplánování ambiciózní expedice.
Tým z Purdue Research Foundation a Archaeological Legacy Institute se v listopadu 2025 chystá na Nikumaroro, aby pomocí nejmodernějších technologií prozkoumal lagunu a definitivně určil, zda Taraia je či není pozůstatkem letounu Lockheed Electra 10E. Zmizení Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana 2. července 1937 během pokusu o oblet zeměkoule zůstává jednou z největších nevyřešených záhad 20. století. Příběh odvážné letkyně, která posouvala hranice možného, nepřestává fascinovat veřejnost a inspirovat generace výzkumníků, kteří se i po 88 letech nevzdávají naděje na nalezení odpovědi.

Amelia Mary Earhartová se narodila 24. července 1897 v kansaském Atchisonu do rodiny, která zdaleka nesplňovala dobové konvence. Její otec, právník Samuel Edwin Earhart, se potýkal s profesní nestabilitou, zatímco matka Amy Otisová, dcera prominentního soudce a bankéře, odmítala vychovávat své dcery jako „hodné malé dívenky“. Podporovala v nich nezávislost a dobrodružného ducha, což se u mladé Amelie projevovalo naplno. Místo panenek a dívčích her trávila dětství lezením po stromech, lovem krys s puškou a sbíráním hmyzu.
Její touha po vzrušení vyvrcholila v roce 1904, kdy si na střeše rodinné kůlny postavila primitivní rampu inspirovanou horskou dráhou. Po svém prvním krátkém „letu“, který skončil v rozbité dřevěné bedně, s rozbitým rtem a roztrhanými šaty, nadšeně zvolala ke své sestře: „Oh, Pidge, je to přesně jako létání!“ Paradoxně, když se o čtyři roky později na státním veletrhu v Iowě poprvé setkala se skutečným letadlem, byla zklamaná. Tehdejší „řiditelný létající stroj“ popsala jako nezajímavou „věc z rezavého drátu a dřeva“ a raději se vrátila na kolotoč. Netušila, že právě tyto stroje jednou definují celý její život.

Dospívání Amelie Earhartové bylo poznamenáno hlubokou rodinnou nestabilitou. Alkoholismus jejího otce Edwina vedl k častým ztrátám zaměstnání a stěhování, což narušovalo rodinné finance i vztahy. Po přestěhování do Des Moines a následném rozpadu rodiny se Amelia ocitla v Chicagu, kde se snažila najít své místo. Na Hyde Park High School byla známá jako uzavřená studentka, v ročence charakterizovaná jako „dívka v hnědých šatech, která chodí sama“. Její touha po vzdělání ji přivedla na Ogontz School v Pensylvánii, ale studium nedokončila.
Zlomový okamžik nastal během Vánoc v roce 1917, kdy v Torontu navštívila svou sestru. Pohled na zmrzačené vojáky vracející se z front první světové války ji hluboce zasáhl. Okamžitě se přihlásila jako dobrovolná sestra Červeného kříže a začala pracovat ve vojenské nemocnici Spadina. Právě zde, při péči o raněné, poprvé naslouchala příběhům vojenských pilotů. Vyprávění o soubojích v oblacích, o svobodě a nebezpečí létání v ní zažehlo jiskru zvědavosti, která brzy přerostla v celoživotní vášeň. Tyto zkušenosti z nemocnice, daleko od domova a akademického světa, se staly klíčovým katalyzátorem její budoucí cesty do nebes.

Jiskra, která se zažehla v torontské nemocnici, naplno vzplála 3. ledna 1921. Toho dne Amelia Earhartová absolvovala svou první lekci létání s
průkopnicí letectví Anitou „Netou“ Snookovou. Okamžitě věděla, že našla své životní poslání. S odhodláním sobě vlastním se pustila do
intenzivního tréninku a 24. července 1922 si za těžce vydělané peníze pořídila vlastní letadlo – zářivě žlutý dvouplošník Kinner Airster, kterému přezdívala „Kanárek“ (Canary).
Právě v tomto stroji začala přepisovat historii. 22. října 1922 stanovila neoficiální ženský výškový rekord, když vystoupala do 14 000 stop (přibližně 4 300 metrů). Skutečný průlom do veřejného povědomí však přišel v roce 1928. Tehdy dostala nabídku zúčastnit se transatlantického letu, avšak pouze v roli pasažérky. I přesto se stala
první ženou, která přeletěla Atlantik, a média jí okamžitě přidělila
přezdívku „Lady Lindy“ v narážce na slavného Charlese Lindbergha.
Navzdory nabyté slávě byla Amelia hluboce rozčarovaná. Cítila se jako
„pytel brambor“ a věděla, že skutečného uznání dosáhne, pouze pokud
tento heroický výkon zopakuje sama, s rukama na řídicí páce. Toto
ponížení jen posílilo její odhodlání.

