Šest neděl, o kterých se nemluví. Ženy v unikátním projektu ukazují realitu mateřství

Šestinedělí je období, které mnohým ženám přináší fyzické i psychické výzvy, o kterých se však často mlčí. Karolína Minaříková Krupková, autorka připravované knihy Šest neděl, o kterých se nemluví, a fotografka Tereza Valnerová odhalují realitu mateřství, jak ji zažívají ženy, a jejich projekt, zaměřený na otevřenou diskusi, pomáhá ukázat, že není třeba se za své pocity stydět.

Vaše připravovaná kniha nese název Šest neděl, o kterých se nemluví. Kdo o šestinedělí vlastně nemluví a jak přišlo k tomu názvu?

Karolína: Ženy samotné. K názvu mě přivedla moje vlastní zkušenost se šestinedělím, která byla pro mě naprosto šokující. Cítila jsem se jako součást nějakého celospolečenského spiknutí. Když jsem byla těhotná, všichni kolem mě se tvářili, jak to bude skvělé, že se stanu mámou. Ale když jsem porodila, tak jsem v porodnici brečela a moje spoluležící maminka to sledovala s odsouzením. Byla jsem úplně ztracená v tom, co se při porodu dělo. Měla jsem velmi traumatický zážitek, který skončil akutním císařským řezem, a hodně jsem si to vyčítala.

Byla jsem naprosto vyděšená i z toho, že mám dítě. Měla jsem strach, že se o něj nedokážu postarat, že ho nedokážu udržet naživu. A pak přišla sestřička, podívala se na mě: „Vy pláčete?“ Mávla nade mnou rukou a řekla: „Tím si projde každá." Já jsem byla šokovaná. Cože? Jak to, že mi nikdo neřekl, co všechno se bude dít, jak se budu cítit? Co vlastně prožívám? A proč mi to nikdo neřekl předem?

Jak celý projekt vznikl?

Karolína: Po tom zážitku, se kterým jsem se vypořádávala nejen těch šest neděl, ale vlastně půl až tři čtvrtě roku, jsem pořád cítila, že to ve mně zůstává. Až do druhého těhotenství to bylo něco, s čím jsem se potřebovala vyrovnat. Napadlo mě, že bych se z toho mohla vypsat.

Pak jsem si ale vzpomněla na Terku, která fotí, a když jsem byla podruhé těhotná, napadlo nás, že by mohla zachytit, jak šestinedělí skutečně vypadá. Nakonec mě Terka fotila právě v šestinedělí s druhým dítětem. Bylo to úplně jiné než klasické rodinné fotky. Byla jsem v pyžamu, tělo po porodu, miminko nemělo žádnou mašličku na hlavě… Začalo to právě tím – ukázat nepřikrášlenou realitu. Protože tu nám nikdo neukáže. A pak, když to přijde, spousta žen je v šoku.

A dala jste to na Instagram…

Karolína: Když jsem sdílela svůj zážitek, najednou se strhla obrovská smršť reakcí. Došlo mi, že tohle téma je strašně opomíjené. Ženy měly obrovskou potřebu se podělit o své příběhy. A často to bylo úplně poprvé, co o tom s někým mluvily.

Myslím, že spousta žen se za svoje pocity a zkušenosti stydí. A že je třeba nikdy nikomu neřekly. Možná si je samy pořádně neformulovaly. A to, že mi je poslaly, pro ně bylo vůbec poprvé, kdy si svůj vlastní příběh daly dohromady a uvědomily si, co se vlastně stalo. Anonymita, kterou sociální sítě poskytují, je pro ženy v tomhle ohledu hodně důležitá.

Myslíte, že narození dítěte je také zkouška vztahu?

Karolína: Určitě. Dopředu nikdy nevíte, jaký váš partner vlastně v téhle nové roli bude. Můžete si myslet, že vás podpoří, že bude empatický – ale realita ukáže, jak to skutečně je. A stejně tak někdy žena sama neví, jak bude šestinedělí prožívat, a když se s tím pak svěří, může narazit na nepochopení.

