Na dně sil a bez chuti žít. Jediné náhodné setkání stačilo k tomu, aby začala žít nový příběh

Seděla jsem u svého stolku, popíjela horký čaj a pozorovala stékající vosk z hořící bílé svíčky. Dveře se otevřely pomalu, jako by je někdo tlačil poslední silou. Vstoupila mladá dívka, odhadem tak dvacet, možná dvacet pět let. Měla na sobě vlněný kabát, který jí byl velký o dvě čísla, oči zely prázdnotou, jako vypnutý televizor v noci. Usadila se naproti mně a hned se jí začaly koulet slzy, ani se nesnažila je utřít.

Zamíchala jsem balíček a nechala ji, ať si sejme levou rukou jednu hromádku. Pak jsem vyložila pět karet na její situaci. První dvě značily současnost – Měsíc a hned vedle něj Viselec. „Podívejte,“ řekla jsem a položila jsem ukazováček na Měsíc. „Tady jste teď, v mlze a v temnotě, kde se ztrácí hranice mezi skutečným a vymyšleným strachem. Pláčete, protože duše je v noci bez hvězd. Viselec říká, že všechno je vzhůru nohama. Nemůžete se hýbat, nemůžete rozhodovat, jste zavěšená mezi nebem a zemí. Ale to důležité je, že se nedívá dolů, dívá se totiž nahoru. Čeká a přijímá. To je první, co byste měla udělat, přestat se prát s tím, že je to teď těžké, ale přijmout to, pak se teprve věci mohou otočit.“

Přešla jsem na další tři karty – budoucnost, a to byly Kolo osudu, Hvězda a Císařovna. Následně jsem ještě vytáhla dvě na doplnění, byla to Šestka pohárů a Desítka pohárů. „Tady to začíná být krásné,“ usmála jsem se poprvé. „Kolo se otáčí, něco přijde úplně nečekaně – nějaká náhoda, kterou neovlivníte. A podívejte, hned za tím Hvězda. Nejšťastnější karta v Tarotu, naděje a uzdravení, světlo po dlouhé noci. Budete se cítit, jako by vám někdo nalil do žil teplou vodu s medem.“ Dotkla jsem se Císařovny. „Tohle jste vy, až se uzdravíte – žena, která pečuje, která dává život. Tato karta je plná, krásná, silná. Ty dvě poslední karty – Šestka pohárů je nevinná radost, vzpomínka na to, jaké to je být šťastná jako dítě. Desítka pohárů je naplnění, rodina, láska a domov.“

Shrnula jsem to. „Takže, za prvé, opravdu vyhledejte odbornou pomoc. Za druhé, dívejte se kolem sebe, vesmír už pro vás to řešení má, jen ho ještě nevidíte, přijde jako náhoda. Do té doby se starejte o sebe, tím myslím třeba koupele, procházky, hudba, která vás kdysi dělala šťastnou. Malé věci a malá světýlka.”

ČTĚTE TAKÉ: Rozvedená, ztracená, uvězněná v minulosti. Změna jednoho políčka v občance jí převrátila život naruby

Poděkovala mi, oči měla pořád smutné, ale už v nich bylo něco jiného. Možná ale jen odraz mé svíčky.

Za měsíc mi zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem a ona stála ve dveřích, vlasy měla upravené, oči jí zářily a na v náruči držela malé černobílé kotě, které mňoukalo jako šílené. „Musím vám to říct!“ vyhrkla ještě přes práh. „Tři dny potom, co jsem tu byla, jsem šla vyhodit odpadky a u popelnic něco pištělo. Bylo to malinké, špinavé, úplně promrzlé kotě. Dívalo se na mě a mňoukalo. Já ho tam chtěla nechat, říkala jsem si, že nemám sílu ani na sebe, ale ono šlo za mnou. Celou cestu domů, po schodech až ke dveřím.“

Kotě jí olízlo nos. „Vzala jsem ho dovnitř a ono spalo u mě na polštáři. A já jsem se poprvé po měsících opravdově usmála. Vzala jsem ho druhý den na veterinu, aby ho prohlédli a naočkovali. Pak jsem i sebrala odvahu a šla k psychiatričce. Teď mám doma tuhle malou lumpici, která mě sice budí v pět ráno, ale já se těším, až otevřu oči. Pojmenovala jsem ji po vás – Linda.” Položila kotě na zem a to okamžitě začalo prozkoumávat můj koberec. „Vy jste mi říkala o náhodě, pečovatelce a radosti. A ono to tak přesně přišlo!" Pevně mě objala. Cítila jsem, jak se jí třesou ramena, ale tentokrát štěstím.

Když odcházela, kotě se otočilo, podívalo se na mě a zamňoukalo, jako by říkalo: „Díky, jmenovkyně!” Zavřela jsem dveře a usmála se na své karty. Někdy stačí jen malá tlapka, aby se Kolo osudu otočilo.

VIDEO: Spotlight – Vojta Kotek