Zase je tu jeden takový deštivý podzimní den, sedím u svého stolu, vychutnávám si heřmánkový čaj a přede mnou leží balíček karet. Dveře se otevřou a vstoupí žena s unavenýma očima, ale s jiskrou zvědavosti. Představuje se jako Bára. Je jí něco přes třicet, má na sobě elegantní sako, ale její ramena jsou svěšená, jako by na nich nesla deset let korporátního života. „Jsem vyhořelá,“ říká potichu Bára, „deset let v kanceláři, deadliny, tlak, stereotyp… Potřebuju vědět, co dál s prací“ Usměju se, zamíchám karty a začnu s výkladem.

















