Sedím ve své útulné věštírně, svíčka hoří, voní to tu po ománském kadidle a meduňkovém čaji. Přede mnou sedí Lenka, sympatická žena kolem čtyřicítky, s nervózním úsměvem a červeným šálkem se srdíčky v ruce, který si tiskne k hrudi, jako by ji měl zachránit. Vypráví mi, jak se jí po dvaceti letech ozval Láďa, její první láska z gymplu. „Píše mi,“ začíná a oči jí svítí, „říká, že na mě nikdy nezapomněl, že se změnil, a posílá mi básničky! Ale já nevím… mám mu dát šanci? Co když je to pořád ten stejný frajer, co mi tehdy zlomil srdce?“
















