Pravdivé příběhy: "Žila jsem s gigolem a neměla o tom tušení," říká Simona

Jmenuju se Simona, je mi 38 let a pracuju jako manažerka v bance. Jsem zvyklá mít všechno pod kontrolou – čísla, projekty, lidi. Jen ne svoje srdce.

Jenže časem se něco změnilo. Na účtu mi rychle ubývaly peníze. Zastavila jsem se a uvědomila si, že poslední dobou platím všechno sama. Pronájem, jídlo, všechno šlo z mé kapsy. Navíc se začaly objevovat další podivnosti. Martin čím dál častěji býval doma opilý, občas mi přišlo, že se „posilnil“ i drogami. Tu a tam dokonce zmizel na dva dny. Vždycky se vrátil s nějakou výmluvou a přesvědčoval mě, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo.

Později mi začali psát jeho kamarádi. Prý jim dluží peníze, které samozřejmě chtěli zpět. Nechápala jsem – na co si vůbec půjčuje, když měl k dispozici prostředky z dědictví? A proč mi nic neřekl? Rozhodla jsem se zjistit pravdu. Našla jsem odvahu sejít se s několika jeho nejbližšími známými. To, co jsem zjistila, mi vzalo dech. Ti jeho „zahraniční kamarádi“ byli ve skutečnosti klienti – vážení muži z vyšších vrstev, kterým Martin za peníze poskytoval sexuální služby. Dědictví samozřejmě nikdy žádné nebylo. Všechno byla lež.

Vyhodila jsem ho hned. Bez slz, bez scény – jen s prázdnotou, kterou po sobě zanechal. Následovaly týdny, které bych nikomu nepřála. Vzala jsem si volno v práci, protože jsem nezvládala ani dojít do kanceláře. Měla jsem výčitky – jak jsem mohla být tak slepá? Největší obavu jsem měla z možné nákazy některou ze sexuálních nemocí. Myšlenky na to mě doslova paralyzovaly. Věděla jsem totiž moc dobře, že Martin se chráněným sexem nikdy příliš nezabýval – a to ani se mnou. Čekání na výsledky se změnilo v psychické peklo. Každý den byl nekonečný, noc co noc jsem se budila s hrůzou a několikrát se doslova sesypala. Hrůzu z možného nakažení vystřídal vztek, stud i naprosté vyčerpání.

Až časem jsem pochopila, že jsem neudělala nic špatně. Jen jsem věřila. Začala jsem chodit na terapii, změnila přístup k lidem i vztahům. Přestala jsem hledat ty, kteří umí jen zaujmout, a začala si všímat těch, kteří umí podržet.

Martin mi pak ještě měsíce psal, prosil, omlouval se. Nikdy jsem mu neodpověděla. Místo toho jsem otevřela oči. A dnes jsem s mužem, který možná není okouzlující na první pohled, ale každý den mi dává jistotu, respekt a hlavně pravdu. A víte co? Možná mi to trvalo, ale jsem vděčná.

Zdroj: Čtenářka Simona (redakce její jméno zná, ale přeje si, vzhledem k okolnostem, zůstat v anonymitě)