Říkali o něm, že fotí „šik pornografii“. Krále perverze přirovnávali i k nacistické režisérce

Helmut Newton byl fotograf, který se nikdy nesnažil být milý nebo vstřícný. A už vůbec ne bezpečný. Jeho snímky, ženy v podpatcích, v řetězech, nahé, ale nepoddajné, působí i dnes jako výzva. Nejen estetická, ale i morální. Když se na ně díváte, nejde jen o krásu. Jde o moc.

„Proč bych trávil celý život se ženami, oblečenými i nahými, kdybych je neměl rád?“ odsekl kdysi na kritickou otázku v rozhovoru pro magazín Newsweek. A vzápětí dodal: „Na všech mých fotografiích jsou ženy vítězné a muži jsou jen hračky. Jsou to doplňky.“ Jeho svět byl přesně takový: obrácený, napjatý, někdy nepříjemný. A vždycky přesně nasvícený.

Pak přišel útěk. Rodina židovského původu opustila Německo, Newton se přes Singapur dostal až do Austrálie. Tam začínal fotit od píky: svatby, portréty, komerční zakázky. Nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane jeden z nejvýraznějších fotografů 20. století. Zlom přišel s módou. A s časopisem Vogue.

Newton do něj nepřinesl jen krásné ženy, ale i příběh. Napětí. Nejednoznačnost. „Žena nežije před bílým papírovým pozadím. Žije v autě, v domě, na ulici,“ vysvětloval, proč odmítal fotit v ateliéru. „Módní fotografie je do jisté míry společenský dokument. Ukazuje, jak lidé žili.“

Jeho snímky ale nebyly dokumentem v běžném slova smyslu. Byly inscenací. Divadlem. Ženy na nich nebyly objekty, alespoň podle něj ne. Byly to postavy. Hrály roli. A často dominovaly.

Česká fotografka Gabriela Fárová, která se s Newtonem setkala při jeho návštěvě Prahy v roce 1988, na něj vzpomíná jako na člověka s mimořádným citem pro atmosféru. „Je dobrým pozorovatelem a umí pracovat s prostředím. Vybírá si velmi pečlivě místa i světlo,“ popsala v minulosti pro iRozhlas.

Newton miloval noc. Fascinovala ho. „Myslím, že noc dodává ženě na ulici zvláštní tajemství. To miluju,“ říkal. A jeho fotografie tomu odpovídají. Jsou temné, lesklé, chladné a přitom zvláštně přitažlivé. Kromě zájmu ale přitahovaly i kritiku. Feministky Newtona obviňovaly z objektifikace žen a o jeho práci mluvily jako o “šik pornografii.” Teoretička fotografie Susan Sontagová ho dokonce v přímém přenosu v roce 1979 označila za misogyna.

Newton se těmto debatám přitom spíš vysmíval. „Jsou to nesmysly,“ reagoval. Jeho odpovědi byly přímočaré, někdy až provokativní, stejně jako jeho práce. A přesto v jeho fotografiích není jednoduchá odpověď. Jsou v nich ženy silné i vystavené, dominantní i zranitelné. Jsou v nich fantazie, ale i realita. Možná právě proto přežily dobu, ve které vznikly.

Fotografoval nejslavnější modelky své éry: Claudii Schifferovou, Grace Jonesovou, ale i další osobnosti jako byli Andy Warhol nebo Salvador Dalí. Přesto se nikdy nepovažoval za umělce. „Znám jen dvě sprostá slova: umění a dobrý vkus,“ prohlásil v dokumentu s názvem Helmut Newton: Nestoudná krása.

Když mluvil o ženách, mluvil překvapivě jednoduše. „Co dělá ženu sexy? To nemá nic společného s krásou. Všechno se odehrává v hlavě. Je to intelekt.“ Možná i proto jeho modelky nepůsobí jako pasivní objekty. Spíš jako někdo, kdo má kontrolu, i když je třeba zrovna nahý.

Helmut Newton zemřel po autonehodě v roce 2004. Zůstaly po něm fotografie, které dodnes dráždí i fascinují. A také otázky, na které si každý musí odpovědět sám. Byl to provokatér? Voyeur? Nebo jen fotograf, který se nebál ukázat to, co ostatní raději skrývali? Možná od všeho něco. A možná právě proto jeho snímky dodnes fungují.

Zdroj: The Guardian, Newsweek, The New York Times, iROZHLAS