

Zlata Biedermannová překonala panické ataky a dnes svoje podnikání vede z velké části z Bali. Sdílela s námi svůj příběh o tom, jak se vyrovnala s výzvami perimenopauzy a dalšími obstrukcemi, které přináší čtyřicítka. Jak se nebát změn a využít je jako příležitost k osobnímu růstu?
Zlata Biedermannová má za sebou působivou kariéru v médiích – pracovala jako redaktorka, reportérka i moderátorka v pořadech jako Snídaně s Novou, zprávařka v rádiích Frekvence 1, Evropa 2 nebo Český rozhlas Sever. Poznat ji můžete i z reportáží pro magazín Víkend na Nově. „Zpravodajství jsem milovala. Po letech jsem se ale vyčerpala,“ říká otevřeně. Když ji osud nasměroval z redakce na volnou nohu, rozhodla se vzít nabízenou šanci. Její tehdejší partner jí předal nově vzniklou agenturu, a tak skočila rovnýma nohama do podnikání. Vede ji už 21 let.
„Je to nádherná, kreativní a svobodná práce,“ pochvaluje si. Ale přesto to neznamená, že vždy šlo všechno hladce. Jistou dobu se musela vypořádat s tím, co je mnoha lidem až bolestně blízké – úzkostmi a panickými atakami.
„Když u mne ataka propukla, zastavila mne. Musela jsem na pár dnů úplně vypustit,“ vzpomíná Zlata. „Byla jsem v přírodě, chodila jsem, hodně jsem spala a skládala se znovu dohromady. Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych mohla dát pracovat, ale uhájila si svůj prostor pro odpočinek a hlavně se už nehnala do všeho, kde mohu pomoci nebo udělat něco navíc. Uvědomila jsem si, že zdraví je opravdu na prvním místě a že to není jen fráze.“
Když Zlatu Biedermannovou poprvé zasáhla panická ataka, přišla bez varování. „Ten pocit, kdy se nemůžete nadechnout, kdy máte pocit, že vás někdo drží pod krkem a vy takhle ‚umřete‘ někde na parkovišti v autě, je šílený! Už to nikdy nechci zažít,“ vzpomíná.
Dnes otevřeně říká, že to byl budíček. Začala si zpětně uvědomovat všechny signály, které tělo vysílalo – vyčerpanost, nespavost, bolesti hlavy i žaludku, náhlý nezájem o věci, které jí dřív dělaly radost. „Jakmile ucítíte něco, co zkrátka není v pořádku – neustále bolení hlavy, žaludku, nespavost, totální vyčerpanost, nechuť k jídlu nebo naopak přejídání, nechuť k činnosti, které jste dříve měli rádi, začnete to řešit! Odpočiňte si, vysaďte. Ono to totiž nepřejde. Nevyspíte se z toho,“ varuje Zlata. „Možná se na chvíli uleví, ale pokud nezměníte své tempo, ataka nebo vyhoření vás doženou jako blesk z čistého nebe.“
Klid nakonec našla na indonéském ostrově Bali, odkud část roku vede svoje české podnikání. Neznamená to ale, že by zcela opustila svůj evropský životní styl, ačkoli by ráda dosáhla klid a vyrovnanost buddhistických mnichů. „Tady na Bali lidé žijí způsobem: co mohu udělat dnes, udělám zítra nebo pozítří. A to rozhodně není můj případ,“ směje se. „Já jsem německá povaha, miluju pořádek, organizovanost, přesnost a to na Bali absolutně nefunguje. Takže si v klidu a s láskou piluju svou německou „dokonalost“, na kterou jsou moji klienti zvyklí.“
Zkušenost s panickými atakami nebyla jediným momentem, kdy ji tělo přimělo zpomalit a přehodnotit zaběhnutý způsob života. Další výzva přišla s přechodem do perimenopauzální fáze – obdobím, o kterém se sice málo mluví, ale které ovlivní život každé ženy. Jedná se o přechodné období před menopauzou, kdy v těle ženy dochází k hormonálním výkyvům, které mohou způsobit nepravidelnou menstruaci, fyzické i psychické symptomy a celkovou změnu vnímání vlastního těla.
„Perimenopauza ke mně přišla častým krvácením. Menstruovala jsem dvakrát do měsíce. Velmi záhy jsem zašla k mému gynekologovi, který mi řekl, že to je asi počátek přechodu (některým z nás se doba mezi periodou posouvá a ten méně častý případ je, že krvácíte častěji – o tom jsem do té doby neslyšela) a pokud to bude trvat delší dobu, bylo by fajn začít brát antikoncepci, aby se menstruace opět srovnala. To jsem odmítla. Začala jsem se zajímat o alternativnější způsob ,léčby‘,“ vypráví Zlata o svých zkušenostech. Ačkoli nikdy nebyla alergická, během tohoto období se u ní objevily perimenopauzální alergie, neustálý pocit nachlazení (způsobený rovněž alergiemi), únava a bolesti hlavy.