Odhodlání dokázat, že není pouhou pasažérkou, vyvrcholilo 20. května 1932. Toho dne Amelia Earhartová odstartovala z Harbour Grace na Newfoundlandu ke svému životnímu letu. Cílem byla Paříž, nástrojem k dosažení nesmrtelnosti se stal její robustní červený letoun Lockheed
Vega 5B. Let přes Atlantik se však rychle proměnil v drama. Krátce po
startu selhal výškoměr, což ji nutilo spoléhat se pouze na svůj
instinkt. Brzy se objevil únik paliva a námraza na křídlech hrozila, že
letoun stáhne do ledových vod oceánu.
Špatné počasí a husté mraky ji donutily klesnout a letět nebezpečně nízko nad rozbouřenými vlnami. Po téměř patnácti hodinách boje s technikou i živly bylo jasné, že do Francie nedoletí. Vyčerpaná, ale nezlomená, přistála na pastvině v Severním Irsku. Když se k ní přiblížil místní farmář a zeptal se: „Have you flown far?„ (Letěla jste daleko?), odpověděla jednoduše: “From America“ (Z Ameriky). Přestože nedosáhla Paříže, její výkon byl ohromující. Stala se první ženou, která sólo přeletěla Atlantik, a za svůj čin obdržela od amerického Kongresu Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross). Její sláva byla definitivně potvrzena a stala se symbolem nejen pro letectví, ale i pro ženská práva na celém světě.

Po sólovém přeletu Atlantiku se Amelia Earhartová stala globální celebritou a ikonou. Její vliv přesáhl hranice letectví. V roce 1935 přijala pozici poradkyně v leteckém inženýrství na Purdue University, kde působila i jako mentorka pro studentky a povzbuzovala je k technickým kariérám. Její osobní život se stabilizoval sňatkem s vydavatelem a promotérem Georgem P. Putnamem v roce 1931, který se stal klíčovou postavou v budování její veřejné image. Na vrcholu slávy se zrodil její nejambicióznější plán: obletět svět po co nejdelší trase, podél rovníku. Tento projekt, financovaný z velké části právě Purdue University, měl být korunovací její kariéry. Pro tento účel byl postaven speciálně upravený dvoumotorový letoun Lockheed Model 10-E Electra, technologický vrchol své doby. Jako navigátora si pro tento náročný podnik vybrala Freda Noonana, zkušeného námořního a leteckého navigátora s rozsáhlými znalostmi Pacifiku. Noonanova pověst však byla pošramocena jeho problémy s alkoholem, což byl faktor, který mohl v kritických momentech sehrát osudovou roli. Společně se chystali na let, který měl upevnit její legendu, ale místo toho ji navždy zahalil tajemstvím.

Prvního června 1937 se motory letounu Lockheed Electra rozburácely na letišti v Miami a Amelia Earhartová s Fredem Noonanem zahájili svou výpravu kolem světa. První etapy vedly přes Jižní Ameriku, Afriku, Indický subkontinent a jihovýchodní Asii. Cesta nebyla bez problémů; posádka se potýkala s drobnými technickými závadami, zejména s nespolehlivou radiostanicí a navigačním zařízením, což byly zlověstné předzvěsti budoucích komplikací. Přesto let probíhal víceméně podle plánu. Dne 29. června 1937 přistáli v Lae na Nové Guineji.
V té chvíli měli za sebou úctyhodných 22 000 mil (přibližně 35 400 km) z celkové trasy dlouhé 29 000 mil. Zbývala poslední, ale zároveň nejnáročnější část cesty: 4 113 kilometrů dlouhý let přes nekonečný Tichý oceán k drobnému, osamocenému kousku pevniny – Howlandovu ostrovu. V Lae panovala napjatá atmosféra. Posádka byla unavená, ale odhodlaná. Hlavní obavy se soustředily na přesnost navigace na tak dlouhé vzdálenosti a na dostatek paliva. Před nimi ležel pouze oceán a jediný cíl, který bylo snazší minout než najít.

