Pravdivé příběhy: Ticho před hrůzou. "Na noční běs syna nikdy nezapomenu", říká Nina

Nikdy nezapomenu na tu noc. Byl pátek, konec dlouhého týdne. Uložila jsem svého syna Sama do postele, pohladila ho po vlasech a zhasla lampičku. Těsně předtím, než jsem zavřela dveře, mi tiše řekl: „Mami, nezůstaneš tu se mnou? Bojím se, že zase přijde to strašidlo.“

Ztuhlost. Instinkt. Záchrana.

Oči. Dvě lidské oči, které mě v té tmě sledovaly. Ztuhla jsem. Mozek se bránil tomu, co právě viděl. Ale matka ve mně zareagovala dřív než rozum – popadla jsem Sama, zabouchla za námi dveře a zamkla se s ním v koupelně. Třesoucíma se rukama jsem vytáčela policii. „Je v domě… pod postelí… mám tady… dítě… prosím, přijeďte rychle.“

Minuty čekání byly nekonečné. Sam mi seděl na klíně a tiše plakal. Objímala jsem ho nejpevněji, co to šlo a snažila se také neplakat. Nevěděla jsem, co ten člověk chce. Nevěděla jsem, jestli jsme v bezpečí. Jen jsem se modlila, aby policie dorazila včas.

Skutečnost horší než příšera

Policie nakonec toho muže zatkla. Ukázalo se, že to byl můj kolega z práce, který mě už delší dobu stalkoval. Prý „jen chtěl mluvit“. Ale v batohu měl nůž. A věděl, že zadní dveře často nezamykáme.

Síla dětského hlasu

Kdyby Sam mlčel. Kdybych já nešla nahoru. Kdybych mu nevěřila… Druhý den se mě Sam s vážnou tváří zeptal: „To strašidlo už odešlo?“ Přikývla jsem a rozplakala se. Protože to nebylo strašidlo. Byl to muž. A jen díky mému synovi jsme naživu. Děti často říkají věci, které nám dospělým připadají přehnané. Ale i za tou nejfantastičtější představou může být pravda. Naslouchejte jim. I kdyby to mělo být po sté. Někdy totiž jejich strach není jen strach – ale výkřik o pomoc.

Zdroj: Čtenářka Nina S. (redakce její jméno zná, ale přeje si, vzhledem k okolnostem, zůstat v anonymitě)