Seděla jsem u svého věšteckého stolu, svíčka jako vždy hořela pomalu, voněla po santalu a starém kadidle z Ománu. Venku bylo ještě šero, březen se letos táhl jako mokrý hadr. Dveře se otevřely a vešel muž, který nebyl starý, ale vypadal dost unaveně. „Dobrý den. Vy jste ta… kartářka?“ Přikývla jsem a ukázala na židli naproti. Sedl si opatrně, jako by se bál, že se zem pod ním zhroutí.

