Ženy jsou za své prožívání šestinedělí často odsuzovány. Ale zapomíná se na to, že i pro muže to může být náročné. Společnost ale nastavila pravidla tak, že když se muž rozhodne odejít do práce a trávit tam co nejvíc času, je to považováno za normální.

Existuje nějaký výzkum o tom, jak šestinedělí prožívají muži?

Karolína: Ano, psychiatr Antonín Šebela z projektu Perinatal uvádí, že až 10 % mužů zažije od začátku těhotenství partnerky do jednoho roku věku dítěte příznaky depresivní poruchy. Mám dva příběhy žen, které mi napsaly, že jejich partneři tím prošli.

Jeden muž například prožíval podobné pocity jako já – obrovský strach, že se o dítě nedokáže postarat, že mu nějak ublíží. Jiný měl až extrémní obavy z toho, že by mohl dítě nakazit nějakou nemocí, takže ho přebaloval v gumových rukavicích. A pak jsou příběhy, kdy muži začnou vědomě utíkat – tráví víc času v práci, jen aby se nemuseli vracet domů a čelit té nové realitě.

To zní jako úzkost…

Karolína: Přesně tak. Je to až paralyzující strach. Navíc si musíme uvědomit, že v tomhle citlivém období se nejen žena, ale i muž musí najednou vžít do úplně nové rodičovské role. A to není jednoduché.

Tereza: Štěstí je mít skvělého partnera, který vás vždycky podrží. Role mužů se dnes určitě proměňuje. Myslím, že od současných otců očekáváme mnohem víc než třeba generace našich matek. Jejich role je v tom všem zásadní.

Na druhou stranu, i když očekávání rostou, stále není úplně běžné, aby muži měli snadno dostupné informace o tom, co všechno se může dít po porodu. A tak se někteří pořád drží toho starého modelu – „můj táta chodil do práce, tak to budu dělat stejně“. Společnost tohle stále umožňuje, a tak někteří muži tu únikovou cestu využijí a z rodičovské zodpovědnosti se vyvléknou.

Ženy takovou možnost nemají. Ony jsou do nové role vhozené rovnou – někdo se o dítě postarat musí, a pokud ne partner, tak to zůstane na nich. A bohužel v Česku stále existuje představa, že muž, který nepečuje o dítě, vlastně nic špatného nedělá. Žena si to ale dovolit nemůže.

Žena i muž mají nějaká očekávání, jak bude období po porodu vypadat. Ale zdá se, že často se ty představy rozplynou. Jaká je podle příběhů, které jste slyšela, ta nejčastější mylná představa?

Karolína: Spousta žen, a i já sama, jsme vůbec nečekaly tu obrovskou intenzitu všeho. Překvapilo mě, jak strašně mě bolelo tělo. Pamatuju si příběh jedné maminky, která mi napsala, že se po sprše musela jen jemně poťupkat ručníkem, protože i ten nejmenší dotek jí způsoboval bolest.

Kombinace různých poporodních poranění, jizvy po císařském řezu, bolestivého kojení... Mnoho žen má tak citlivé bradavky, že je i obyčejný dotek vody nesnesitelný. A do toho únava, fyzické vyčerpání. Mě třeba strašně bolely ramena a ruce. Nedokázala jsem najít žádnou pohodlnou polohu při kojení. Laktační poradkyně mi říkaly, ať se uvelebím co nejpohodlněji, ale jak? Jak se mám cítit pohodlně v něčem, co mě vyčerpává a bolí? Takže jsem byla zkroucená v nepřirozených pozicích, které mi jen přidávaly bolesti zad a rukou.

A pak ta největší rána – já jsem si představovala, že miminko dáte do postýlky, ono spí tři hodiny, pak ho nakojíte, pohoupete, usne a zase spí. Jenže realita? Moje dítě vůbec nespalo. Chtělo být neustále na rukou, neustále kojit, neustále mě potřebovalo. Bylo to vyčerpávající.

