Když Zlatu Biedermannovou poprvé zasáhla panická ataka, přišla bez varování. „Ten pocit, kdy se nemůžete nadechnout, kdy máte pocit, že vás někdo drží pod krkem a vy takhle ‚umřete‘ někde na parkovišti v autě, je šílený! Už to nikdy nechci zažít,“ vzpomíná.
Dnes otevřeně říká, že to byl budíček. Začala si zpětně uvědomovat všechny signály, které tělo vysílalo – vyčerpanost, nespavost, bolesti hlavy i žaludku, náhlý nezájem o věci, které jí dřív dělaly radost. „Jakmile ucítíte něco, co zkrátka není v pořádku – neustále bolení hlavy, žaludku, nespavost, totální vyčerpanost, nechuť k jídlu nebo naopak přejídání, nechuť k činnosti, které jste dříve měli rádi, začnete to řešit! Odpočiňte si, vysaďte. Ono to totiž nepřejde. Nevyspíte se z toho,“ varuje Zlata. „Možná se na chvíli uleví, ale pokud nezměníte své tempo, ataka nebo vyhoření vás doženou jako blesk z čistého nebe.“
Migrény a zvracení, které ji v souvislosti s perimenopauzou postihly, dokázaly být velmi vyčerpávající. Nakonec narazila na doporučení užívat hořčík ve formě bisglycinátu – jakmile ho začala užívat, zaznamenala prý znatelnou úlevu — tyto stavy postupně mizely a bolesti hlavy se zmírnily. Úlevu jí přinesla také kombinace kvalitního spánku, pravidelného pohybu a vyvážené stravy – protože, jak dodává, jedno bez druhého se neobejde.
Výraznou změnu provedla i ve svém cvičebním režimu. Místo častého běhání, kterému se věnovala dříve, začala upřednostňovat silový trénink ve fitness, rychlejší procházky, pilates a běh si ponechala jen jako doplněk. Své tělo začala více podporovat i prostřednictvím kvalitního proteinu – jak ve stravě, tak formou doplňků. Jakmile si jednou zadala svůj denní příjem do kalorických tabulek, zjistila, že jí mnohem méně bílkovin, než by měla, přestože měla pocit, že se stravuje správně. „To byl velký aha moment,“ dodává.
Tělo jí najednou říká zcela nové věci. Přibrala na váze a stále hledá způsoby, jak se vrátit ke své původní váze, ale tentokrát s důrazem na nárůst svalové hmoty – která se po čtyřicítce přirozeně ztrácí. Drastické diety odmítá. Nehledá rychlá řešení, ale rovnováhu. Cestu, kde se kvalitní a zdravé jídlo propojuje s promyšleným pohybem. To, co dřív fungovalo, teď už nefunguje – a je důležité to přijmout.
Stejně důležité je podle ní mít i po boku chápajícího a emočně zralého partnera. „Jsem šťastná, že mám vedle sebe muže, který toto chápe. Občas mu něco přečtu ze zmiňované knihy a on jen valí oči, jak těžké to v tomto směru my ženy máme. Protože je můj muž vědomý a o perimenopauze toho díky mně ví už celkem dost, nikdy od něj neslyším naprosto hloupě věty typu: Ty už to zase máš? Ježíši, ty jsi protivná! O co ti zase jde? a podobně,“ pochvaluje si. Podle ní by mohlo být řešením, kdyby ženy tyto informace svým partnerům postupně „dávkovaly“. Aby věděli, že nejde o výmluvu, přehánění nebo „hormonální rozmar“. Perimenopauza je reálná fáze života, která si žádá citlivý přístup. A že občas ženy potřebují jen prostor, klid a možnost „jít stranou“ a nadechnout se – protože v daný moment nemluví rozum, ale hormony.
Mohlo by vás zajímat
