„Nechci se nenávidět celý život.“ Přišla pro změnu. Jen netušila, že začne úplně jinde, než čekala

Seděla jsem za stolem, svíčky tiše prskaly a venku déšť pořád tiše bubnoval do oken. Ozvalo se opatrné zaťukání a vešla poněkud korpulentní dáma ve středních letech. Přinesla s sebou vlhký vzduch a v očích měla směs naděje a hanby, který už znám až příliš dobře.

„Přesně,“ řekla jsem. „Už dávno cítíte, že tenhle způsob života vás netěší, že vám nesluší. Nicméně staré cesty jsou známé, i když vedou do kruhu, alespoň víte, kam jdou.“ Druhá karta byla Desítka mečů. Ležela tam tváří k zemi osoba s deseti meči v zádech. Nad ní se už ale začínala pomalu rozednívat obloha. Chvíli na ni jen zírala. Pak se jí zachvěl hlas: „To je… konec, že jo? Že už to dál nejde.“

„Ne tak docela konec,“ odpověděla jsem. „Tohle je moment, kdy už nemůžete a hlavně nechcete padat níž. Když ležíte na zemi s ‚deseti meči‘ v zádech, s tou hanbou, slovy, která si o sobě říkáte, s tím ‚já jsem prostě taková a nikdy to nedokážu‘, tak najednou nemáte kam jít. Tenhle obraz není trest, je to ukončení jedné kapitoly, těch starých příběhů o sobě, které vás drží při zemi.“

Třetí a jediná karta z Velké arkány byla Síla. Klidná žena v bílém, s nekonečnou trpělivostí, jednou rukou jemně drží tlamu lva, který se nebrání, jen kouká. „To je co?“ zeptala se skoro nedůvěřivě. „To je to, co ve vás už je. Ne nějaká obrovská vůle, kterou byste musela v sobě najít jako poklad. Tahle Síla není o boji, ani o tom, že musíte lvovi – svým chutím, návykům, starému způsobu útěku do jídla – utrhnout hlavu. Je o tom, že se na něj přestanete dívat jako na nepřítele.“ Položila jsem prst na ženu na kartě. „Ona lvovi neříká ‚přestaň být‘. Neříká ‚ty jsi špatný‘. Jen ho bere a vidí. Chápe, proč tam je a přesto ho vede. Lev ji nechá, protože necítí hrozbu.“

Podívala se na mě, oči plné slz. „Já svoje tělo prostě nesnáším. Jak mám přestat? To nedokážu.“

„Nemusíte ho okamžitě milovat,“ řekla jsem. „Stačí maličkost. Každý večer se zastavte na pět vteřin. Položte si dlaň na břicho, na stehna, na místo, které nejvíc nemáte na sobě ráda. Pak řekněte nahlas, pomalu, i kdyby to znělo divně: ‚Vidím tě a cítím a jsem vděčná za to, že tě mám.‘ Někdy si dáte tu sušenku a někdy ne. Pokaždé to bude vaše volba – ne automat ani zoufalství a už vůbec ne trest. Jen rozhodnutí.“

„A to má jako stačit?“ zašeptala. „Nebude to zázrak za týden. Ale začne se lámat ten nejtěžší řetěz, ten, který vám šeptá, že jste selhala, že už je pozdě, že to nikdy nepůjde. Až ten hlas ztichne, najednou zjistíte, že mnohem častěji volíte něco, co vás netrestá.“ Podala jsem ji kartu Síly. „Pořádně si ji prohlédněte, ať vám připomíná, že ten lev není monstrum. Je to vaše tělo a pudy, vaše staré způsoby přežití. Ruka vede, nezabíjí“.

Vstala. Pořád stejná postava jako předtím, ale něco v držení ramen se maličko změnilo. „Děkuju,“ řekla tiše. „Nikdo mi ještě nikdy neřekl, že nemusím svoje tělo nenávidět, abych mohla být jiná.“ Usmála jsem se. „Tak to zkuste a za nějaký čas se stavte. Uvidíme, co karty řeknou potom.“

Odešla do deště. Věděla jsem, že to nejdůležitější kouzlo, které dnes dostala, nebyla žádná karta. Byl to okamžik, kdy poprvé uslyšela, že může přestat bojovat sama proti sobě.

VIDEO: To, co se v posledních pěti až sedmi letech odehrává, by se skutečně dalo nazvat revolucí v hubnutí, konstatuje obezitolog Martin Matoulek

Zdroj: Autorský text