

Lidstvo v minulosti čelilo ničivým epidemiím, které si vyžádaly statisíce až miliony obětí. Mezi nejznámější patří mor, pravé neštovice nebo španělská chřipka. Podívejte se, jak vypadají viry, které tyto nemoci způsobují, a co přesně dělají v lidském těle.
Viry jsou mikroskopické organismy, které dokážou zcela ochromit lidské tělo – a v některých případech i celé společnosti. Přestože jsou neviditelné pouhým okem, jejich účinky bývají ničivé. Některé z nich způsobily největší pandemie v historii lidstva a zanechaly po sobě miliony mrtvých. Jak vlastně nejnebezpečnější viry fungují a jak devastují lidský organismus?
Pravé neštovice (variola vera) byly po staletí jednou z největších hrozeb lidstva. Virus způsoboval horečku, silnou únavu a vyrážku, která se měnila v hnisavé puchýře. Nejtypičtějším znakem byly hluboké, bolestivé pustuly – často na obličeji a končetinách – které po zahojení zanechávaly jizvy. V těžkých případech docházelo k oslepnutí nebo smrti. Úmrtnost dosahovala až 30 %. Právě proti pravým neštovicím vznikla první vakcína v dějinách a díky rozsáhlé očkovací kampani byla nemoc v roce 1980 oficiálně eradikována.
Virová hemoragická horečka Ebola se poprvé objevila v roce 1976. Virus se přenáší tělními tekutinami a způsobuje velmi závažné příznaky: vysokou horečku, bolest svalů, zvracení, průjem, vnitřní i vnější krvácení. V některých případech nemocní krvácejí z očí, nosu či trávicího traktu. Tělo kolabuje kvůli selhání orgánů a ztrátě tekutin. Bez léčby může být nemoc smrtelná až v 90 % případů. I přes hrůzostrašný obraz se díky vývoji vakcín a lepší organizaci zdravotnické pomoci daří šíření epidemie lépe zvládat.
Bakteriální nákaza způsobená bakterií Yersinia pestis, známá jako mor, si ve 14. století vyžádala desítky milionů obětí. Typickou formou byl bubonický mor – nemocní trpěli horečkou, slabostí a extrémně bolestivými zduřeninami mízních uzlin, tzv. bubony. V pokročilých stádiích docházelo k septickému šoku a masivnímu krvácení. Morové rány zčernaly – odtud označení „černá smrt“. I dnes se mor občas vyskytne, ale díky antibiotikům je léčitelný, pokud je zachycen včas.
Pandemie španělské chřipky z let 1918–1919 zasáhla přibližně třetinu světové populace. Virus typu H1N1 byl neobvyklý tím, že zabíjel i mladé a zdravé jedince. Nemoc začínala vysokou horečkou, bolestmi hlavy a kašlem, ale rychle se rozvinula v těžký zápal plic, často s krvavým sputem a modravým zabarvením pokožky (cyanóza). Smrt mohla přijít během 24–48 hodin. Odhady mluví o 20–50 milionech obětí po celém světě. V době před antibiotiky a antivirotiky se pandemie zastavila až přirozeným oslabením viru a promořením populace.
Viry jako pravé neštovice, ebola, mor nebo chřipka nám připomínají, jak křehké může být lidské zdraví a jak zásadní roli hrají věda, výzkum a prevence. I když jsme některé z těchto hrozeb porazili, jiné zůstávají a stále se objevují nové. Očkování, rychlá diagnostika, globální spolupráce a respekt k vědeckým doporučením jsou klíčové nástroje, jak si udržet náskok před dalším možným virem, který může změnit svět.
Pro detailnější informace navštivte naši grafiku.