Dne 2. července 1937 v 10:00 místního času se těžce naložený letoun Electra, s nádržemi naplněnými 1 100 galony paliva, odlepil od travnaté dráhy v Lae. Téměř okamžitě začaly problémy. Existuje podezření, že si letoun při startu poškodil břišní anténu, což zásadně ovlivnilo rádiovou komunikaci pro zbytek letu. Cesta k Howlandovu ostrovu se brzy proměnila v boj s nepřízní osudu. V 15:00 Earhartová hlásila let ve výšce 10 000 stop, ale o dvě hodiny později musela kvůli hustým mrakům klesnout na 7 000 stop. Komunikace s lodí pobřežní stráže USS Itasca, která u Howlandova ostrova čekala jako navigační a komunikační podpora, byla od počátku problematická a plná statického šumu. Jak se letoun blížil k cíli, zprávy se stávaly dramatičtějšími. V 6:14 ráno Earhartová hlásila, že jsou přibližně 200 mil od ostrova. Později přišly znepokojivé zprávy o docházejícím palivu: „Palivo jen na půl hodiny.“ Poslední srozumitelný přenos, zachycený v 8:43, byl strohý a osudový: „Jsme na linii 157-337.“ Poté se rádio odmlčelo navždy.
V kritických momentech, kdy se letoun Electra blížil k cíli, se souhra nešťastných náhod a technických selhání stala smrtící. Posádka lodi USS Itasca zoufale naslouchala slábnoucím signálům, ale nebyla schopna poskytnout efektivní pomoc. Hlavním problémem byla nekompatibilita rádiových systémů. Radiový zaměřovač Itascy se nedokázal naladit na frekvenci 3105 kHz, kterou Earhartová používala pro komunikaci. Radista Leo Bellarts později popsal svou frustraci slovy: „Seděl jsem tam a potil se krví, protože jsem s tím nemohl udělat vůbec nic." Marné byly idalší pokusy. Posádka lodi nechala z komínů stoupat hustý černý kouř, který měl pilotům označit polohu ostrova, ale Earhartová s Noonanem ho
kvůli oblačnosti nikdy nespatřili. Samotný Howlandův ostrov, plochý útes o rozměrech přibližně 2.25 km na 0.89 km a výšce jen 3 metry, byl v oceánu jako jehla v kupce sena. Rozptýlené mraky vrhající stíny na hladinu navíc mohly vizuální identifikaci téměř znemožnit. V jednom okamžiku se letadlo, které bylo tak blízko svému cíli, jednoduše ztratilo v nekonečném modrém prostoru mezi nebem a mořem.

Jakmile bylo jasné, že se letoun ztratil, prezident Franklin D. Roosevelt nařídil bezprecedentní pátrací a záchrannou operaci. Byla to do té doby nejdražší a nejrozsáhlejší pátrací akce v historii Spojených států, která stála 4 miliony dolarů (v dnešní hodnotě přibližně 85 milionů dolarů). Po dobu více než dvou týdnů, konkrétně 16 dní, prohledávaly lodě a letadla amerického námořnictva a pobřežní stráže 250 000 čtverečních mil oceánu, ale nenašly jedinou stopu po letadle ani posádce. Dne 5. ledna 1939, rok a půl po zmizení, byla Amelia Earhartová oficiálně prohlášena za mrtvou. Okamžitě se začaly rodit teorie.
Oficiální a nejpravděpodobnější verze počítala s tím, že letounu došlo palivo, zřítil se do oceánu a potopil. Zároveň se však objevily alternativní hypotézy, včetně možnosti nouzového přistání na některém z mnoha neobydlených atolů v oblasti. Tuto teorii podpořil nález z roku 1940, kdy britský správce na ostrově Nikumaroro (tehdy Gardner Island), ležícím na letové linii Earhartové, objevil lidskou lebku, několik kostí, které byly tehdy považovány za ženské, zbytky dámské boty a mosazný sextant. Tento nález položil základ k desetiletím spekulací a pátrání, které trvají dodnes.
Záhada Amelie Earhartové nikdy nepřestala přitahovat dobrodruhy a výzkumníky, kteří s pomocí moderních technologií pokračují v pátrání tam, kde námořnictvo v roce 1937 skončilo. Týmy vybavené GPS, satelity a sonary s vysokým rozlišením prohledávají odlehlé ostrovy i hlubiny oceánu. Významný posun přinesl rok 2015, kdy satelitní snímky po cyklonu Pam odhalily na ostrově Nikumaroro anomálii známou jako objekt Taraia. Zpětná analýza ukázala, že objekt byl nejasně viditelný již na záběrech z vrtulníku pořízených v roce 2001, ale tehdy mu nebyla věnována pozornost. Naděje, že by mohlo jít o trosky Electry, však často střídá zklamání. V lednu 2024 obletěly svět sonarové snímky společnosti Deep Sea Vision, které zachytily objekt nápadně připomínající letadlo na dně oceánu. Euforie však rychle opadla, když se při bližším průzkumu ukázalo, že jde pouze o neobvyklou skalní formaci. Přesto se organizace jako The International Group for Historic Aircraft Recovery (TIGHAR) a další nevzdávají a systematicky analyzují každý artefakt a každou novou stopu v naději, že technologie 21. století konečně rozluští tajemství z roku 1937.