To nevyspání je úplně zásadní věc. Kdyby člověk měl aspoň šest, sedm hodin nepřerušovaného spánku, dalo by se to nějak zvládnout. Jenže když několik dní po sobě pořádně nespíte, začne se vám měnit psychika. I úplně obyčejné věci jsou pak nesmírně těžké.

Často se setkávám s tím, že někdo tyto příběhy odsuzuje. Že říká: „No jo, ale já jsem měla krásné šestinedělí, tak to přece nemůže být tak hrozné.“ A já si říkám – jak někoho nenapadne, že pokud měl hezké šestinedělí, tak to je výhra v loterii? Když se vám narodí dítě, které spí, jste v pohodě. Ale když máte dítě, které pořád pláče a nespí, nemáte nad tím žádnou kontrolu.

Pak už stačí dva tři dny, kdy se pořádně nevyspíte, a začnete ztrácet půdu pod nohama. Jsou ženy, které pak doslova stojí s miminkem v náručí, zoufalé, vyčerpané, bez jakékoliv energie. A to je něco, o čem se málo mluví, ale co je nesmírně důležité.

Cítíte rozdíl v tom, jak vnímaly ženy šestinedělí třeba v minulých generacích, třeba naše maminky, babičky?

Karolína: Možná to prostě vytěsnily. Mnohé z nich byly tehdy opravdu samy, a ještě se od nich očekávalo mnohem víc, než jenom péče o dítě. Byly to ženy v domácnosti, které musely každý den připravovat oběd, večeři, starat se o úklid.

Přemýšlela jsem, jestli to není jenom nějaký společný projev nás, mileniálů. Pak jsem ale dělala rozhovor se Simonou Krainovou, která tehdy oslavila padesáté narozeniny. Myslela jsem, že se budeme bavit o tom, jak začínala v devadesátkách v Paříži, o Instagramu a kráse. Byla jsem tehdy na začátku druhého těhotenství a náš rozhovor se nějak posunul úplně jinam.

Simona mi ale povídala o tom, jaké to bylo, když měla svoje první dítě. Používala úplně stejné výrazy a popisovala stejné pocity, jaké jsem zažívala i já. Mluvila o tom, jak měla pocit, že její život skončil, že už nikdy nebude sama sebou, a jak pro ni bylo těžké to zvládnout. Mluvila o termínu „mateřská láska“, což je strašně přeceňované a něco, co se s námi nerodí. Je to něco, na čem se musí pracovat. Ta psychická zátěž je opravdu ohromná, protože žena se musí vyrovnat nejen s novou rolí, ale i s tím, že určitá etapa jejího života je uzavřená – už není bezdětná žena.

Jak se promění obvykle přístup ženy třeba k jejímu tělu a třeba módě po porodu? Změní se priority?

Karolína: Pro spoustu žen je ta fyzická stránka těžká. To, jak vidí, jak se jejich tělo mění, protože jak jsme neustále zpracovávané Instagramem a sociálními sítěmi. Tam se fotí jenom maminky, které jsou hned po porodu, ale jejich bříško nemá ani strie a vypadá ploché. To vytváří dojem, že když chcete, můžete s tím něco udělat, ale jsou věci, které opravdu neovlivníte. Těhotenství je období, které je fyzicky strašně náročné, stejně i samotný porod, a to tělo se hodně změní. A pak se žena ještě musí potýkat s tím, že její tělo neodpovídá tomu ideálu krásy, který je ve společnosti zcela nedosažitelný, navíc ještě v takovém období.

Mně osobně přišlo, že mé tělo po porodu není moje, což je opravdu zvláštní pocit. Když jsem byla v pubertě, nějak jsem se s tím tělem vyrovnávala a naučila jsem se ho oblékat. Po porodu bylo mnohem kulatější a nemohla jsem se vejít do věcí, které jsem měla ve skříni. Několik měsíců po porodu jsem se v tom těle vůbec necítila, bylo to, jako bych ztratila svou identitu.

Tereza: První rok si pamatuju, že jsem musela vždycky nosit nějaké praktické oblečení, které není úplně trendy, ale je to prostě praktické. Dneska už se na to fakt myslí, vyrábí se trička se zipy. Nesnesla jsem stažení v oblečení. Byla jsem mnohem citlivější na to, jak mě něco tiskne, chtěla jsem mít pohodlí, protože to tělo bylo takové citlivější, potřebovalo trochu víc volnosti, ne se svazovat.

