Z lásky do pasti: Magdin příběh o důvěře, zradě a návratu ze dna

Jmenuji se Magda a ještě před pár lety jsem vedla život, který bych popsala jako obyčejně šťastný. Měla jsem práci, malý byt, kamarády a velký sen o tom, že jednou potkám někoho, s kým zestárnu. Netoužila jsem po luxusu ani po dovolené v Karibiku – chtěla jsem jen lásku, důvěru a bezpečí. Jenže místo toho jsem našla lháře, který mě připravil o všechno. Včetně sebevědomí.

Se Standou jsem se seznámila na rodinné oslavě. Byl to bratranec kamarádky a hned první večer mě zaujal. Byl zábavný, přirozený, chrlil jeden vtip za druhým a vyzařovala z něj sebejistota. Ne taková ta namyšlená, ale ta, co vás přitáhne, protože máte pocit, že ten člověk ví, co chce. A hlavně – že ví, co chce od vás. Dával mi pozornost, mluvil o budoucnosti, hned mě seznámil s přáteli. Po pár týdnech mi začal říkat „ženo moje“ a já tomu uvěřila. Věřila jsem, že jsem konečně našla někoho, kdo se mnou bude stát v dobrém i zlém.

Když jsem se začala ptát, proč nechodí faktury, proč mu volají podivní lidé, proč mi tají hesla k účtům – začaly výbuchy vzteku. „Ty mi nevěříš? Po všem, co jsem ti dal?“ Zároveň mě psychicky deptal: nazýval mě línou, že bych bez něj byla nic, že jsem nudná a nepřitažlivá. Často odcházel na celé dny pryč, prý za „obchody“, ale v mobilu se objevovala cizí jména, fotky, dokonce i zprávy od jiné ženy. Když jsem se zeptala, odbyl mě s tím, že jsem paranoidní.

Zlom přišel v okamžiku, kdy jsem obdržela dopis z banky o nesplácení půjčky. Tehdy jsem zjistila, že účet, který měl být „náš firemní“, byl vedený jen na mé jméno. On sám už v tu dobu nebyl nikde dohledatelný. Odstěhoval se ke „kamarádovi“ – zpětně jsem zjistila, že k jiné ženě. Mě nechal s dluhy, bez práce a s výpovědí z bytu, protože jsem přestala zvládat nájem.

Několik měsíců jsem žila na ubytovně. Jedno okno, rozvrzaná postel, sdílená koupelna. Styděla jsem se ozvat rodině nebo přátelům, připadala jsem si jako hlupák, který si všechno způsobil sám. Dny jsem trávila na úřadech, v čekárnách, u insolvenčního správce. V noci jsem brečela a nenáviděla se za to, že jsem mu tolik věřila.

Dnes bydlím v malém podnájmu a pracuju v knihkupectví. Pomalu splácím dluhy a znovu hledám sebe. Je to běh na dlouhou trať, ale každý měsíc bez upomínky je pro mě malý zázrak. Už si nenechám sáhnout na svou důstojnost – a doufám, že můj příběh pomůže jiným ženám uvěřit, že není ostuda odejít. Ostuda je nechat se zničit někým, kdo vás měl milovat.