Po téměř devadesáti letech zůstává osud Amelie Earhartové a Freda Noonana nevyřešen. Pátrání se však nezastavilo. Všechny naděje se nyní upínají k listopadu 2025, kdy se expedice Purdue Research Foundation a Archaeological Legacy Institute vydá k ostrovu Nikumaroro. Jejím cílem je prozkoumat lagunu pomocí nejmodernějších podvodních technologií a definitivně zjistit, zda záhadný objekt Taraia je skutečně pozůstatkem ztracené Electry. Tato expedice by mohla přinést konečnou odpověď. Je však nutné zachovat si racionální skepsi. Oblast Nikumaroro byla v minulosti prohledávána mnohokrát, a přestože byly nalezeny zajímavé artefakty, žádný z nich nebyl s jistotou spojen s Earhartovou. Mnozí výzkumníci zůstávají k teorii o přistání na ostrově skeptičtí, zatímco jiní jsou plni optimismu. Ať už expedice v roce 2025 přinese jakýkoliv výsledek, odkaz Amelie Earhartové přetrvá. Její příběh není jen o nevyřešené záhadě, ale především o lidské odvaze, průkopnickém duchu a nezdolné touze posouvat hranice. Stala se symbolem, který inspiruje generace letců, vědců i snílků, a její jméno se nesmazatelně zapsalo do kulturního dědictví lidstva.
Po téměř devadesáti letech zůstává osud Amelie Earhartové a Freda Noonana nevyřešen. Pátrání se však nezastavilo. Všechny naděje se nyní upínají k listopadu 2025, kdy se expedice Purdue Research Foundation a Archaeological Legacy Institute vydá k ostrovu Nikumaroro. Jejím cílem je prozkoumat lagunu a definitivně zjistit, zda záhadný objekt Taraia pozorovaný na satelitních snímcích je skutečně pozůstatkem ztracené Electry. Expedice začne 5. listopadu 2025 z Majuro na Marshallových ostrovech. Tato expedice by mohla přinést konečnou odpověď.
Je však nutné zachovat si racionální skepsi. Oblast Nikumaroro byla v minulosti prohledávána mnohokrát, a přestože byly nalezeny zajímavé artefakty včetně dámské boty, kompaktního pouzdra, lékové lahvičky a sklenice na pihy z 30. let, žádný z nich nebyl s konečnou jistotou spojen s Earhartovou. Mnozí výzkumníci zůstávají k teorii o přistání na ostrově skeptičtí, zatímco jiní jsou plni optimismu.
Ať už expedice v roce 2025 přinese jakýkoliv výsledek, odkaz Amelie Earhartové přetrvá. Její příběh není jen o nevyřešené záhadě, ale především o lidské odvaze, průkopnickém duchu a nezdolné touze posouvat hranice. Stala se symbolem, který inspiruje generace letců, vědců i snílků, a její jméno se nesmazatelně zapsalo do kulturního dědictví lidstva.
Zmizela beze stopy – a přesto její příběh nepřestává fascinovat. Když se v roce 1937 slavná americká letkyně Amelia Earhartová vydala na osudný let kolem světa, netušila, že právě tehdy se zrodí jedna z největších záhad letectví. Co se stalo nad Pacifikem? Nové satelitní snímky z ostrova Nikumaroro znovu rozdmýchaly spekulace a oživily teorii, která mohla být navždy pohřbená v písku. Jsme konečně blízko rozluštění tajemství, které trápí historiky i dobrodruhy už více než 80 let? Detaily příběhu najdete v naší galerii.











