1. února 2020
Někdy si říkám, že bych si to celé měla zapisovat. Jen pro sebe. Možná abych si ověřila, že si to nevymejšlím. Dnes mi Marek řekl, že jsem „nevděčná slepice“. Kvůli tomu, že jsem nepochválila, jak uklidil kuchyň. A já ho, myslím, fakt nepochválila. Možná jsem zapomněla. Nejspíš jsem měla.
Ale pak mě najednou popadl za paži tak silně, že jsem zůstala stát jako opařená. Neudeřil mě. Jen mě držel tak, až mě bolela ruka pod ramenem. „Au! Pusť, bolí to!“, křikla jsem vyděšeně. Ruku mi pustil, omluvil se, přinesl víno, pustil jazz a řekl, že mě miluje. A že jen nechce, abych ho brala jako samozřejmost.
Sedím teď v koupelně a zírám na to místo na ruce. Není tam modřina, jen takové tupé pnutí. Ale uvnitř mě něco bolí víc. Nevím, co si o tom mám myslet. Možná přeháním. Vždyť jinak je tak pozornej.
22. května 2021
Je půlnoc. Mám batoh, doklady, peněženku, klíče. Mobil nabitej. Marek je na služebce. Už odjel. Posledních pár hodin jsem strávila v panice, jestli mi nakonec přece jen neumí číst myšlenky a neobjeví se ve dveřích. Ale ne. Tentokrát mě nechytí. Scházím schody. Každý krok zní jako úder srdce. Taxík mě čeká před domem. Řidič nic neříká, ale já vím, že vidí, že mám strach.
Nechala jsem se odvézt ke kamarádce Lindě. Nemám věci. Nemám plány. Jen volnost. Vzduch. Poprvé za roky. A taky strach z toho, co bude dál. Ale jsem pryč. A sem můžu konečně napsat: Žiju. Nechala jsem tam všechno, ale vzala si sebe.
Mohlo by vás zajímat
