Z deníku kartářky: Milenec budil vášeň, manžel jistotu. Rozhodnutí šokovalo všechny

Už je pozdní odpoledne, když se moje malá věštírna naplní světlem zapadajícího slunce. Na stole přede mnou hoří svíčka, jejíž plamen tančí v rytmu tichého vánku, který proniká pootevřeným oknem. Vůně santalového dřeva se mísí ve vzduchu a vytváří klidnou atmosféru, kterou moji klienti tolik oceňují. Dveře se pomalu otevřou a vejde žena, Pavla. Je jí kolem čtyřiceti, oblečená jednoduše, ale elegantně s šik krátkým účesem. V očích má však chaos – směs nejistoty, strachu a něčeho, co připomíná zoufalou touhu po jasnosti. Sedne si na židli naproti mně a její ruce, nervózně propletené, se chvějí.

První kartou (minulost) je Sedm mečů. Obrázek muže, který se plíží s meči v náruči, jako by kradl něco, co mu nepatří. „Tady vidím, Pavlo, že Vaše minulost je plná vnitřních bojů a tajemství,“ začnu opatrně. „Sedm mečů ukazuje na lstivost, možná ne úmyslnou, ale něco jste skrývala – před manželem, před dětmi, možná i před sebou. Milenec byl pro Vás únikem, způsobem, jak zaplnit prázdnotu, kterou jste cítila v manželství. Ale tahle karta také varuje – žít ve lži, i když jen částečně, Vás vnitřně rozkládá. Určitě jste to cítila, ten pocit, že něco není v pořádku."

Pavla sklopí oči a přikývne. „Přesně tak,“ zašeptá. „Když jsem s ním – s milencem – cítím se na chvíli volná, jako bych znovu žila. Ale pak přijdu domů, vidím děti, manžela, a cítím se jako zlodějka. Jako bych kradla něco, co patří jim.“ Její hlas se zlomí a já jí dám chvíli, aby se vzpamatovala. Sedm mečů je krutá karta, ale upřímná. Ukazuje pravdu, kterou si Pavla už dávno uvědomuje.

Druhá karta (přítomnost), kterou otočím, je Pět pohárů. Postava v plášti stojí před třemi převrácenými poháry, za ní dva ještě stojí, ale ona se na ně nedívá. „Tahle karta mluví o tom, kde jste teď,“ pokračuji. „Pět pohárů je o smutku, o lítosti, o tom, jak se soustředíte na to, co Vám chybí. Cítíte ztrátu – možná vášně, možná svobody, kterou jste kdysi měla. Ale podívejte, Pavlo, za tou postavou jsou ještě dva poháry, které stojí. To je domov, děti, stabilita, kterou jste vybudovala. Přehlížíte je, protože se soustředíte na to, co nemáte. A přitom Vás svědomí ničí, protože žijete v rozporu sama se sebou.“

Pavla se dlouze dívá na kartu, její prsty se dotýkají okraje stolu. „Myslíte, že bych měla zůstat s manželem?“ zeptá se nakonec. „Karty neříkají, co máte dělat,“ odpovím jemně. „Ukazují cestu. Velekněz žádá, abyste byla upřímná sama k sobě. Co chcete Vy? Co je pro Vás a Vaše děti nejlepší?“ Chvíli mlčíme, jen svíčka tiše praská. Pak Pavla řekne: „Moje děti jsou moje všechno. A manžel… kdysi jsme se milovali. Možná jsme se jen ztratili. Možná bychom to mohli zkusit znovu.“

Usměji se. „To je silné rozhodnutí. Nebude to jednoduché, ale když to bude vycházet z celého srdce, může to být krásná cesta.“ Podám jí sklenici vody a nechám ji chvíli vydechnout. „A co ten druhý?“ zeptám se opatrně. „Už jsem o tom přemýšlela,“ přizná. „Vím, že to musím ukončit. Jen jsem se bála. Ale teď… myslím, že vím, co chci.“

O několik měsíců později mi Pavla napíše dlouhý email. Rozešla se s milencem, i když to bylo těžké. S manželem začali chodit na párovou terapii a pomalu znovu nacházejí cestu k sobě. „Není to jako dřív,“ píše, „ale zase se smějeme. Děti jsou šťastné, a to je hlavní.“ Čtu její slova a usmívám se. Velekněz měl pravdu – Pavla našla svou vnitřní sílu a odvahu jít cestou, která je těžká, ale správná. A já vím, že karty jí pomohly tu cestu najít a posvítily jí v temnotě, ve které se nacházela.