Šest neděl, o kterých se nemluví. Ženy v unikátním projektu ukazují realitu mateřství

Stojí za ním novinářka Karolína Minaříková Krupková a fotografka Tereza Valnerová. Karolína, která se sama potýkala s traumatickým zážitkem šestinedělí, chtěla sdílet svou zkušenost a podpořit další ženy. Nejprve se z toho chtěla vypsat, nakonec se ale dohodla s Terezou, že autentické prožívání svého druhého šestinedělí zachytí autenticky pomocí fotografie.

Záměrem bylo ukázat syrovou realitu mateřství. O tom, jak se v šestinedělí cítila ztracená, osamocená a v podstatě v šoku, se Karolína rozhodla promluvit prostřednictvím sociálních sítí. To spustilo lavinu reakcí. Mnoho žen zápasilo s podobnými emocemi a ukázalo se, že mají ohromnou potřebu sdílet své příběhy.

Sociální sítě paradoxně nabízejí anonymitu, která ženám s těmito zkušenostmi umožňuje otevřeně se vyjádřit, aniž by musely čelit přímému rozhovoru tváří v tvář, jak by to bylo v případě, kdyby je Karolína jako novinářka oslovila s diktafonem.

Karolína a Tereza chtějí ukázat reálné, často bolestivé a vyčerpávající podoby šestinedělí. Vznikla série fotografií, které ukazují ženu v její přirozené podobě bez idealizace – v pyžamu, bez make-upu, s tělem po porodu.

Není to jen o fyzických aspektech šestinedělí. Ženy se v tomto citlivém období potýkají také s psychickými problémy, jako je úzkost, strach z neúspěchu, pocit ztráty identity a psychické vyčerpání. Narození dítěte také může ovlivnit partnerské vztahy a pro obě strany je náročné adaptovat se na novou roli.

Muži ovšem také zápasí s tím, jak se adaptovat v nové životní situaci. Na rozdíl od žen ovšem mají vždy možnost uniknout – třeba začnou trávit víc času v práci.

Důležitá je podpora nejen od partnera, ale i širšího okolí. Ženy by neměly cítit tlak, že musí být dokonalé matky, a měly by mít možnost otevřeně vyjádřit svou únavu, frustraci a potřebu pomoci.

Nelze opomenout ani to, jak se po porodu mění pohled na vlastní tělo. Ženy se kromě jiného vyrovnávají s tím, že od beztak nedosažitelného ideálu krásu jsou zase o něco víc vzdálené, nemluvě o idealizovaném obrazu žen po porodu na sociálních sítích.

Jednou z cest je podpořit ženy v tom, aby přijaly své tělo a byly na něj pyšné za to, co dokázalo. Těhotenství si na ženském těle vybírá svou daň, stejně jako samotný porod. Není nezvyklé, že žena se posléze necítí úplně ve své kůži, jako by její tělo už ani nebylo její. Učí se ho nanovo oblékat a v podstatě přetváří svou identitu.

Existují ale i pozitivní příběhy žen, které se po porodu přestaly tolik soustředit na vizuální stránku svého těla a samotná skutečnost, že přivedly na svět dítě, jim dodala sebevědomí. Dokonce jim toto uvědomění pomohlo i lépe se vyrovnat s poruchou příjmu potravy.

Záměrem připravované knihy je poukázat na to, že ačkoli se žena stane matkou, neznamená to, že by měla úplně zapomenout na sebe a svoje potřeby. Otevřená komunikace a prolomení tabu ohledně tohoto tématu by mohlo pro mnohé být ozdravujícím momentem.