Migrény a zvracení, které ji v souvislosti s perimenopauzou postihly, dokázaly být velmi vyčerpávající. Nakonec narazila na doporučení užívat hořčík ve formě bisglycinátu – jakmile ho začala užívat, zaznamenala prý znatelnou úlevu — tyto stavy postupně mizely a bolesti hlavy se zmírnily. Úlevu jí přinesla také kombinace kvalitního spánku, pravidelného pohybu a vyvážené stravy – protože, jak dodává, jedno bez druhého se neobejde.
Výraznou změnu provedla i ve svém cvičebním režimu. Místo častého běhání, kterému se věnovala dříve, začala upřednostňovat silový trénink ve fitness, rychlejší procházky, pilates a běh si ponechala jen jako doplněk. Své tělo začala více podporovat i prostřednictvím kvalitního proteinu – jak ve stravě, tak formou doplňků. Jakmile si jednou zadala svůj denní příjem do kalorických tabulek, zjistila, že jí mnohem méně bílkovin, než by měla, přestože měla pocit, že se stravuje správně. „To byl velký aha moment,“ dodává.
Tělo jí najednou říká zcela nové věci. Přibrala na váze a stále hledá způsoby, jak se vrátit ke své původní váze, ale tentokrát s důrazem na nárůst svalové hmoty – která se po čtyřicítce přirozeně ztrácí. Drastické diety odmítá. Nehledá rychlá řešení, ale rovnováhu. Cestu, kde se kvalitní a zdravé jídlo propojuje s promyšleným pohybem. To, co dřív fungovalo, teď už nefunguje – a je důležité to přijmout.
Stejně důležité je podle ní mít i po boku chápajícího a emočně zralého partnera. „Jsem šťastná, že mám vedle sebe muže, který toto chápe. Občas mu něco přečtu ze zmiňované knihy a on jen valí oči, jak těžké to v tomto směru my ženy máme. Protože je můj muž vědomý a o perimenopauze toho díky mně ví už celkem dost, nikdy od něj neslyším naprosto hloupě věty typu: Ty už to zase máš? Ježíši, ty jsi protivná! O co ti zase jde? a podobně,“ pochvaluje si. Podle ní by mohlo být řešením, kdyby ženy tyto informace svým partnerům postupně „dávkovaly“. Aby věděli, že nejde o výmluvu, přehánění nebo „hormonální rozmar“. Perimenopauza je reálná fáze života, která si žádá citlivý přístup. A že občas ženy potřebují jen prostor, klid a možnost „jít stranou“ a nadechnout se – protože v daný moment nemluví rozum, ale hormony.
A co by vzkázala ženám, které právě touto fází procházejí a cítí se ztracené? „Přejde to! Perimenopauza trvá sedm až 10 let. Je to šílené číslo, ale skončí to! Tak to zkusme přežít s láskou, neubližovat svému tělu, dát mu co nejvíce kvalitního jídla, spánku, odpočinku… Věřte, že já si to opakuji každý týden!“ vzkazuje dalším ženám s úsměvem.
Na otázku, jak najít rovnováhu mezi osobním životem a kariérou, odpovídá s pokorou – necítí se být expertkou, ale vychází z vlastní životní zkušenosti. „Nejsem si jistá, zda mám kvalifikaci na tuto otázku odpovědět, ale pokud bych měla těžit ze své životní zkušenosti, tak sněte. Vysněte si to, co chcete a jděte po tom. Trpělivě, pečlivě a neohlížejte se na škarohlídy a závistivce, kterých je všude plno,“ radí Biedermannová.
„Mějte kolem sebe pár přátel, kterým věříte a kteří vás vždy nabijí energií, a hýčkejte si je. Starejte se o vztahy, které mají cenu a které vás naplňují, a odpoutejte se od všeho, co z vás energii vysává. Vím, tohle všechno není vůbec jednoduché. Odejít z nefungujících vztahů, postavit se čelem problémům, umět se ozvat, to chce odvahu a k tomu musí každá z nás dojít. Moc vám přeji, abyste právě dnes spustila nohy z postele a s úsměvem si řekla: dnes je ten den! A nebojte se, protože strach je v tomto případě jen otevřená brána do pekla…“