Pravdivé příběhy: Naše láska měla všechno. I krev a modřiny. Zažijte zpověď Veroniky

Na první pohled jsme s Markem vypadali jako pár z reklamního plakátu. On charismatický obchodník ochotný každé ráno uvařit kávu, já marketingová manažerka s úsměvem jako dokonalým filtrem. Na firemních večírcích nám tleskali za „chemii“ a přestože lajky na sítích stoupaly, já se propadala. Svetr s rolákem zakrýval zmodralý krk a můj hlas se ztišil, aby nerozpoutal bouři. Trvalo roky, než jsem pochopila, že láska nemá bolet a že mlčení mi život nezachrání. Níže najdete záznamy z deníku, který se stal mojí jedinou pravdou uprostřed všech lží a slibů.

23. prosince 2020

Píšu si to sem, protože tohle nikomu jinému říct nemůžu. Zbývají dva dny do Vánoc. Dnes mě Petr zamkl v ložnici. Prý jsem se tvářila, že jím pohrdám. Chtěl, abych si „to promyslela“, než mě pustí ven. Seděla jsem na posteli skoro dvě hodiny. Bez mobilu, bez ničeho. Jen ticho a tikání hodin. Vlastně se tomu tichu nedá říkat klid. Bylo v něm všechno: moje napětí, jeho kontrola, moje zoufalství. Když mě pustil, přinesl hrnek s kakaem a řekl, že mě miluje a že mě chrání i před sebou samou. Já jen kývla. V lednici máme připravený bramborový salát, na oknech visí světýlka. Když se na nás díváš zvenčí, vypadáme jako normální šťastný pár. Nikdo nevidí, že nosím roláky, protože nechci, aby zahlédli modřinu od pěsti, která mě včera srazila na zem. Mám chuť křičet. Ale nemůžu. Protože už ani nevím, jestli mám právo si stěžovat.

3. dubna 2021

Dnes mi došlo, že se bojím i ve spánku. Vzbudila jsem se a první myšlenka byla: nezapomněla jsem něco? Neudělala jsem něco špatně? Petr pracuje z domu. Celé dny jsme spolu. Sleduje, co jím, kdy jdu na záchod, jestli se maluju. Dnes mě popadl za krk a přitlačil ke zdi. Protože jsem „odmlouvala“. Řekla jsem jen, že si nemyslím, že se nedoručená zásilka ztratila mojí vinou. Chytl mě tak silně, že jsem nemohla mluvit. Jen jsem koukala na obraz v předsíni – na levandulový pole, co jsem kdysi vybrala já. A myslela na to, že bych chtěla být někde jinde. Kdekoli. Ale já už jsem se rozhodla. Už nemůžu dál. Psala jsem dnes večer na linku Bílého Kruhu Bezpečí. Odpověděli mi: „To, co popisujete, není normální. Máte právo být v bezpečí.“. A já… jsem brečela. Já chci bejt v bezpečí.

14. června 2024

Dnes jsem mluvila na střední škole. Před dvaceti dívkami a deseti kluky. Říkala jsem jim, jak pomalu a nenápadně se může násilí vplížit do vztahu. A že to nejsou jen rány, co bolí. Jedna dívka mi po přednášce řekla, že jí to otevřelo oči. Že poznává vzorce. Možná jsem někomu ušetřila roky bolesti. Možná i víc.

Můj nový byt má velká okna. V noci mi do něj svítí měsíc. Nebojím se jeho světla. Už se neschovávám. Učím se tančit. Sama, pro sebe. A věřím, že láska nebolí. Už nikdy si nenechám namluvit, že facka je projev lásky. Nikdy.

Zdroj: Čtenářka Veronika (zpracováno pro redakční použití)