Pravdivé příběhy: „Jako vetřelec ve vlastním těle,“ říká Mirka po mozkové mrtvici

Měla jsem za sebou pravidelný ranní běh, snídani, poradu v práci. A pak… nic. Jen tma. Probrala jsem se na JIPce s hadičkami v těle, neschopná pohnout pravou stranou obličeje a ruky. Stál nade mnou lékař a s ledovým klidem mi řekl: „Prodělala jste cévní mozkovou příhodu.“ Mrtvici. Já. Ve třiceti.

Lékaři říkali, že mám štěstí – že jsem mladá, že se to může spravit. „Může spravit?“, děsila jsem pochybností sama sebe. Když jsem se poprvé uviděla v zrcadle a úsměv mi sklouzl jen na jednu stranu, chtělo se mi zvracet. Jak by se tohle mohlo spravit? Nechtěla jsem se na sebe dívat, nechtěla jsem se vidět. Nepoznávala jsem se a myslela jen na jednu jedinou věc. Kdo je ta žena, na kterou se dívám a co s ní bude dál?

Zlom přišel o pár týdnů později, v rehabilitačním centru, kde jsem se poprvé skutečně dotkla sebe, bez nenávisti. Byla tam jedna fyzioterapeutka, jmenovala se Tereza. Nikdy mi neřekla nic o tom, že to bude dobré. Neslibovala jako ostatní. Jen mě trpělivě motivovala tělo zkoušet, zvedat ruku, soustředit se, dýchat a nemít přehnaná očekávání. Ale hlavně – poslouchala. Jednou, když jsem se sesypala, mi řekla: „Vaše tělo vás nezradilo. Jen si řeklo, že potřebuje jiný rytmus.“

Tehdy jsem to pochopila a přijala. Nebylo to o návratu ke starému tělu. Bylo to o navazování vztahu k tomu novému. Začala jsem malými rituály – masírovala jsem si paži, i když jsem v ní necítila téměř nic. Našla jsem v sobě trpělivost a péčí o sama sebe jako bych říkala: „Jsem tu pro tebe. Vážím si tě.“

Postupem času jsem se dobrala i k pomalé józe, kde nešlo o výkon, ale o dech. A poprvé jsem se dokázala usmát na svůj odraz v zrcadle, i když byl křivý. „Nepotřebuju zpět své staré tělo. Naučila jsem se milovat to nové.“

Dnes je to rok a půl od mrtvice. Už zase pracuju, i když na poloviční úvazek. Běhám – pomalu. Vařím levou rukou. Usmívám se oběma koutky, i když ne úplně rovnoměrně. A hlavně – přijala jsem, že mé tělo není nástroj, ale parťák. Učím se mu naslouchat, odpouštět jemu i sobě.

Dlouho jsem si myslela, že budu šťastná teprve v okamžiku, až se mi vrátí všechno, co jsem ztratila. Ale nakonec jsem získala něco cennějšího. Laskavost. K sobě. K tělu. K životu. A každý den, kdy se ráno dokážu postavit a usmát se, beru jako malý zázrak.

Zdroj: Čtenářka Mirka (zpracováno pro redakční použití)