Rozvedená, ztracená, uvězněná v minulosti. Změna jednoho políčka v občance jí převrátila život naruby

Seděla jsem ve své malé věštírně, kde se opět vznášela vůně cedrového dřeva a plamínek čajové svíčky klidně plápolal. Na stole ležel fialový ubrus se stříbrnými hvězdami a v koutě tiše tikaly hodiny, jako by odpočítávaly nejen čas, ale i lidské osudy.

Posadila se naproti mně, ruce měla složené v klíně, prsty sevřené, jako by se držela posledního kousku jistoty. „Můj syn má dvanáct let,“ pokračovala tiše. „Každý den, když se vrátím domů a on mi běží naproti s tím svým svým úsměvem… to je jediný okamžik, kdy cítím, že žiju. Ale pak přijde noc. Já ležím v posteli, kde jsme kdysi spali spolu, a cítím jeho přítomnost všude. V šatníku, v kuchyni, v tom, jak jsem se naučila mlčet, když on křičel. Byla jsem s ním tak dlouho… už si ani nepamatuju, kým jsem byla předtím.“

Přikývla jsem a pomalu zamíchala svoje staré tarotové karty. Cítila jsem v nich energii – těžkou, bolestnou, ale i nadějeplnou. „Položte otázku,“ řekla jsem jí jemně. „Co potřebujete vědět?“

„Jak najít zpět sebe? Tu radost, kterou jsem měla dřív. Tu ženu, která se smála, tancovala, snila. Kde je?“

Rozložila jsem karty do keltského kříže. První uprostřed byla Věž. Hromada kamení, plameny, postavy padající do propasti. „Tento rozvod… to nebyl jen konec manželství,“ vysvětlila jsem. „Byl to pád celé věže, kterou jste spolu stavěli. Rok za rokem jste do ní dávala svou energii, svou lásku, své sny. A když se zhroutila, vzala s sebou i kus vás. Ta bolestná zkušenost vás vyčerpala. Cítíte se prázdná, protože jste dávala všechno a nic zpět nedostávala.“

Její rty se zachvěly. „Přesně tak. Dávala jsem. A on jen bral.“

Druhá karta přes Věž byla Císařovna. Žena na trůně, obklopená přírodou, s věncem z hvězd na hlavě, štítem s orlicí u nohou, žezlem v ruce. Kolem ní dozrávají plody, teče řeka, všechno krásně kvete. „Ale podívejte se sem,“ řekla jsem a usmála se. „Císařovna. To jste vy, jen hluboko uvnitř. Ta bolest vám sice vzala energii, ale ne vaši podstatu. Císařovna je ženskost v plné síle, plodná, tvořivá, pečující, smyslná. Ta žena, kterou jste byla – veselá, plná života, schopná dávat lásku, ale i ji přijímat, je stále tady. Jen ji musíte probudit. Návrat k sobě znamená znovu se napojit na svou vnitřní bohyni. Na svou kreativitu, na své tělo, na svou radost ze života. Můžete znovu kvést. Ale musíte začít, malými krůčky.“

„Jak?“ zašeptala. „Cítím se tak uvázaná. Jako bych nemohla dýchat.“

Dlouze jsem se na ni zadívala. Na její ruce, kde na prsteníčku zůstal kruh světlejší kůže po snubáku, který už nenosila. Na její oči, které se najednou zaleskly, avšak ne slzami, ale něčím jiným. Nadějí. A pak mě to napadlo. Jednoduché, symbolické, mocné. „První krok,“ řekla jsem pomalu, „co kdybyste si vzala zpět své příjmení. To dívčí. Tím zpřetrháte i tu poslední viditelnou vazbu s ním. Bude to rituál osvobození. Vrátíte se doslova k sobě. Až to uděláte, začnete se hýčkat. Jako Císařovna, malými radostmi, třeba koupelí s voňavými oleji, procházkou v přírodě nebo tancem v obýváku, když syn usne. Vaše tělo i duše, to je váš nádherný a pevný chrám.“

Od té doby se vracela. Nejen pro karty, ale i pro čaj, pro povídání, pro sdílení příběhů o synovi, o dni, kdy si změnila jméno na úřadě a cítila, jak jí spadl kámen ze srdce. O tom, jak si koupila červené šaty a tančila před zrcadlem. A já jsem se smála s ní. Staly se z nás přítelkyně, opravdové, hluboké, na celý život. A já? Když vidím, jak se někdo vrací k sobě a je opět šťastný, dává mi moje práce smysl a někdy mi přivede i nové lidi do života.

VIDEO: Spotlight moment: Evropa vymírá, priorita má být rodina, říká Čunek o manželství pro všechny