Ale na druhou stranu jsem si začala užívat tu změnu. Bylo to pro mě posilující, že jsem se cítila lépe ve svém těle než předtím. Dodalo mi to sebevědomí, že porod byl úspěšný, že jsem to zvládla, a přestala jsem hodnotit své tělo vizuálně. Byla jsem pyšná na to, co všechno moje tělo dokázalo. Pamatuju si, že byla fáze, kdy mi to bylo úplně jedno, jak vypadám, prostě jsem se cítila dobře, že jsem to zvládla.

Karolína: Opravdu se objevují i pozitivní příběhy. Například jedna žena mi napsala, že měla problémy s poruchou příjmu potravy. Hodně řešila své tělo a špatně nesla poznámky okolí o tom, jak vypadá. Ale když jí se narodilo dítě, najednou si uvědomila, že její tělo dokázalo něco neuvěřitelného. Začala být na sebe pyšná a přestala se soustředit za to, jak vypadá. To mi přijde jako krásný příklad toho, jak se může změnit vnímání těla.

Tereza: Často jsem taky slyšela, jak ženy začínají vnímat změny ve své kariéře, když mají děti. Uvědomí si, že mnoho let pracovaly na dosažení svých cílů, studovaly, budovaly kariéru, a najednou to všechno změní narození dítěte. Ztrácí to, co dosud vybudovaly, a mají obavy, jak to všechno zvládnou. Některé ženy si pak začínají klást otázky, jestli si mohou dovolit nepracovat, nebo jak to bude s jejich kariérou, když už mají dítě. Některé dokonce přemýšlí, jestli říkat zaměstnavatelům, že mají dítě, protože se bojí, aby by to nemělo negativní dopad na jejich kariéru. To mi přijde docela smutné.

Mně přijde, že když ženy otevřeně přiznají, že mají dítě, a věnují se mu, tak se jim automaticky přisuzuje představa, že jsou jen doma, pořád kojí a že se vlastně ničemu jinému nevěnují. Tím pádem se zpochybňuje jejich schopnost něco zvládat. I když třeba práci zvládnou a mohou si na ni vyhradit nějaký konkrétní den nebo čas. I tak se pořád cítí, že je někdo hodnotí, že nejsou dost dobré ani v jedné roli. To je hrozný tlak, není možné vyhrát.

Představte si třeba ženu, která v práci zvládá všechno perfektně. Pokud se vrátí do práce po mateřské a otevřeně přizná, že má dítě, může to automaticky znamenat, že se o ní začne pochybovat. I když prokazuje své schopnosti, naráží na nějaké očekávání nebo předsudky. Tak se s tím vlastně ženy vyrovnávají, někdy radši zůstanou potichu, aby si udržely "status" těch skvělých pracovnic.

Myslíte si, že by tento projekt mohl pomoci zmírnit tlak na ženy, které se cítí, že musí být perfektní matky?

Karolína: Ano, přesně. Myslím si, že je potřeba, aby se změnil pohled na mateřství, protože často máme pocit, že žena, která se stane matkou, by měla úplně zapomenout na sebe a všechno dělat pro dítě. A to není realistické. Ráda bych, aby to bylo normální říct: „Jsem unavená, nespím tři dny, potřebuju pomoc.“ Místo toho, aby to ženy skrývaly a cítily se špatně za to, že to nezvládají. Potřebují podporu, a to nejen od partnerů, ale i od širšího okolí.

Tento projekt by mohl pomoci ukázat, že to, co se těm ženám děje, je naprosto v pořádku. Když se žena otevře a formuluje to, co je pro ni těžké, tak to znamená, že je na správné cestě. A já doufám, že to bude prospěšné jak pro ženy-matky, tak pro jejich okolí.

Na záběry Terezy Valnerové, které se zaměřují na autentické prožívání šestinedělí a mateřství, se podívejte do grafiky.