„Nechtěla jsem prsa ze strachu, že se do nich nemoc může vrátit.“ Petra si prošla rakovinou ve 29 letech

Nejdřív jsem podstoupila operační zákrok, kdy byl odstraněn jen útvar v prsu, a po něm následovala chemoterapie, klasický cyklus 4 + 12. Na začátku jsem měla strach z neznáma. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Chemoterapii jsem do té doby znala jen z filmů a seriálů, kde to vypadá strašně. Po chemo jsem měla nastoupit na radioterapii, jenže v tu chvíli přišly výsledky z genetiky. Pozitivní mutace genu BRCA1. Do té doby léčba nějak plynula a najednou se to zlomilo. Lékař mi místo radioterapie doporučil oboustrannou mastektomii. Po nějakém rozmyslu jsem usoudila, že ablace bude lepší, než abych se strachovala, jestli v prsou zase něco vyroste. Odstraněním prsou jsem se vyhnula radioterapii. K tomu všemu byla hormonální léčba na pět let.

I když jsem se prsou celkem ráda zbavila, šla jsem na rekonstrukci. Proč? Nevím, do jaké míry to bylo ovlivněno okolím. Lékaři mi automaticky říkali: „My vám uřízneme prsa, ale uděláme nová.“ V tu chvíli jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych byla už napořád bez nich. A bylo to i kvůli mně, abych měla pocit, že pod tím tričkem něco je. Plastiku jsem řešila už s mastektomií. Padl návrh během jedné operace prsa odstranit a rovnou dát implantáty, ale lékařka to nepovažovala za úplně vhodné. Bylo lepší tkáň prsou poslat na histologii a poté provést dodatečnou rekonstrukci. Pro mě to bylo uspokojivé, mohla jsem tak získat jistotu, že je vše v pořádku. Nedokážu si představit jít na operaci s okamžitou náhradou a následně zjistit, že tam bylo i něco jiného než původní nález.

Na plastiku jsem nastoupila asi tři měsíce po mastektomii. Byly zvoleny implantáty o objemu okolo 250 ml, jenže já mám poměrně široký hrudník, a kdybych si nedala nic, vyšlo by to hodně podobně. Jeden lékař byl dokonce překvapený, že implantáty mám, sotva je poznal. Nevypadalo to vizuálně ani moc hezky, ale nechtěla jsem kvůli reoperaci do sebe nechat znovu řezat. Pro mě bylo důležité, že ta „prsa“ jsou zdravá. To bylo víc než vzhled.

Po rekonstrukci jsem se dala dohromady s Belliskami, kde bylo téma plastické operace velmi časté. Slyšela jsem od nich spoustu názorů na můj hrudník – a moc pozitivní nebyly. Díky holkám jsem se setkala s jedním plastických chirurgem. Ten mi řekl, že to opravdu není hezká práce, a pokud chci, prsa mi předělá. Nahlodalo mě to. Někdo mi dával možnost, aby můj hrudník lépe vypadal. Navíc jsem měla k panu docentovi důvěru. Rozhodovala jsem se dlouho, a nakonec jsem tomu dala ještě jednu šanci.

Když se na to dívám s odstupem času, nejhorší na tom všem byl prvotní šok. Vůbec jsem takovou diagnózu nečekala. U nás v rodině nebyla a všichni mi klasicky říkali, že jsem na rakovinu prsu moc mladá. Bylo těžké se s tím srovnat. Stejně jako se ztrátou dlouhých vlasů, to pro mě bylo bez debat v tu chvíli to nejtěžší. Horší než ztráta prsou. Jak holky kolikrát oholí vlasy předem… Ani náhodou! Já je tam měla do posledních pěti chlupů. Co se dalo nahonit, to jsem naháněla, i když jsem viděla ty vypadané trsy. Bez paruky jsem nikdy ven nešla. S přítelem jsme si z toho dělali srandu a to mě zachraňovalo.

Dnes koukám jinak na to, jak mě nemoc ovlivnila po psychické stránce. Přeci jen se toho za tu dobu dost změnilo. Člověk stárne a vnímá věci odlišně. Moc ráda bych řekla, že mě nemoc naučila nestresovat se, ale… To bych se opravdu ráda naučila. Uměla jsem to trochu prvních pár let po léčbě, ale pak jsem zase sklouzla zpět. Citliví lidé vždy budou přemýšlet nad věcmi do hloubky a budou mít asi i více stresu. Nejnáročnější práce je ta s vlastní hlavou, ale snažím se.

Stoprocentně mi nemoc dala velké poznání a taky velká přátelství, co se týká Bellisek. V nich pracuji od roku 2017, kde mám mimo jiné na starosti komunikaci s nově diagnostikovanými pacientkami. Byla bych ráda, kdyby existovala jedna univerzální rada, kterou říct nové pacientce. Jenže každá jsme trochu jiná. Jedna řeší ztrátu prsou a pro druhou je třeba nepodstatná. Ale rozhodně platí ,,Nejsi na to sama‘‘. Mně ohromně pomáhalo sdílet zkušenosti. Probrat svoje starosti s někým, kdo si tím prošel. Prožít si prvotní myšlenky, snažit se je uspořádat a jít dál. Říct si o pomoc. Ať už v rodině, u blízkých nebo odborníků. To je moc důležité. Hledat podporu i u Bellisek, v naší knížce, podcastech, skupině, na lince za zdravá prsa nebo v Bellis Centrech. Dnes moc dobře vím, že zdraví je na prvním místě. Bez toho nejde nic. Nemoc mě taky naučila tvrdohlavosti v medicínském prostředí, nenechat se odbýt a poslouchat své tělo.

VIDEO: První příznaky – rakovina prsu

Zdroj: Autorský text