Jen pár měsíců předtím jsem se vrátila z Kostariky. Odletěla jsem tam prázdná, vyčerpaná, s pocitem vyhoření a osobními problémy. Čtyři měsíce v nádherné přírodě, daleko od každodenního stresu, mi změnily život. Každý den jsem cvičila, začala surfovat, překonávala jsem své strachy, jedla lehce, téměř nepila alkohol, meditovala a cítila se svobodná. Po návratu jsem měla pocit, že stojím na novém začátku. Nic nenasvědčovalo tomu, že v mém těle roste nádor.
Jediným signálem byla ztráta kondice. Při běhu a cvičení jsem se zadýchávala víc než dřív. „Holt jsem vyšla z formy,“ uklidňovala jsem se. Trenér mi ale doporučil sportovní prohlídku se zátěžovým testem. Netušila jsem, že tahle rada mi možná zachrání život. Spirometrie ukázala odchylky a následovalo další vyšetřování. Rentgen, CT, podezření na adenokarcinom. Situace, která se zdá úplně neskutečná.
Dnes, kdy tomu budou v listopadu čtyři roky od operace, žiju s následky – občasná bolest, menší kapacita plic, pravidelné kontroly, nervózní čekání na výsledky. Ale žiju. A vážím si každého nádechu. Uvědomila jsem si, jak křehké zdraví je. Obrovskou oporou je mi partner, který při mně stál a nikdy neodešel, přátelé a rodina. Pomáhá mi dechová rehabilitace, chůze po horách, jóga a pozitivní nastavení mysli. Moje zkušenost mě dovedla k myšlence založit spolek, který by se rakovině plic věnoval. Když jsem potkala Lucku a Robina, také nekuřáky s rakovinou plic, věděla jsem, že se nic neděje náhodou. Společně jsme založili organizaci Šance pro plíce (dříve Moje plíce), aby lidé věděli, kam se mohou obrátit o pomoc, kde najít informace i podporu. Aby měli naději, že i tuto diagnózu lze zvládnout.
