Sofie přišla o manžela i dceru. Až v nejhlubším zoufalství pochopila, že konec nemusí být definitivní

Byl klasický den koncem října, venku pošmourno, déšť bubnoval na okna a já uvnitř sebe cítila zvláštní napětí, když jsem čekala na poslední klientku. Karty nejsou jen barevné obrázky – jsou mostem mezi minulostí, přítomností a budoucností, mezi bolestí a nadějí. A právě v období Dušiček, kdy se svět zahalí do mlhy a deště, kdy se vzpomínky na zesnulé vracejí jako podzimní listí, přicházejí ke mně lidé s nejtěžšími otázkami. Letos to bylo obzvlášť ponuré – obloha plakala neustále, vítr šelestil v oknech jako duchové hledající klid. A pak přišla ona, žena jménem Sofie, která mi otevřela své srdce. Srdce plné temnoty.

ČTĚTE TAKÉ: Z deníku kartářky: Strach ze smrti bez smíření. Tarot přivedl Evu zpět k její dceři

Rozložila jsem karty pomalu, s úctou. Tarot není o předpovídání smrti – je o navigaci životem, i když se zdá, že cesta končí. První karta byla Smrt, ta, která symbolizuje konec, ale i transformaci. Sofie se při pohledu na hrůzostrašně vypadající kostru na kartě zachvěla: „Vidíte? Je to znamení, že mám odejít za nimi.“ Ale já zavrtěla hlavou. „Není. Smrt v Tarotu není doslovná. Je to o ukončení kapitoly, o tom, že starý život končí, aby mohl začít nový. Vaše bolest je obrovská, ale karty říkají, že v ní je semínko změny.“ Další karta byla Deset mečů – obraz člověka probodaného meči, symbol absolutního dna, ztráty a zoufalství. „To jste teď vy,“ zašeptala jsem. „Ležíte na zemi, ale podívejte se – na obzoru svítá úsvit. Bolest je na vrcholu, ale odtud může jít jen nahoru.“

Výklad byl těžký, protože každá karta odrážela její temnotu. Cítila jsem její smutek jako svůj vlastní – empatie mě zaplavila, až jsem musela na chvíli zavřít oči a dýchat. Viděla jsem v kartách její minulost: Šest pohárů, vzpomínky na šťastné časy s rodinou, ale teď zastíněné mocným žalem. A pak přišla klíčová karta – Hvězda. Zářící žena nalévající vodu do jezera, symbol naděje, uzdravení a inspirace. „Sofie,“ řekla jsem jemně, držíc ji za ruku, „karty vidí vaši sílu. Vaši zesnulí nechtějí, abyste končila. Chtějí, abyste žila za ně. Začněte malými krůčky – pište si deník o vzpomínkách, najděte skupinu lidí, kteří prošli podobným, nebo se věnujte něčemu, co by vaše dcera milovala. Možná dobrovolnictví s dětmi, nebo jen procházky v přírodě, kde cítíte jejich přítomnost.“

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ďábel, meče a básničky. Co skrývala Lenčina osudová láska?

Poradila jsem jí, aby se nesnažila zapomenout, ale aby přeměnila bolest v sílu. „Žít dál neznamená zapomínat,“ vysvětlila jsem. „Znamená to nést jejich lásku v srdci a sdílet ji se světem. Začněte terapií – Tarot je průvodce, ale profesionální pomoc je klíč. A pamatujte: Dušičky nám připomínají, že duše neodcházejí navždy. Jsou v dešti, ve větru, ve vašem smíchu, který jednou přijde zpět.“ Sofie se na mě podívala s malinkou jiskrou v očích, poprvé bez úplného zoufalství. Neřekla nic, jen mě objala a odešla do deště.

Tento výklad mě změnil stejně jako ji. Ukázal mi, že i v nejtemnějších časech je světlo – stačí poslouchat šepot karet a svého srdce. Pokud prožíváte podobný smutek, vězte: nejste sami. Naděje přichází, krok za krokem a umírá jako poslední, jen to člověk nesmí vzdát.

Zdroj: Kartářka Linda Převrátilová